Papež se stal figurkou pro ty, kteří jsou proti Trumpovi, říká historik

Lev XIV. se stal přesně před rokem historicky prvním papežem původem ze Spojených států. Být znám jako „americký papež“ si sice nikdy nepřál, nakonec se tomu ale nevyhnul.

„Řekl bych, že to do jisté míry bylo rozhodnutí kardinálů. Věděli, do čeho jdou. Když si vybrali Američana, myslím, že si asi dost z nich pomyslelo: ‚Tenhle muž může být protiváhou prezidenta Trumpa‘,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy církevní historik Miles Pattenden.

Za nejzásadnější moment prvního roku Lva XIV. (zvolen byl přesně před rokem 8. května) v čele Vatikánu považuje právě konfrontaci se současným šéfem Bílého domu, ke které došlo v minulých týdnech.

„To je to, čemu všichni věnují pozornost: papež ve slovní válce s Trumpem a tito dva muži, kteří nabízejí velmi odlišné hodnoty pro svět 21. století, které jsou bezpochyby ve vzájemném rozporu,“ dodává Pattenden, který je programovým ředitelem univerzitní sítě The Europaeum a působí na Oxfordské univerzitě.

Překvapil vás papež Lev XIV. něčím během svého prvního roku ve funkci?

Ano, v tom smyslu, že nikdy vlastně nevíte, jaký nový papež bude, neví to ani sami kardinálové. V historii najdeme spoustu příkladů, kdy byli velmi překvapeni tím, do čeho se to vlastně pustili.

Na Lvovi je zajímavé, že před zvolením o něm nikdo moc nevěděl. Na radaru mnoha lidí ve Vatikánu se objevil zhruba rok před smrtí papeže Františka. Byl tedy tak trochu neznámou. Lidé jej sledovali, aby ho poznali, spíše než že by do jeho pontifikátu vkládali nějaká očekávání.

Je však také zřejmé, že už při svém nástupu do úřadu se snažil dát jasně najevo, jakým papežem chce být. Nechtěl být vnímán jako „americký papež“, ale nakonec to tak nějak dopadlo. Nemyslím si, že to byl jeho záměr, ale vzhledem k narůstajícímu napětí s prezidentem Donaldem Trumpem to bylo téměř nevyhnutelné. Nevím, jestli mě to překvapuje, nebo ne, ale jde rozhodně o významný vývoj.

V době svého zvolení byl Lev často popisován jako pragmatický a opatrný vůdce, který představuje jakousi alternativu mezi liberálnějším a konzervativnějším směřováním katolické církve. Jak hodnotíte tento popis po jeho prvním roce ve funkci?

Nevím, jestli byl před svým nástupem vždy přesně takhle popisován. Byl vnímán jako člověk, který má blízko k Františkovi a k liberálnímu křídlu katolické církve. Právě proto byl povýšen, protože si myslím, že František v něm viděl někoho, kdo se - alespoň v základě - ztotožňoval s jeho vlastní vizí církve.

Od loňského května se Lev jeví jako opatrný člověk, který si dává mnohem větší pozor na to, jaká slova volí, než tomu bylo u Františka. Všechno se zdá být promyšlené. Snaží se balancovat mezi různými zájmovými skupinami. Své názory si nechává co nejvíce pro sebe.

Je zřejmé, že usiluje o konsensus nebo smíření mezi křídly církve, která spolu v posledních letech Františkova pontifikátu nevycházela příliš dobře. Využívá skutečnosti, že má mnohem umírněnější a rozvážnější povahu, aby se různými způsoby pokusil vytyčit cestu ke kompromisu.

Do jaké míry Lev XIV. navazuje na odkaz svého předchůdce?

Myslím, že do značné míry. A právě o to jde – být opatrný a rozvážný a hledat způsoby, jak zapojit konzervativce, a přitom ve skutečnosti pokračovat v mnoha krocích Františka, zejména pokud jde o různé otázky týkající se války, migrantů a práv a důstojnosti jednotlivce. V těchto oblastech Lev navazuje na Františka.

Kde se trochu stáhl, jsou oblasti, které jsou pro konzervativce v církvi důležitější. Například v otázce liturgie je mnohem ochotnější zachovat latinskou mši a tradiční obřady, o nichž František zastával názor, že v moderní církvi nemají místo, protože všichni v církvi by měli slavit stejné liturgie. To byl Františkův názor. Lev je v tomto ohledu opatrnější, smířlivější.

František také řekl řadu věcí, které pravděpodobně měly provokovat, pokud jde o učení o sexualitě a genderu i role žen v církvi. Lev je v tomto ohledu opět opatrnější. Snaží se tomuto tématu tak nějak vyhýbat. Nechce o tom mluvit. Říká, že to není priorita. Je otázkou, zda to bude fungovat dlouhodobě, ale rozhodně jde o změnu taktiky.

Které momenty jeho prvního roku považujete za klíčové?

Nejvýznamnějším momentem bylo, když vystoupil a přímo kritizoval prezidenta Trumpa. Staví ho to do přímé konfrontace s předním politickým představitelem jeho generace. To je historický střet, který má precedenty v jiných stoletích, ale v posledních několika pontifikátech se nevyskytoval.

To je to, čemu všichni věnují pozornost: papež ve slovní válce s Trumpem. Tito dva muži nabízejí velmi odlišné hodnoty pro svět 21. století, které jsou bezpochyby ve vzájemném rozporu.

Odhaluje spor s Donaldem Trumpem něco více o jeho vztazích s politickými představiteli, nebo je výjimkou?

Myslím, že jde hlavně o něj a Donalda Trumpa. Nutno podotknout, že Trump je zdaleka nejvýznamnějším politickým vůdcem na světě, rozhodně v křesťanském a katolickém světě.

V jistém smyslu tedy nezáleží na tom, zda je Lev v konfliktu s ostatními, či nikoli. Ale vlastně je, jelikož prosazuje řadu politických opatření, která by žádné středové politické vedení v Severní Americe, Evropě ani v jiných částech katolického světa nemohlo skutečně přijmout.

Jsou to body, v nichž navazuje na Františka. Na jedné straně zastává poměrně extrémní formu pacifismu, kterou většina politických vůdců nemůže skutečně podpořit. A zároveň v podstatě prosazuje neomezená práva migrantů, což je opět postoj, který by politické vedení nemohlo v žádném případě podpořit, pokud chce vyhrát volby.

Mezi těmito dvěma pohledy tedy nutně dojde ke konfliktům. Ale kromě Trumpa se žádný jiný politický představitel necítí být v pozici, aby se papeži přímo postavil nebo naznačoval, že se mýlí, je slabý, nebo používal jakékoli jiné výrazy, jakými se Trump vyjadřuje. To je typické pro Trumpův osobní styl či přístup k politice, který spočívá především v urážení jeho protivníků. Ostatní politici to však nedělají.

Lev XIV. je prvním papežem ze Spojených států. Zmiňoval jste, že nechtěl být vnímán jako „americký papež“, má ale původ vliv na jeho pontifikát?

Mám za to, že ano. I když sám možná nechtěl, aby ho tak vnímali, je tak vnímán, a to částečně kvůli prezidentu Trumpovi.

Řekl bych, že to do jisté míry bylo rozhodnutí kardinálů. Věděli, do čeho jdou. Když si vybrali Američana, myslím, že si asi dost z nich pomyslelo: „Tenhle muž může být protiváhou prezidenta Trumpa.“

Ať už si to kardinálové v květnu loňského roku mysleli, nebo ne, většina světových médií a značná část amerických katolíků si to rozhodně myslela. A tato skutečnost způsobila, že - ať už je osobní preference papeže v této věci jakákoli - se stal jakousi figurkou pro ty, kteří jsou proti Trumpovi a jeho politice.

Pro papeže je velmi těžké s tím cokoliv dělat. Nemůže popřít tento pohled na svou osobu, aniž by zároveň vypadal, že podporuje Trumpa nebo že jde proti svým dlouhodobým názorům a hodnotám. Nejlepší, co tedy může udělat, je mlčet. Ale postupně, během posledního roku, ho lidé začali v globální politice v této roli vnímat. A pro papeže bude velmi těžké to změnit.

Došlo pod vedením Lva XIV. k výrazné změně v prioritách církve nebo v jejím celkovém směřování?

Pokud k nějakým změnám došlo, byly poměrně nenápadné, částečně proto, že Lev je, jak jsme již zmínili, člověk, který si dává na čas. Postupně nahrazuje části Františkovy administrativy, avšak mnohem pomaleji, než bychom očekávali u světské správy.

V mnoha otázkách, jako například ve známé otázce synodality, tedy zda by v zásadě měla existovat reprezentativnější shromáždění, která by určovala postoj církve i k záležitostem týkajícím se laiků, se nic nezměnilo. Tuto myšlenku nezavrhl, ale ani ji plně nepřijal.

Je velmi opatrný, pokud jde o otázky týkající se řízení církve a konkrétních oblastí politiky a osobností. Jak jsem řekl, kontrastem je jeho upřímná víra v určité hodnoty a širší politiku v oblasti migrace, války a tak dále. Papež ale může o válce říkat, co chce. Ve skutečnosti to nemá vliv na správu církve jako takové.

Podařilo se papeži udržet rovnováhu mezi různými proudy v rámci církve, od konzervativců po progresivisty?

Myslím, že se mu to daří docela dobře, protože ho všichni vnímají v podstatě jako někoho, kdo je na jejich straně. Víme i z příkladů mnoha sekulárních politiků, že ten, kdo dokáže všechny přesvědčit, že proti nim ve skutečnosti není, si vede docela dobře.

Jediné, co bychom mohli zaznamenat, je samozřejmě to, že stejně jako u sekulárních politiků je vrchol tohoto stavu dosažen po jednom či dvou letech. Je v bodě, kdy jsou všichni motivováni doufat, že je stále tak nějak na jejich straně. Ale jak čas plyne, je těžší to udržet, zvláště pokud nepřicházejí příznivá rozhodnutí a lidé mohou být zklamáni.

To se stalo s Františkem. Liberálové si v prvních pěti letech jeho pontifikátu mysleli, že je na jejich straně. Říkal spoustu provokativních věcí, které se zdály podporovat liberální postoje, ale pak nedošlo k žádné skutečné změně. A v době, kdy František zemřel, bylo mnoho liberálů ve skutečnosti zklamaných přinejmenším stejně jako konzervativci.

František udělal na politické úrovni chybu v tom, že si svou rétorikou v prvních pěti letech trvale znepřátelil všechny konzervativce. Na jeho stranu se nikdy nevrátili, nikdy ho neměli rádi.

Ze strany Lva tedy může být moudrým krokem, že zůstává opatrný…

Je to rozumná strategie. Otázkou je, jak dlouho ji bude schopen udržet. V jakém okamžiku bude nucen učinit rozhodnutí, a tím pádem přijít o příznivce nebo ztratit důvěru různých zájmových skupin v rámci církve?

Existuje už v tuto chvíli tlak na papeže, aby si vybral stranu?

Ne, myslím, že zatím většinou ještě zaujímají spíše vyčkávací postoj. Stále doufají, že se papež postaví na jejich stranu.

Které rozhodnutí nebo událost v nadcházejících letech podle vás nejvíce ovlivní to, jak bude jeho pontifikát historicky hodnocen?

Myslím, že v této souvislosti je nejvýraznějším problémem to, co se stane při jeho střetu s prezidentem Trumpem. A to je zcela mimo papežovu kontrolu. Pokud se Trumpova válka proti Íránu vyhrotí a papež bude vtažen do dalších slovních přestřelek s prezidentem, nevíme, jak to skončí.

Pokud jde o vnitřní záležitosti církve, existuje řada drobností, u nichž záleží na tom, co papež udělá. Mám podezření, že již podniká kroky k větší toleranci vůči používání staré pravé latinské mše. Ale nemyslím si, že je to natolik významná věc, aby se stala rozhodujícím a definitivním prvkem jeho pontifikátu.

Bylo by to jiné, kdyby začal prosazovat nějaké liberální reformy a větší roli žen v církvi. Ale momentálně nevidím žádné známky toho, že by na to vážně připravoval půdu. Takže si myslím, že za rok nebo dva bychom mohli říkat, že se v tomto pontifikátu vlastně stále moc nestalo. Ale nikdy nevíte. Je to na něm.

Takže ať se mu to ale líbí, nebo ne, Donald Trump bude pravděpodobně určujícím faktorem jeho pontifikátu…

To bude, ačkoliv Trump za dva nebo tři roky odejde a Lev může být papežem dalších 20 let. V krátkodobém horizontu je však faktor Trump tím, který papež nemůže ovlivnit. A proto neví, jak se jeho pontifikát bude vyvíjet. Nemůže si to opravdu naplánovat sám.