Hlavní obsah

Nejslavnější estébák z Národní. Jakou roli sehrál „mrtvý student“, se pořád neví

Foto: ČTK

Ludvík Zifčák alias student Milan Růžička

Důstojník Státní bezpečnosti Ludvík Zifčák měl za úkol proniknout do opozičních a studentských skupin. „Službu budu vykonávat čestně a odpovědně,“ sliboval. 17. listopadu 1989 se tak ocitl ve studentském průvodu.

Článek

Národní třída z něj 17. listopadu 1989 udělala „nejslavnějšího estébáka“. Jaká přesně byla role důstojníka komunistické tajné policie Ludvíka Zifčáka alias „mrtvého studenta“ Milana Růžičky v osudný večer v centru Prahy, kde se právě lámaly dějiny Československa, nebylo dodnes úplně objasněno. Podle dobových dokumentů měl za úkol proniknout do prostředí opozičních a studentských skupin a získávat odtud informace.

Příběh tajného agenta Zifčáka před časem podrobně zmapoval někdejší studentský vůdce a pozdější ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček, dnešní poslanec za ODS. Vycházel přitom z historických pramenů, především ze záznamů StB.

„Na jaře 1989 se odbor boje proti vnitřnímu nepříteli správy Státní bezpečnosti Praha navzdory platným směrnicím rozhodl oživit operativní praxi z padesátých let, tedy vysazení kádrového příslušníka do ‚nepřátelského‘ prostředí. Tato provokace dostala zajímavou dimenzi vystoupením poručíka Ludvíka Zifčáka alias studenta Milana Růžičky na klíčové demonstraci 17. listopadu 1989,“ uvedl před lety Žáček.

K Sboru národní bezpečnosti ale vyučený instalatér Zifčák nastoupil mnohem dříve, už začátkem 80. let, jak dokládá jeho dochovaný personální spis. „Slibuji, že v případě přijetí budu vykonávat službu v SNB čestně a odpovědně,“ napsal ve své žádosti v dubnu 1981. Do sboru byl přijat o několik měsíců později, v lednu 1982. Bylo mu dvaadvacet let.

První kontakt s disidenty

Sloužil ú různých útvarů včetně Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti, jeho „hvězdný okamžik“ ale přišel až v roce 1989, vlastně na samém sklonku komunistického režimu. V březnu 1989 se tehdejší podporučík Ludvík Zifčák stal referentem zmiňovaného odboru proti vnitřnímu nepříteli pražské správy StB.

Foto: Archiv Pavla Barocha

Do Sboru národní bezpečnosti vstoupil, když mu bylo dvaadvacet let.

Kuriozitou je, že Zifčák na jaře 1989 kontaktovat disidenty ani nemusel. Jako první ho oslovila disidentka Anna Šabatová, manželka signatáře Charty 77 a představitele Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných Petra Uhla.

V polovině března totiž dostal Zifčák svůj první úkol: navštívit Obvodní soud pro Prahu 1, kde se konalo hlavní líčení s představiteli Nezávislého mírového sdružení – Iniciativy za demilitarizaci společnosti Hanou Marvanovou a Tomášem Dvořákem. Zifčák vnímal svou roli především jako úlohu „pozorovatele“, který pak o líčení předá informace svým nadřízeným.

Mladíka v riflovém obleku si všimla právě Šabatová, která dělala důvěrníka jednomu z obžalovaných. Zifčák ji zaujal tím, že si psal dosti podrobné poznámky. „Zajímalo ji, zda patří k novinářům, proč se vlastně účastní přelíčení, a nevylučovala ani variantu, že by mohlo jít o příslušníka Státní bezpečnosti,“ uvedl později historik Pavel Žáček.

O přestávce ho proto oslovila. „Na to reagoval dost vyhýbavě,“ vzpomínala po letech Šabatová. Vlastní verzi později sdělil i Zifčák, přičemž poprvé použil své krycí jméno studenta Milana Růžičky. „O přestávkách soudního jednání mě kontaktovala Anna Šabatová, manželka Petra Uhla. Vyptávala se mě, co jsem zač, odkud jsem. Já jsem ji sdělil připravenou legendu pro tento účel, a sice že jsem student jménem Růžička, druh školy jsem neuváděl. Dále jsem jí řekl, že jsem z Ostravska.“

Mezi disidenty se mu nedařilo

Zifčák-Růžička dostal od svých nadřízených úkol seznámit se s předními představiteli nezávislých struktur. Pro tento úkol se velmi dobře hodil, protože byl u StB byl krátce a disidenti ho ještě neznali. A tak se Zifčák skutečně činil a při dalších soudních jednání se coby student Růžička pokoušel s nimi navázat kontakty. Jenže se mu to moc nedařilo, nebyl pro ně totiž příliš důvěryhodný.

V květnu 1989 se Zifčák u soudu ptal chartistky Ruth Šormové, proč nepřišla Šabatová a kde je. „Protože jsem si vzpomněla, že mi tehdy paní Šabatová na jeho adresu řekla, že na ni moc dobrým dojmem nepůsobil, chtěla jsem se ho co nejdříve zbavit,“ řekla později Šormová, která odmítla dát Zifčákovi telefon na Šabatovou a nepředala jí ani jeho adresu.

Někteří disidenti dokonce potkali Zifčáka, respektive ostravského studenta Růžičku, v okolí Bartolomějské ulice v Praze, kde sídlila i tajná policie. „Jen jsem se ho ironicky zeptal, jestli jde do práce. On mi ani neodpověděl a zahnul na Bartolomějskou,“ citoval historik Žáček jednoho z disidentů ve starším vydání časopisu Paměť a dějiny, který vydává Ústav pro studium totalitních režimů.

„Zatčen“ na Václavském náměstí

Zifčák-Růžička i tak pokračoval v plnění úkolů od svých nadřízených. O něco lépe se mu dařilo proniknout mezi studenty. Využil k tomu také demonstraci 21. srpna 1989 na Václavském náměstí, která se konala k výročí vojenské invaze z roku 1968.

„Šlo o to zajistit si hodnověrnost v prostředí nelegálních struktur. Mým úkolem byla pouhá fyzická přítomnost na místě, aby mě tam lidé z těchto struktur viděli,“ vypověděl později Ludvík Zifčák. Na této demonstraci byl dokonce spolu s dalšími mladými lidmi „zatčen“, později se s nimi spojil a od září 1989 se účastnil neformálních diskusních kroužků na Karlově mostě nebo na Můstku.

Foto: Ústav pro studium totalitních režimů

Ludvík Zifčák alias Milan Růžička ve studentském průvodu v listopadu 1989

Zmlácený bývalými kolegy

Koncem října odbor pro boj s vnitřním nepřítelem pražské správy StB přistoupil k další fázi své operace, kdy nechal založit iniciativu Nezávislé studentské sdružení. „Zřejmě přímo tehdy už poručík Zifčák navrhl znění základního prohlášení, odvozeného z textu Několika vět,“ uvedl historik Pavel Žáček. Zifčák-Růžička pak mezi pražské studenty šířil „protistátní“ letáky vydávané právě tímto sdružením a dále se účastnil různých neformálních setkání a debat.

V pátek 17. listopadu 1989 dostal za úkol zúčastnit se studentského shromáždění k 50. výročí smrti studenta Jana Opletala, respektive uzavření českých vysokých škol nacisty v roce 1939. Jeho nadřízený mu dal údajně ústní rozkaz: „Půjdeš na tu schůzku s těmi lidmi, co tam máš, a během demonstrace posbíráš informace, co se děje.“

Z Albertova, kde zaznělo několik projevů, se shromáždění studentů a dalších lidí vydalo nejprve na Vyšehrad. Se Zifčákem-Růžičkou šla studentka Jana Matějková, s níž se seznámil právě při neformálních diskusích na Karlově mostě. Z Vyšehradu pak průvod pokračoval do centra Prahy, Zifčák s Matějkovou se postupně propracovali do předních řad.

„V žádném případě jsem nevyvíjel žádnou aktivitu ve vztahu k davu, k tomu abych ho nějak organizoval, případně vyvolával nějaká hesla,“ vypověděl později Ludvík Zifčák. Když začal zásah Zifčákových bývalých kolegů z pohotovostního pluku, schytal rány obuškem také tento tajný agent StB.

„Jednu ránu jsem vykryl rukou, šlo o ránu obuškem, asi bílé barvy. Tu jsem vykryl pravou rukou a vzápětí jsem dostal další ránu obuškem do týla,“ popsal událost sám Zifčák. Po ráně prý ušel ještě asi dva nebo tři kroky, pak se opřel o výlohu před podloubím a spadl na zem. „Probral jsem se pak až v sanitě, těsně před vysednutím v nemocnici Na Františku,“ dodal Zifčák.

Foto: Ústav pro studium totalitních režimů

Ludvík Zifčák alias student Milan Růžička v listopadu 1989

Komplot proti pohlavárům?

Na konci března 1990 ale prohlásil, že o událostech na Národní třídě chce vypovědět „celou pravdu“. Právě v tuto chvíli poprvé mluvil o své roli „mrtvého“, respektive „zraněného“ studenta, kterou mu údajně nařídili jeho velitelé z StB.

Mělo to být součástí komplotu na nejvyšší představitele komunistické strany. „Takový postup byl potřebný proto, aby odešli někteří funkcionáři,“ vypověděl Zifčák. Údajně mělo jít o tehdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše a vedoucího tajemníka pražského výboru Miroslava Štěpána.

Jenže tato verze, kterou Zifčák opaluje prakticky do současnosti, se nikdy oficiálně nepotvrdila. Vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 označila tvrzení tajného agenta Zifčáka za „opakovanou snahu přisuzovat své osobě a reálným událostem podstatně jiný význam, než jaký ve skutečnosti měly“.

Stejně tak se nikdy nepotvrdilo propojení poručíka Ludvíka Zifčáka s Drahomírou Dražskou. Ta fámu o studentovi zabitém při zásahu policejních složek na Národní třídě rozšířila a posléze ji zveřejnila Svobodná Evropa, která tuto informaci dostala od disidenta Petra Uhla, tehdejšího představitele nezávislé agentury VIA.

Ludvík Zifčák

  • Narodil se 11. ledna 1960 v Rýmařově.
  • Od ledna 1982 sloužil u SNB, nejprve jako inspektor pořádkové služby v Praze.
  • V březnu 1989 se stal starším referentem StB v Praze.
  • Jedním z jeho úkolů bylo proniknout jako student Milan Růžička mezi opozici a studentské hnutí.
  • Po zákroku na Národní třídě 17. listopadu sehrál nikdy zcela neobjasněnou roli „mrtvého studenta“.
  • V polovině ledna 1990 byl odvolán z funkce a 2. července propuštěn do civilu.
  • V roce 2001 se stal předsedou nezaregistrované a neuznané Komunistické strany Československa – Československé strany práce.
  • V roce 2014 kandidoval ve volbách do Evropského parlamentu za Hnutí sociálně slabých. Získal 95 preferenčních hlasů, ale hnutí získalo jen 0,11 procenta.

Lež mohla uspíšit pád režimu

Zifčák tvrdil, že šlo o koordinovanou akci a že Dražská, která byla na Národní také zmlácená, patřila do jeho skupiny. Jenže Dražská, žena s drogovou minulostí, odmítla, že by se s agentem Zifčákem znala. A před lety popsala, jak si příběh o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi vymyslela a rozšířila ho přes disidentku Miroslavu Litomiskou.

„Mluvit o tom, že tam někoho zmlátili, mě napadlo v nemocnici, když jsem tam viděla ty lidi, co čekali na ošetření. V tom momentě mě napadlo: No jo, tahle holčina, ta to roznese po všech svejch známejch a kamarádkách,“ řekla Dražská. „Proč Šmíd? Prostě proto, že to bylo první, co mě napadlo jiného než Novák.“

Ze Svobodné Evropy se informace šířila zahraničními zpravodajskými agenturami. A přestože ji Uhl záhy dementoval, i tak stačila obletět svět. A patrně přispěla k tomu, že do ulic následně vyšlo více demonstrantů a komunistický režim poměrně rychle padl.

Doporučované