Hlavní obsah

Kalendář. Jak se člověk snaží zkrotit čas a stát se jeho pánem

Foto: i3d, Shutterstock.com

Mayský kalendář (na snímku) je označován jako nejpokročilejší kalendář domorodých obyvatel Střední Ameriky. Kalendář je cyklický, jednotlivé cykly se pojí s opakujícími se událostmi (a bohy).

Reklama

31. 12. 2021 12:20

Země se řítí nekonečným vesmírem ve společnosti netečných rozžhavených kamenů. A člověk, který se na ní veze, plánuje, co bude dělat zítra či za týden. Kalendář. Jeden z nejvýmluvnějších symbolů lidského důmyslu i domýšlivosti.

Článek

Něco se dělo. Příroda byla ještě méně pochopitelná než dřív. Bylo teplo. A skoro nic nevypadalo jako předtím – ani stromy, ani zvířata. O co se opřít?

Možná byl na začátku geniálního objevu pocit nejistoty a úzkosti. To se nedozvíme. Stejně jako se nedozvíme, kdo na tu myšlenku přišel. Kdo nechal vybudovat historicky první kalendář. Ale každopádně to bylo překvapivě dávno.

Na drsných skotských planinách Warren Field ho lovci začali využívat někdy před 10 000 lety. Mnohem dříve než kalendáře v Mezopotámii, které byly považovány za nejstarší. Dvanáct jam, které byly osou prvního lunárního kalendáře. Dvanáct nahrubo vytyčených měsíců, odpozorovaných od pohybu luny.

Ale není příliš důležité, zda to bylo ve Skotsku, nebo v Mezopotámii. Důležitý je ten průlom. Ten obrat ve vnímání času. Čas už není jenom přírodní plynutí. Nově je to i konstrukce, myšlenka, lidský výtvor. A odteď se budou tyto dva časy prolínat, doplňovat, vzájemně vylučovat.

Proč potřeboval skotský pravěký lovec přesnější pojem o čase? Těžko říci. Nevíme ani, jestli měl nějaké časové jednotky mezi dnem a měsícem, nakolik byl jeho nástroj přesný.

Možná ale i ten hrubý nepřesný kalendář mu v chaoticky se měnící přírodě poskytoval alespoň nějaké vodítko. Vodítko silnější než zvyk a pozorování. Vodítko životně důležité: Kdy kolem potáhnou stáda zvěře? A kdy je třeba vesnici přesunout o kus dál a najít nová loviště a les?

Kalendář: Kdy? Kdy je ten správný čas?

Nekonečno, nebo den?

„Až slunce pětkrát zapadne za vrcholek hory, sejdou se Vinnetou a Old Shatterhand u Osamělého stromu, který nebude mít žádný stín…“ Tak nějak si domlouvali schůzky legendární pokrevní bratři.

Pro současného člověka nepřehledné, komplikované a především velmi náchylné k chybnému výkonu. Kolik že bylo těch západů Slunce? A představte si, kdyby se taková schůzka měla uskutečnit za rok.

Představa Vinnetoua, který nosí v kapse diář a tužku a poznamená si datum schůzky, je ale nepřijatelná. K němu patří přírodní plynutí času. Je to jeden z rysů toho, co moderní svět prožívá jako romantiku – prostředí, kterému nevládne kalendář.

Čas se tu měří silným pocitem, tím, co je třeba vykonat, sněním… Nebo i mystickým vytržením, v němž je jednotkou času spíše nekonečno než den.

Ale společnost založená na výkonu potřebuje něco jiného – ve čtvrtek ve dvanáct. Jednoduchý, snadno pochopitelný a reprodukovatelný zápis. Nemůže bez toho fungovat. A přišla na to už dávno.

Lovci na Warren Field ještě nevytvořili o mnoho přesnější sledování času než jaké nabízelo prosté pozorování přírody. Ale velké starověké říše už potřebovaly mnohem víc: Kdy se koná soud? A dokdy je třeba odevzdat daně? A kdy začínají hry?

Vinnetou versus panovníci starověkých i moderních říší. Odevzdám daně, včas zaseju, dostavím se k soudu. A pak?

Jsem ještě součástí nekonečna?

Nebo jenom kalendáře?

Foto: Sompol, Shutterstock.com

Starověký egyptský kalendář vyrytý na kamenné zdi chrámu v Karnaku.

Zloději dnů

První kalendář, na který se mohou téměř bez výhrad spolehnout západní historici, zavedl Julius Caesar. Čas začal odpočítávat 1. ledna 45 před naším letopočtem. Jedno z prvních dat, která považují historici za přesná, je tak den Caesarovy vraždy – 15. března 44 př. n. l.

Změnou kalendáře chtěl Caesar zanechat v dějinách nesmazatelný otisk. Jak víc lze potvrdit vlastní moc a důležitost než zkrocením času? Ale změna měla i praktické důvody.

Římský kalendář do té doby vycházel z lunárního roku, byl postaven na pozorování cyklů měsíce. A lunární rok má přibližně 355 dnů. Jednou za čas je třeba přidat „přestupný měsíc“, aby se kalendář nerozcházel s přírodou.

Caesar pozval astronoma z Alexandrie, aby Římu pomohl zavést egyptský solární kalendář. Učenec vypočítal délku solárního roku na 365,25 dne. Téměř přesně. A na tehdejší dobu obdivuhodně.

Nicméně rok juliánského kalendáře byl přece jen o 11 minut delší než ten „přírodní“. Nic, čeho byste si během života všimli. Ale v polovině 16. století byl kalendář už nějakých deset dnů pozadu za slunovratem.

Přišla „gregoriánská reforma“ papeže Řehoře XIII. Ne, nebudeme tady opakovat středoškolskou látku, jen chceme připomenout méně známý příběh, který dobře dokládá jednu ze základních charakteristik kalendáře: Napětí mezi přírodou a civilizací.

Foto: wjarek, Shutterstock.com

Velikonoční kalendář na roky 532–632 vyrytý v mramoru. Nachází se ve sbírkách Arcibiskupského muzea v italské Ravenně.

Gregoriánský kalendář totiž některé země nepřijaly. Notoricky známý je příklad ruské říjnové/listopadové revoluce. Ale proti byla třeba i Británie a její americké kolonie. Neviděly důvod, proč si nechat data diktovat katolickou církví. A tak se roku 1752 jejich kalendář rozcházel s přírodou o 11 dnů.

Tehdy už to politici shledali neúnosným a těch 11 dnů prostě z právě probíhajícího roku nechali odstranit. Po půlnoci 2. září bylo náhle 14. září.

A lidé se bouřili. Měli pocit, že jim vládci ukradli 11 dní života.

Už věřili víc kalendáři než Zemi a Slunci.

Všechno dopadne jinak

Zeměkoule se řítí nekonečným vesmírem ve společnosti netečných rozžhavených kamenů. A člověk plánuje, co bude dělat zítra nebo za týden. A možná i za deset let.

Kolega Miloš Čermák tady nedávno přiznal, jak mu nevyšly jeho prognózy pro letošní rok. Stává se to i profesionálům.

Známý prognostik Valtr Komárek, (otec autora tohoto textu) říkal, že základní poučka prognostiky zní: „Všechno vždy dopadne úplně jinak.“

Podle filozofa Davida Humea nemůžeme jako samozřejmost brát ani to, že zítra vyjde Slunce. To, že dosud každý den vyšlo, není důkaz. Jen pozorování.

Vyjde? Vysoce pravděpodobně ano. Ale jistotu nemáme.

Lovci na Warren Field o tom zřejmě nepochybovali. Každý den vítali ten zázrak. Moderní lidé, kteří si dávají schůzku ve čtvrtek ve dvanáct, také nepochybují.

Ale může to dopadnout i jinak. Kalendář není důkaz.

Země se řítí nekonečným vesmírem. A my s ní.

Šťastný nový rok!

Okamžik (Kierkegaard a time management)

Foto: Profimedia.cz

Kierkegaard u svého stolu. Nedatovaná kresba Luplaua Janssena podle dobového portrétu.

„Úzkost je závrať ze svobody,“ cituje dánského filozofa Sorena Kierkegaarda manažer marketingu Kanu Avasthy. A autorovi tohoto článku tak připomíná marx-leninské filozofy minulého režimu.

Avasthy Kierkegaarda cituje ve svém článku Kierkegaard and Time Management. Jistě, proč by se marketingový manažer nemohl inspirovat existenciálním filozofem! Dokonce: Proč by marketingový manažer sám nemohl být filosofem?

Mohl? Byl by pak ještě marketingovým manažerem? Nezaplétejme se do toho a pojďme dál.

Co má tedy Kierkegaard společného s time managementem? A co má Avasthy společného s komunistickými pseudofilozofy?

Filozofové minulého režimu viděli dialektiku všude. Je vcelku lhostejné, zda z přesvědčení, či poslušnosti, ale každopádně dosáhli naprosté inflace slov „filozofie“ a „dialektika“… Dialekticky se přistupovalo například i k tréninku skoku do dálky. A ten měl samozřejmě svoji „filozofii“.

Lepším příkladem byl ovšem trojskok, kde třetí skok byl dialektickým popřením dvou skoků předchozích.

Avasthy to dělá podobně. Co má Kierkegaard společného s plánováním pracovního dne a odpočinkem, který dodá sílu zvládnout všechny další úkoly? Samozřejmě že nic! Je to jen rádoby působivá výpůjčka, která má udělat dojem. A podílí se na drtivé intelektuální genocidě, v jejímž rámci se ztrácí rozdíl mezi filozofií, trojskokem a time managementem. A vyprazdňuje se i pojem „čas“.

Přitom Kierkegaard a „čas“, to je velké téma. A je i důležitým pohledem na kalendář.

Pro Sorena Kierkegaarda byl zásadním pojmem „okamžik“. Můžeme si ho představit jako náhlý zvrat v plynutí času. Není už minulost, přítomnost a budoucnost. Čas je jen jeden. A „okamžik“ ho na chvíli dokáže ne snad zastavit, ale překlenout, pochopit, vnořit se do něj. Vysekat si v něm okno k věčnosti. Nekonečnu. A věci jsou najednou jasné, zřetelné, pravdivé.

V „okamžiku“ se člověk vzpírá smrtelnosti a omezenosti svých smyslů. Těžko ho zaznamenat v kalendáři.

A není ani jasné, zda má pro něj kalendář dostatek času.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Řehoře XIII.

Doporučované