Hlavní obsah

Při závodu kempuji pět hodin, z toho tři se starám o psy, říká česká musherka

O víkendu začal Iditarod Trail Sled Dog Race 2023.Video: Milan Šíma, Seznam Zprávy

 

Reklama

Na Aljašce byl zahájen nejslavnější závod psích spřežení Iditarod Trail Sled Dog Race. Na trať dlouhou téměř 1500 kilometrů se vydalo 33 musherů – lidí, kteří jezdí na saních tažených psy.

Článek

K jezeru Willow, které leží asi 100 kilometrů od Anchorage, se přišly podívat tisíce lidí, aby pozdravily účastníky letošního ročníku závodu Iditarod Trail Sled Dog Race. V největším aljašském městě byl odstartován v neděli 5. března.

Cíl závodu je v městečku Nome, do kterého se musheři se svými psy dostanou v průměru přibližně za 10 dní. Nejrychleji se to podařilo v roce 2017 Mitchi Seaveyovi, který Iditarod ukončil za 8 dní a 3 hodiny.

Iditarod znamená v jazyce původních obyvatel vzdálené místo. Lidé se psy musí překonat aljašské hory, řeky nebo sněhové bouře a samozřejmě i velmi nízkou teplotu, která může klesnout i pod 40 stupňů Celsia.

Podle organizátorů je Iditarod největší závod, který se nedá srovnat s žádným jiným. Psí spřežení a jejich lidský doprovod musí zvládnout trasu dlouhou zhruba 1100 mil, tedy 1770 kilometrů, vedoucí téměř přes celou Aljašku až na pobřeží Beringova moře. Často se proto stává, že závod některý ze psů nepřežije. V minulém roce během něho zahynulo 5 psů a 449 jich závod nedokončilo.

Iditarodu se zúčastnila v letech 2017 a 2018 i Češka. Misha Wiljes ho dokázala zvládnout za 11 dní a 9 hodin. Seznam Zprávy využily příležitosti položit jí několik otázek.

Co pro vás bylo nejtěžší, když jste závod jela?

Nejtěžší je asi taková ta deprivace, když člověk nemá dostatek spánku. I když kempuji se psy pět hodin, tři hodiny se starám o ně a na spánek mi zbudou dvě hodiny.

Foto: Archiv Mishy Wiljes, Seznam Zprávy

Misha Wiljes a její psi ve chvíli klidu

Psi, když běží, na sobě mají botičky. Když se přijede do checkpointu, musí se botičky sundat. Psům se musí pacičky namazat krémem, musí se jim dát seno, musí se jim uvařit. Člověk se o ně prostě stará, krmí je a teprve, když je nakrmeno a psi jsou na seně, člověk si může na chvilku lehnout.

A než se vyjede, musíte je znovu nakrmit. Musíte do nich dát nějakou energii. To znamená hodně masa, hodně dobrých granulí, znovu je obout a pak teprve můžete vyjet. Takže to nejprve trvá hodinu a půl poté, co přijedu do check-pointu, a hodinu a půl, než můžu vyjet. Člověk je neustále okolo psů.

Misha Wiljes

Za svobodna Michaela Fidrmucová se na Aljašku přestěhovala v roce 2003.

Pracovala nejprve jako pomocnice musherů a později začala sama závodit. Nejprve s půjčenými psy, ale teď už má své vlastní spřežení, se kterým se účastní menších závodů.

Foto: Archiv Mishy Wiljes, Seznam Zprávy

Loni jela Misha Wiljes dva závody dlouhé 300 mil.

Jak a kde vlastně spíte během závodu?

Buďto v check-pointu, nebo na saních. Kam člověk po těch 50–60 mílích dojede, tam si najde nějaké místo někde za větrem. Tam zakempuje a spí na saních, vedle saní, se psy na seně. Kdekoliv to jde. Já většinou spím na saních, protože člověk je dál od země a není vám taková zima.

Kolik je v noci stupňů?

Když jsem jela Iditarod poprvé, vyjížděli jsme z Fairbanksu, a to bylo první dvě noci -50 stupňů. Člověk na to má ale vybavení, je oblečený i na takovou zimu.

Spíte pod širákem, nemáte žádný stan?

Musheři většinou stan nevozí. Viděl jste ty saně, tam se toho moc nevejde. Člověk si toho bere minimum. Ale každý z nás má karimatku a spacák, aby mohl zakempovat, kde potřebuje.

Uvažovala jste někdy během závodu, že byste vzdala?

Třeba minulý rok jsem byla na kratším závodě, hrozně to tam foukalo a psi nejsou zvyklí běhat, když je vyloženě fujavice, protože tady ve Willow žádné nemáme. Tam jsme měli problémy a nakonec jsem musela vzdát. Nestává se to ale často, abych závod vzdala. Za tu dobu, co závodím, se to stalo dvakrát, vlastně třikrát.

Foto: Archiv Mishy Wiljes, Seznam Zprávy

Misha Wiljes na závodu Iditarod. Jela ho dvakrát.

Co říkáte na hlasy, které upozorňují na to, že psy při závodech trpí?

Ne, ne. Vždyť se podívejte, ti psi jsou nadupaní. Ti chtějí běžet, nestojí tam na té startovní čáře, že by nikam nechtěli. Ne, ti chtějí jet. Když se podíváte támhle na tu stranu, uvidíte, kolik lidí je musí držet, aby udrželi saně. Aby s nimi psi neodjeli předčasně. Na tom je vidět, jak moc chtějí závodit, jak je to baví. Když se na ně podíváte, usmívají se a těší se, kdy pojedou.

Vy letos Iditarod nejedete, ale pořád se účastníte jiných závodů.

Já jsem jela letos třístovku, tedy tři sta mil. Minulý rok jsem jela dvě a předminulý rok tři třístovky. Je to jednodušší, protože se člověk může víc vyspat, než když se jede tisíc mil.

Kdo si myslíte, že letos vyhraje? Kdo je favorit?

Třeba Mille Porsild by mohla vyhrát. Je tam Jessie Royer, ta je také velice dobrá, také by mohla vyhrát. Je tam spousta dobrých musherů. Možná, že to zase vyhraje Brent Sass. Doufám, držím mu palce. Uvidíme, necháme se překvapit. Je to dlouhá cesta.

Řekněte mi ještě, proč je pro vás život na Aljašce zajímavý? Proč jste se tady rozhodla zůstat?

Je tady nádherná příroda. Není tady moc lidí, což se zrovna teď nedá říct o tomhle místě. Letos máme ve Willow asi o 3000 lidí víc než normálně. Příroda je ale nádherná, sníh všude okolo – je ho spousta a lidé jsou tady moc hodní.

Reklama

Doporučované