Článek
Doktor Frederick Allen patřil k těm, kteří dokázali pacientům s cukrovkou prodloužit život. Jeho metoda byla drsná – hladová dieta, jež povolovala příjem přibližně 400 kalorií denně. Mnozí pacienti nevydrželi a vrátili se k normální stravě. Velmi brzy zemřeli.
Ti, kteří vydrželi, zemřeli později. Na podvýživu.
Jednoho dne se doktor Allen dozvěděl o novém léku a odjel pro něj do Toronta. I na jeho klinice se rozšířily fámy, že se chystá něco převratného.
Když se Frederick Allen v noci vrátil, čekal ho za vstupními dveřmi zástup „duchů“. Vyhublí, zničení lidé, kteří už ztratili sílu i naději, na něj upírali prosebné oči. Sto párů očí se ptalo, s čím se vrátil.
Allen oněměl a trvalo dlouho, než promluvil: „Myslím, že pro vás něco mám.“
To „něco“ byl inzulin.
Dejte mi asistenta a deset psů
Studium medicíny přerušila Fredericku Bantingovi světová válka. Jako zdravotník kanadského armádního sboru prošel Evropou, byl zraněn a vyznamenán.
Po návratu z války se chtěl stát ortopedem, ale nedařilo se mu. Pracoval jako praktický lékař a učil na univerzitě. V roce 1920 se mu do rukou dostal článek amerického lékaře, který popisoval pitvu pacienta s velkým kamínkem ve slinivce. Slinivkou se v té době zabývalo mnoho lékařů – vazba tohoto orgánu na cukrovku už byla jasná. Chyběl ale ještě jeden rozhodující krok: Jak získat lék.
Ten geniální nápad dostal do té doby nepříliš úspěšný mladý lékař. A neváhal. Šel za přednostou fyziologického ústavu při univerzitě v Torontu Johnem McLeodem a požádal ho o laboratoř, deset psů a asistenta.
Charles Herbert Best (1899–1978) a Frederick Grant Banting (1891–1941) na střeše lékařské budovy na University of Toronto s jedním z prvních diabetických psů, kteří byli zachráněni inzulinem.
Není jasné, proč McLeod tomu přání vyhověl. Představte si to: Mladý lékař z maloměsta, který za sebou nemá jediný vědecký článek, osloví váženého vědce z prestižního ústavu a tvrdí, že je na prahu převratného objevu. A vážený vědec mu uvěří. A dá v sázku svoji pověst. I pověst svého vědeckého ústavu.
Banting měl zřejmě velké charisma. A vizi.
Dostal asistenta a deset psů.
A zástup „duchů“ se začal proměňovat v normální živé bytosti.
Diabetes: Tělo se ztrácí skrze sebe
Anatomie slinivky břišní v lidském těle, 3D model.
„Traduje se, že poprvé bylo onemocnění s příznaky diabetu popsáno již před 3 500 lety v Ebersově papyru, nalezeném v thébské nekropoli nedaleko Luxoru. Pravděpodobně ve stejné době ale už onemocnění znali lékaři Orientu. Ve starověké Indii bylo známo v 5. století př. n. l. jako madhumea, tedy medová moč lákající mravence. Pojmenování diabetes zavedl Araeteus z Kapadocie (81–138 n. l.),“ píší autoři rozsáhlého textu v časopise Vesmír, který připomíná objev inzulinu.
A pokračují: „Samotná etymologie slova diabetes, pocházející z řeckého διαβήτης (výlevka, sifon), vychází z představy, že se tělesná substance rozpouští ve vodu a tato životadárná tekutina opouští tělo, které se tak ztrácí skrze sebe samého.“
Téměř 3 500 let člověk cukrovku znal, ale neuměl ji účinně léčit. Jen znovu a znovu musel bolestně přihlížet, jak se tělo ztrácí skrze sebe.
„Dějiny medicíny jsou jako noční obloha,“ říká historik Roy Porter. „Vidíme hvězdy a seskupujeme je do mytických souhvězdí. Ale co je vidět především, co převažuje, je temnota.“
Intenzivnějšímu nasvícení té temnoty po dlouhou dobu bránila jedna zásadní věc: Učenci věděli velmi málo o fungování vnitřních orgánů člověka. Pitva se stala běžnějším nástrojem pro poznání lidského těla až v době renesance. V českých zemích provedl první veřejnou pitvu Ján Jesenský v roce 1600.
Jakmile lékaři a vědci získali nové poznatky o lidském těle, začali se relativně rychle přibližovat průlomovému poznání: diabetes souvisí s funkcí slinivky břišní. První studii zdůrazňující roli slinivky publikoval v roce 1788 Thomas Cawley.
Průlom přinesly experimenty Josepha von Meringa, Oskara Minkowského (1889) a Leonida Soboleva (1901). Lékaři operovali pokusné psy a dokázali, že porucha funkce slinivky vede k diabetu. A především to, že látka ovlivňující hladinu glukózy v krvi je vylučována endokrinně, vytváří se uvnitř lidského těla.
Od začátku 20. století se tak pozornost vědců a lékařů v daném oboru zaměřila na to, jak tuto látku získat a proměnit ji na lék.
Normální život
Bantingovým asistentem se stal teprve jednadvacetiletý student Charles Best. Pod dohledem McLeoda začali s experimenty na jaře 1921. Nejprve pokusnému psovi vyoperovali slinivku a snažili se z ní získat co nejčistší výtažek. Ten pak injekčně podali psovi a pozorovali výsledek.
Hypotéza se začala potvrzovat: Hladina cukru v krvi se u pokusného psa po podání „léku“ výrazně snížila.
Je 27. červenec 1921 a dva kanadští vědci Frederick Grant Banting a Charles Best izolovali hormon inzulin.
Postupně začali používat i slinivky ze čtyřměsíčních telecích plodů. A především: do týmu přizvali chemika Jamese Collipa, který zdokonalil způsob získávání extraktu ze slinivky a jeho čištění. Na začátku roku 1922 byli připraveni.
Čtrnáctiletý Leonard Thompson se 11. ledna 1922 stal prvním pacientem, kterému byl podán inzulin. Bez něj mu pravděpodobně zbývaly už jen týdny života. S inzulinem se jeho zdravotní stav rychle zlepšoval. Dožil se 26 let, ale jeho smrt nesouvisela s diabetem – zemřel na zápal plic.
Mezi prvními pacienty, kteří dostali inzulin, byla i Elizabeth Hughesová. Patnáctiletou dívku přivezli za Bantingovým týmem rodiče. Do té doby se léčila, respektive hladověla, na klinice Fredericka Allena.
Allen sice svým pacientům slíbil inzulin, ale neměl ho dost pro všechny.
Elizabeth měřila přibližně 150 centimetrů, a když přijela do Toronta, vážila jen něco málo přes 20 kilo. Banting si poznamenal: „Extrémně vyhladovělá pacientka. Skoro nebyla schopna chůze.“
„Pomyšlení, že povedu normální zdravý život, je zcela mimo moje chápání,“ napsala Elizabeth své matce několik dnů po první dávce inzulinu. A dodala: „Ten zázrak se nedá slovy vyjádřit.“
O rok později vážila přes 50 kilo a vedla (téměř) normální život.
Frederick Banting a John McLeod získali téhož roku Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Veřejně prohlásili, že se o ni dělí s Charlesem Bestem a Jamesem Collipem. Rozdělili se i o finanční odměnu.
Zlom
Objev inzulinu jako léku na diabetes byl historickým zlomem v několika ohledech. Byl to v dějinách první lék na do té doby smrtelnou nemoc. Nešlo ale „jen“ o to, že zpočátku stovkám a později tisícům a milionům lidí vrátil šanci na prožití zdravého plnohodnotného života.
Inzulin totiž zahajuje také éru léčení chronických pacientů. Stovky milionů lidí mohou žít více či méně kvalitní život díky pravidelné lékařské péči a pravidelnému přísunu léků. A samozřejmě se to dnes už ani zdaleka netýká jen diabetu.
Je to nová podoba medicíny. A úplně nový rozměr nákladů na léčení.
A pochopitelně by to nemohlo fungovat bez toho základního – bez léků. První dávky inzulinu byli schopni Banting a jeho kolegové vyrobit v McLeodově ústavu. Tisíce, natož miliony dávek nikoli. Objev inzulinu přinesl zásadní proměnu farmaceutických firem.
Dobové nemocniční balení lahviček s inzulinem z roku 1945, Schering AG, Berlín.
Průkopníkem byla firma Eli Lilly z Indianapolisu. Dokázala zajistit výkup hovězích a vepřových břišních slinivek ze všech jatek na středozápadě USA a během několika týdnů zahájila průmyslovou výrobu hovězího a vepřového inzulinu pro stovky, později tisíce diabetických pacientů. Podobný model o rok později rozvinuly i evropské firmy.
„Konec hladovění Elizabeth Hughesové je začátkem nového typu hladu: Hladu po lécích, které nás budou udržovat ve formě po zbytek života,“ píše Austin Bunn v The New York Times. „Elizabeth vystudovala, vdala se, měla tři děti… Zemřela na infarkt v 73 letech. Dostala přes 43 tisíc injekcí inzulinu.“
