Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Loučíme se s člověkem, jehož lidskou a duchovní velikost nebylo možné přehlédnout. František svojí vnitřní pravdivostí, bezprostředností a nelíčeným zájmem o konkrétní lidské osudy oslovoval nejen své domácí církevní katolické prostředí, ale celý svět. Byl také prvním skutečně globálním papežem, který pochopil dynamiku současného světa a projevil mimořádnou schopnost rozlišovat společenské, duchovní a politické trendy.
Odchází v momentu, kdy by svět tolik potřeboval jeho svědectví naděje, zdůraznění jednoty globální lidské rodiny, apel na soucit a milosrdenství – více než kdykoliv předtím. Ale možná i v tom je Františkova a Boží pedagogika, abychom nyní dospěli a převzali odpovědnost. Cestu nám svým životem a dílem ukázal.
Co z jeho bohatého odkazu zdůraznit?
František byl od starověku první papež, který nepocházel z Evropy, byť měl k starému kontinentu díky svému italskému původu blízko, a proto měl velký smysl pro globální charakter církve a zároveň pro základní, jakkoliv v praxi často opomíjenou složku křesťanského poselství, kterou je univerzalita lidské rodiny. Pro něj skutečně všichni lidé byli bratři a sestry, jak to vyjádřil ve své encyklice Fratelli tutti, kterou vydal ještě v průběhu covidové krize. V čem se to projevovalo?
Byl hlasem těch, na které svět zapomíná, mnohokrát se vyslovil proti tzv. skartační civilizaci, která každého, kdo neprodukuje a nespotřebovává, vytěsňuje a ničí, která oceňuje jen výkon a která ty, kdo ho nejsou schopni, zbavuje lidské důstojnosti.
Proto systematicky navštěvoval bolavá místa dané společnosti – vzpomeňme na jeho bohoslužbu na romském sídlišti při návštěvě Slovenska –, periferie, kde skoro žádní katolíci nejsou, nebo naopak místa nesoucí krvácející historické rány jako Východní Timor. Nešel si pro snadné úspěchy, pro ovace na naplněných náměstích, ale toužil být po vzoru svého Mistra s těmi zraněnými a vyloučenými, ve věznicích, ghettech a sirotčincích.
Více k tématu:
Kvůli dosažení míru neváhal porušovat diplomatická a protokolární pravidla a dělat kontroverzní kroky, jako byla návštěva ruské ambasády krátce po agresivním vpádu do Ukrajiny, nebo silná gesta, jako když padnul na zem, aby políbil nohy vůdcům ozbrojenců v Jižním Súdánu. Tolik toužil po míru, že nedbal na svoji osobní nebo institucionální důstojnost, protože pro něj oběti válek nebyly čísly, ale tvářemi konkrétních zabitých a jejich pozůstalých.
Evangelium a církev se měla stát revoluční silou, silou revoluce lásky ve světě zraněném zlem a nenávistí, i za cenu toho, že už nebude navenek působit jako dokonalá a nedotčená. Odtud jeho výmluvný obraz církve jako polní nemocnice: „Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností, s níž lne ke svým jistotám. Doufám, že více než strach z pochybení nás bude pudit strach z uzavřenosti do struktur, které nám skýtají falešnou ochranu, do norem, které z nás činí nelítostné soudce, do zvyků, v nichž se cítíme klidně, zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: „Vy jim dejte jíst!”“
Křesťanská víra pak nemá být sedativem, placebem, které pomáhá udržovat status quo ve společnosti a udržuje stávající nespravedlivé mocenské a ekonomické struktury. Ale znovu obnoví svou prorockou sílu na straně lidí, všech lidí bez rozdílu: „Umění je protilátkou proti mentalitě vypočítavosti a uniformity, je výzvou pro naši představivost, pro náš způsob vidění a chápání věcí. A v tomto smyslu je uměleckou výzvou i samotné evangelium. Má onen „revoluční“ náboj, který dobře znáte a vyjadřujete svým slovem, které protestuje, volá, křičí. Církev také potřebuje vaši genialitu, protože sama potřebuje protestovat, volat a křičet.“
Aby mohla být takovým hlasem, věrohodným hlasem, musí to vyzařovat i svým vnitřním životem a ustrojením. Proto František odmítl exkluzivní papežské komnaty a bydlel spolu s dalšími v Domu svaté Marty, stejně jako celou svoji církevní dráhu se nenechal oddělit od obyčejných lidí tam venku. Proto měl mimořádně prostý životní styl. Proto řekl nově jmenovaným kardinálům: „Vybízím tě, aby tvůj úřad ztělesňoval tyto postoje: Oči vzhůru, protože tvá služba od tebe bude vyžadovat, abys rozevřel svůj pohled a rozšířil své srdce, abys byl schopen dívat se dál a milovat univerzálněji a s větší intenzitou… Bosé nohy, dotýkající se drsné reality tolika koutů světa zmítaných bolestí a utrpením z válek, diskriminace, pronásledování, hladu a mnoha forem chudoby, které od vás vyžadují mnoho soucitu a milosrdenství. Děkuji Ti za Tvou velkorysost a modlím se za Tebe, aby titul „služebník“ stále více zastiňoval titul „Eminence“.
František ukazoval svědectvím svého života, že pravá radost a štěstí jsou někde jinde než v hromadění majetku či moci.
A svět mu rozuměl, zdaleka nejen katolický, měl přesah přes hranice národů, konfesí a přesvědčení. Překladatel Bible 21 a tvůrce Parabible Saša Flek to vyjádřil těmito slovy: „Poprvé v životě jsem měl jako nekatolík pocit, že je to i „můj“ papež. A je nás takových bezpočtu, v různých církvích i mimo ně. Díky za něj, bude chybět. Kéž ten zázrak pokračuje a jeho nástupce na jeho dílo naváže.“
Když stál František osamocený na Svatopetrském náměstí uprostřed nejhlubší covidové temnoty, stal se symbolem nezlomné lidské vůle žít, nositelem naděje, která nepramení jen z čistě pozemských zdrojů, důvěry v lidskou solidaritu, soucit, ale také v kreativitu a odpovědnost. A tím zůstane už natrvalo propsán do našich srdcí.
