Hlavní obsah

Noční sjezd Václavského náměstí. Podivuhodný příběh prvního českého lyžaře

Foto: Everett Collection, Shutterstock.com

Kdo lyží, je lyžec. Ať to frčí! (Ilustrační snímek.)

Reklama

5. 1. 19:05

Počátky lyžování v českých zemích? Byl v tom heroismus. Nechyběla tragédie. Vynalézavost. Překvapení… Poprvé se u nás na lyžích projel Josef Rössler-Ořovský 5. ledna 1887. Sjel Václavské náměstí v Praze.

Článek

První lyže se k průkopníkovi Rössleru-Ořovskému dostaly vlastně omylem. Chtěl ceník bruslí, získal nabídku lyží. Jak se to přihodilo?

Jako nadšený bruslař požádal norskou firmu o zaslání informace o bruslích. A svůj podpis doplnil informací, že reprezentuje Bruslařský klub. Jenže tenhle pojem v Norsku neznali. Byla to pro ně trochu šifra a možná i zapochybovali o úrovni vzdělání pisatele dopisu.

Ale poradili si. Dospěli k závěru, že jde o „Bruslar Ski Club“, neboli „Bruslarův lyžařský klub“.

Rössler-Ořovský tak dostal ceníky a obrázky nejenom bruslí, ale i lyží. Byl nadšen a objednal obojí. S lyžemi měli problém na pražské celnici – nikdy předtím je neviděli. Ale i tam si poradili a zboží odbavili jako „dřevo prosté, nelakované, vhodné na vesla“.

Když lyže konečně dorazily k Rössleru-Ořovskému, ten nejprve potrénoval na dvorku rodinného domu. „Jé, to to jezdí!“ volali přihlížející příbuzní. „Kdo by to řekl!“

A pak už se s bratrem vydali na Václavské náměstí k první historické jízdě.

Ať to frčí!

Blázni

Při první noční jízdě bratři Rösslerovi nikoho nepotkali.

Ale když si s lyžemi přes ramena troufli později vyjít za bílého dne, byli v očích většiny lidí především za blázny.

„Sport – i když v nesmělých začátcích – byl ve své touze po pohybu, po přírodě a radosti příliš smělým nárazem do vžitých forem společnosti,“ píše autor knihy Sport v Království českém Václav Pacina. „Představoval jistou vzpouru, s níž se nedovedla zpočátku vyrovnat ani jedna společenská vrstva. Pro dělníky, lopotící se 12 hodin denně, znamenala především panskou zábavu, pro ně samé zcela nedostupnou. A pro měšťanské vrstvy (i když právě z nich se zrodila většina sportovních pionýrů) byl sport mrháním času a lehkovážnou zábavou.“

Sport tehdy potřeboval odvážné, nekonvenční vizionáře. A takovým „otcem zakladatelem“ v českém sportu byl právě Josef Rössler (1869). (Druhé jméno Ořovský si vymyslel sám jako pseudonym, aby mohl sportovat v době studií. Studenti to tehdy měli zakázané. „Rössl“ znamená v němčině „oř“.)

Pro české lyžování tak významný Bruslařský klub založil Rössler už ve 12 letech. Později přidal do svého zakladatelského portfolia už opravdový „ski-club“. Ale u toho neskončil.

Založil také „1. ČLTK – Český Lawn Tennis Club“, založil Český Yacht Klub, stál u zrodu České atletické unie a Českého olympijského výboru. Byl u počátků českého hokeje.

A kdo myslíte, že byl rozhodčím prvního fotbalového derby mezi Spartou a Slávií?

Ano, snadná otázka. Cimrman to nebyl.

+16

Nejskvostnější zimní sport

Při tom všem ale Rössler stále víc propadal lyžování. Už několik dnů po první projížďce si vyjel za Prahu a zvládnul sjezd Stromovkou. Byl opojen: „Prudkým letem spouštěli jsme se v nížinu a sypký sníh prášil se za námi, neboť silné brzdění tyčí bylo nutností. Jízda přešla do tempa jako šíleného,“ vzpomínal. „Co jsou brusle, co jsou sáně proti lyžím! Toť nejskvostnější zimní sport!“

O několik let později sdílely s Rösslerem nadšení z nového sportu stovky lidí. Jeho popularita strmě stoupala zejména v Krkonoších.

„S opravdovým potěšením pozoruji, že na četných místech vlasti naší zájem o ski, sněžnice či kusle zvané, stále vzrůstá,“ psal v roce 1895 propagátor lyžování Jan Buchar, rodák z Mříčné u Jilemnice. „Ski“, „sněžnice“ i kusle byly dobové výrazy pro lyže, ale k terminologii se ještě dostaneme.

Hrabě Harrach, který sídlil na jilemnickém zámku, nechal v roce 1892 dovézt lyže pro svoje lesníky, aby se mohli snadněji pohybovat v hlubokém sněhu. Vyzkoušet je mohli i jiní zájemci. Mezi nimi byl právě i Jan Buchar.

Podělil se o první zkušenosti:

„Na Štědrý den poprvé jsem ski upotřebil v nejbližším okolí příbytku svého. Než časté zapadnutí do sněhu bylo mně tím nemilejší, čím více našlo se v kolemjdoucích pozorovatelích mého počínání škodolibých posměváčků. Z ticha odnesl jsem ski domů…“ popisuje Buchar. „Až v poslední roku den – na sv. Sylvestra – vzal jsem ski opět a vypravil se na Žalý a odtud i na Šeřín! Zakusil jsem dosti (příjemného velmi málo), ale k dalším cvičením a pokusům měl jsem pak více odvahy, smělosti, takže ani po návodech nějakých jsem se nesháněl…“

Bucharův recept byl poměrně jednoduchý: Skousnout nějaké to ponížení a především se nebát!

„Není třeba báti se úrazu, zapadneme do sněhu jako do peřin, pouze to z počátku bývá nepříjemné, že padnuvšímu mnohdy dlouho a přerůzně jest sebou házeti a povalovati ve sněhu, než podaří se mu povstati, aby za nedlouho – zase padl a s postavením se nových obtíží zakoušel.“

Ne vždy to frčí naplno. Někdy sebou spíš člověk nepěkně hází ve sněhu.

Ale stojí to za to!

Lyžec a lyžka

Foto: buenaventura, Shutterstock.com

Běžec běží, lyžec a lyžka lyží!

  • Josef Rössler pořádal pro přátele výlety do Krkonoš – v sobotu před půlnocí vyjížděli vlakem z Prahy, v šest ráno byli na místě a po lehkém odpočinku vyrazili na hřebenovou túru. A v noci z neděle na pondělí se vrátili do Prahy. Rösslerův ski-club dokonce jako svoji krkonošskou základnu koupil chatu na Benecku.
  • A lyžování se mocně rozmáhalo i mezi místními horaly. Vlastní ski kluby založili ve Vysokém nad Jizerou a v Jilemnici. Ten jilemnický si do erbu vetkl heslo „Ať to frčí!“.
  • „Sněhová pozorovací stanice“ na Benecku začala v roce 1911 přinášet první sněhové zpravodajství. První souhrnná zpráva vypadala následovně: „První sněžení dne 19. listopadu 1911 utvořilo souvislou sněhovou pokrývku, která trvala nepřetržitě až do 14. dubna 1912, tedy 102 dny. Sněživých dnů bylo 29 a napadlo úhrnem 170 cm nového sněhu; největší výše sněhu byla ve dnech 3.–5. února 62 cm. Hlavní vánice sněhu byly 19. února, 23. února a 27. února až 3. března.“
  • Vášnivě se už začalo diskutovat o mazání lyží. Svědčí o tom například vtip z roku 1914: „Ing B. umístil se skvěle, přes to, že přemazal a téměř celý závod běžel na rukách.“
  • A vášně vzbuzovala i terminologie. S odvážným počinem přišel učitel, příbuzný malíře Mikoláše Alše, Josef Aleš, který používal druhé jméno Lyžec. Podle něj byla lyžařská terminologie od základu vytvořena špatně.
  • Aleš-Lyžec označil lyžování jako lyžbu, lyžaře jako lyžce, ženský protějšek jako lyžku, výrobce lyží se podobně jako např. bednář či stolař měl jmenovat lyžař.
  • Běžec běží, lyžec a lyžka lyží!

Turista a závodník

Lyžaři ale nejenom lyžovali. Ať už pro radost, nebo kvůli efektivnější práci v lesích knížete Harracha. Lyžaři také začali proměňovat hory.

V zimě byly Krkonoše, ale i Jizerské hory nebo Šumava v podstatě opuštěné. Byla to divočina. A do ní postupně začali pronikat lyžaři. Zpočátku nesměle a bez velkých nároků. Později jako nezadržitelná vlna, která k nepoznání změnila vzhled horských osad i hřebenových bud.

A bylo zřejmé, že se to neobejde bez problémů. Podle Jiřího Gutha se mnozí turisté chovají k „venkovanům“ jako přezíraví barbaři. Na druhou stranu i venkované turistům připravují horké chvilky. Zejména, když jim nabízejí mizerné služby.

„Vejdete-li do tak řečených restaurací malých našich měst, neřku-li do vesnické hospody, najdete často místnost od zimy začouzenou, nevětranou, páchnoucí pivem a i kořalkou a podlahu až běda. Těch podlah zejména,“ psal Guth v roce 1909. „Bývají poplity, poházeny odpadky doutníků, popelem z nich i z dýmek, sirky ohořelé jinam se neházejí než na podlahu, na podlahu házejí se i kosti a nedojedky z jídel čekajícím psům a kočkám, někdy zkrocená kavka nebo jiná zvěř po podlaze se procházející zanechává za sebou stopy dobrého trávení…“

A svůj díl hor si začali nárokovat i závodníci. Zprvu jen malá skupina. Dobrodruzi, lidé s mimořádnou vůlí a fyzickou kondicí.

Tragického závodu, při kterém v roce 1913 zahynuli Bohumil Hanč s Václavem Vrbatou, se účastnilo jen šest běžců. Přesto byl zlomem. Aniž by po tom lyžaři toužili, přestali být jen lidmi měnícími hory a přepisujícími místní rekordy. Jen účastníky tragédie.

Stali se součástí „velké“ moderní historie.

Poslední závod synů hor

Ve všeobecně známém, zlidovělém příběhu Bohumila Hanče a Václava Vrbaty chybí jedna zásadní postava. Postava, kterou komunistický režim vymazal z historie. Dnes se o ní už samozřejmě a píše. Přesto je stále těžké narušit mýtus, který spoluvytvářela kniha Synové hor a stejnojmenný film natočený podle ní v roce 1956. Ale popořadě:

V roce 1903 vznikl Svaz lyžařů v Království českém. O dva roky později uspořádal první vytrvalecký závod na 50 kilometrů: Z Vysokého nad Jizerou do Jilemnice přes hřeben Krkonoš.

Druhý ročník suverénně vyhrál devatenáctiletý Bohumil Hanč. A byl favoritem i 9. ročníku, který startoval 24. března 1913 z Labské boudy.

Nemá smysl zde podrobněji rozvádět obecně známý příběh: Během závodu v roce 1913 lyžaře zaskočila sněhová vichřice. Všichni vzdali a dostali se do bezpečí. Jen Hanč pokračoval. Vysíleného a promrzlého se ho snažil zachránit jeho kamarád Václav Vrbata. Dal Hančovi svůj kabát a čepici, ale nepřemluvil ho, aby vzdal a sjel z hřebene do bezpečí. Hanč pokračoval směrem k Labské boudě. Vrbata umrzl v místech, které se dnes jmenuje Vrbatovo návrší.

Nervozita na Labské boudě mezitím stoupala. Tři lyžaři se nakonec vydali Hanče hledat. Ještě živého ho našel Emmerich Rath, který se sám závodu účastnil. Udělal maximum, aby Hanče zachránil: Nesl ho ve vichřici k Labské boudě. Dokázal se závějemi probrodit možná přes 500 metrů. Pak pochopil, že to nedokáže. Opřel bezvládného Hanče o tyče a běžel na Labskou pro pomoc. Než se tam zhroutil, stačil ještě popsat, kde Hanče najdou.

Hanče na Labskou boudu přivezli ještě živého. Krátce nato ale zemřel.

Emmerich Rath z příběhu o nějakých 40 let později zmizel. (Rehabilitovat ho chce film Poslední závod, který by do kin měl přijít v únoru tohoto roku.)

Foto: esbirky.cz

Josef Rössler-Ořovský: Závody na 100 metrů. Jilemnice 1906. Rössler-Ořovský, Emerich Rath (v bílém svetru).

Rath byl mimořádná postava bez ohledu na to, že kvůli záchraně kolegy riskoval vlastní život. Byl to neuvěřitelně všestranný sportovec – na olympiádě reprezentoval v maratonu a v chůzi. Ale byl také výborný bruslař, lyžař, hokejista, fotbalista, kajakář, boxer, plavec…

Byl Němec, ale za války se nehlásil k říši, dokonce před nacisty ukrýval Žida Borise Efenberga. Po skončení války tak mohl zůstat v Praze.

Od roku 1929 měl obchod s vybavením pro pobyt v přírodě, propagoval tramping. Na začátku padesátých let mu komunisté obchod zabavili a za propagaci amerikanismu ho navíc na rok poslali do vězení. Potom se živil jako metař, pomocník na stavbách. Skončil jako bezdomovec.

Emmerich Rath se do příběhu o nezištném heroickém přátelství dvou Čechů nehodil.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Emmerich Rath
Josef Rössler-Ořovský

Doporučované