Hlavní obsah

Slonová kost na klávesy je drahá. Mamutí je levnější, říká majitel Pianotéky

Foto: Jan David, Seznam Zprávy

Život Jakuba Zahradníka je s pianem propojen od útlého dětství.

Reklama

2. 2. 16:50

Pianotéka Zahradník, hlásí nápis na výloze v pražském Braníku. Za sklem jsou vidět koncertní křídla za statisíce. Netradiční obchod si otevřel hudebník Jakub Zahradník v roce 2016, za řekou na Smíchově má i restaurátorskou dílnu.

Článek

Celý život se věnuje hudbě i jejímu skládání a poezii. Když ale bylo Jakubovi Zahradníkovi 52 let, musel na operaci, protože začal ztrácet sluch v jednom uchu. „Nepovedla se, je to ještě mnohem horší. Tehdy jsem si říkal, co vlastně budu dělat? Učit jsem nechtěl,“ vzpomíná hudebník na období životního rozhraní, kdy se rozhodoval, co dál. Nakonec začal prodávat piana – nová i ta historická po rekonstrukci.

Proč zrovna piana?

Jsem s nimi hodně provázaný. Táta byl poměrně hodně známý skladatel a také dirigent v Československé televizi. Moje máma je spisovatelka, ale také vystudovala konzervatoř, kde se rodiče poznali. Od útlého dětství jsem měl svoje hračky pod tátovým křídlem, byl jsem spjatý s pianem vlastně od kolébky.

Dalo by se tedy říct, že jablko nepadlo daleko od klavíru.

Samozřejmě jsem se ho snažil napodobovat. A vydrželo mi to asi padesát let. (úsměv) Přirozeným způsobem jsem začal na piano hrát, improvizovat, skládat muziku. Není to ale tak jednoduché. Myslím si, že člověk musí mít nejen nadání, ale také píli cvičit na klavír, což mě tedy jako dítě moc nebavilo. U klavíru jsem ale celý život a to, že jsem přešel z umělecké fáze na tu obchodní, se stalo přirozeně.

S dvanácti piany v bytě

Kde se vzal nápad na Pianotéku?

Klavírník pan Ferdinand Rendl, tedy opravář pian, pořádal před lety netradiční výstavu v rámci mezinárodní akce Europiano. Slavil také své životní výročí a jako příslušník starého klavírnického rodu si za dlouhá léta nashromáždil piana – představoval vlastně svoji práci. Když výstava končila, neměl je kam dát, protože mezitím na dílně opravili další.

Jakub Zahradník

Český skladatel, klavírista a básník. Je znám jako autor písní, klavírní improvizátor a organizátor kulturních akcí. Od roku 2017 stojí v čele Kruhu klavírníků, varhanářů, restaurátorů a stavitelů klávesových hudebních nástrojů.

Jeho otec Václav Zahradník byl známý dirigent a skladatel, matka Jaroslava Kubištová je spisovatelka.

Vystudoval konzervatoř v Praze, absolvoval v roce 1986. Dva roky hrál jako klávesista v tehdy populární skupině Balet, v Německu hrál s hardrockovou cover-skupinou Monroe. Zažil pražský muzikálový boom 90. let jako klavírista, dirigent, aranžér a nakonec i producent a redaktor.

Působil jako profesor hudební interpretace na hudebně-dramatickém oddělení Pražské konzervatoře. V roce 2004 založil a čtyři roky pořádal Festival autorského šansonu na Smíchově.

Jako jednatel Okrašlovacího spolku Terezie v Pohorské Vsi v Novohradských horách obnovil tradici místních poutí a inicioval záchranu místního kostela svatého Linharta.

V roce 2010 začal skládat vážnou hudbu. Z jeho popudu byl od ročníku 2019/20 na Konzervatoři a střední škole Jana Deyla v Praze zřízen obor klavírník.

Foto: Jan David, Seznam Zprávy

Český skladatel, klavírista a básník Jakub Zahradník.

Shodou okolností jsem se tehdy stěhoval, tak jsem vymyslel tento projekt. Dohromady jsme si pronajali v jedné vile nahoře na pražském Smíchově 170metrový byt, měli jsme v něm asi dvanáct pian, a s těmi jsem tam rok žil. Když někdo chtěl, přišel, já jsem mu piano ukázal, v lepším případě si některé koupil.

Jak jste se pak dostal ze Smíchova přes Vltavu do Braníka?

Jel jsem autobusem za jedním muzikantem, přemýšlel jsem už, kde bych chtěl mít vlastní obchod. Podíval jsem se z okna a v tomto prostoru, kde právě sedíme, bylo ve výloze napsáno, že je k pronájmu, i když jsem nabídku na internetu vůbec nenašel. Rovnou jsem si ho pronajal. Vím, že 7. září mě napadlo mít obchod a 23. října jsem ho otevřel.

Věnoval jste se někdy obchodu?

Nikdy. Ze dne na den jsem ale měl vlastní obchod, do kterého jsem vešel jako člověk, který bude prodávat. Byl jsem tu každý den, i v sobotu a v neděli. Čekal jsem na zákazníky, kteří ze začátku nechodili. Měl jsem přesto pocit, že jdu správným směrem. Dávalo mi to smysl.

Kdy se to zlomilo?

Záhy jsem pochopil, že tímto stylem bych obchod musel zavřít. Přišel jsem ale na to, že piana mohu vykupovat, dávat je za vlastní prostředky opravovat a dál nabízet způsobem, který jsem si předsevzal. Ty prostředky jsem ale neměl, pomohl mi zásadně kamarád Pavel Vitnovský. Jde o generální opravy v nejlepším možném provedení, které existuje, a to i mezinárodně.

Foto: Jan David, Seznam Zprávy

Zákazníci si v Pianotéce koupí zhruba 24 nástrojů ročně.

Jak se daří nacházet šikovné řemeslníky?

Všechny už jsem znal dřív, než mě to napadlo. Začal jsem tedy dělat s našimi nejlepšími klavírníky. Piana po naší opravě by mohla jít z fleku na jakoukoliv výstavu – a hlavně fantasticky hrají. Díky tomu, že jsem muzikant, za mnou začali chodit další muzikanti, a postupně se rozkřiklo, že tu jsem. Ono to s sebou nese spoustu zajímavých efektů. V obchodě s piany se primárně neprodávají piana.

Co tedy děláte?

Lidí, kteří si přijdou koupit piano, je opravdu docela málo. Prodám jich kolem čtyřiadvaceti za rok. Ať dělám, co dělám, jsou to tedy průměrně dvě piana měsíčně. Dochází tady ale k různým zajímavým věcem. Stejně jako jste z ulice přišel vy, tak sem přichází velká spousta lidí.

Mnozí si chtějí popovídat, další se chtějí zbavit piana, potřebují ho přestěhovat nebo naladit, hledají někoho, kdo by je učil hrát. Zprostředkovávám třeba učitele. Jiní si přijdou pro klavírní stoličku nebo si tady řeší svoje životní témata, trable, přijdou se se mnou radit i o věcech, které mi vůbec nepřísluší hodnotit. Už jste si asi také všiml, že tady čas probíhá jiným způsobem než venku za výkladem.

Čekal jsem na zákazníky, kteří ze začátku nechodili. Měl jsem přesto pocit, že jdu správným směrem. Dávalo mi to smysl.
Jakub Zahradník

Je tu klid.

To je dané tím, že nástroje předpokládají nějaký klid. Piano je velmi stará věc. Teď vám řeknu svoje tajemství, které se nebude líbit mnoha dnešním čtenářům, protože celý svět je zblázněný do nevím kolika pohlaví. Ženy dnes přebírají mužské funkce a muži přebírají ženské funkce. To se ale v tomto prostoru neděje, tady je všechno postaru. Mám tu takový mužský svět. (smích)

Jak to myslíte?

V tomto oboru dělají téměř výlučně muži. Je to mužský svět, kde máte kus řemesla spojeného s fortelem. Vezměte si, že musím být schopen všechna piana sám přemístit tady v rámci místnosti. Nejenom, že tomu musím rozumět, ale také na to musím mít fyzičku.

Pozor, vůbec se přitom nechci vymezit vůči ženám, naopak, ženy uctívám, zbožňuji, líbí se mi. Přijímám je po všech stránkách. Na ženách je krásné, a je to jenom můj dojem, že když něco funguje, tak se jim to nelíbí a chtějí to okamžitě změnit. Muž, když něco funguje, tak to zásadně nemění. To je podle mě zásadní rozdíl. Zároveň se ale podle mě svět posunuje jenom díky těmto protipólům.

Ženy dnes přebírají mužské funkce a muži přebírají ženské funkce. To se ale v tomto prostoru neděje, tady je všechno postaru.
Jakub Zahradník

Takže žádné ženy v klavírnictví?

Byl jsem nedávno v Paříži, kde jsem se setkal s paní, která se jmenuje Sylvie Fouanon. Je to fortelná ženská, která má titul uměleckého mistra a to všechno, o čem mluvím, zvládne také, navíc fantastickým způsobem. A to je většinou ve své dílně sama, mám tady o tom jednu knihu. Ta ženská je fakt machr a žije podobným způsobem života jako já. Má v prostoru mezi piany svůj ženský svět, ale je to ten tradiční, řemeslný svět. Ta by se samozřejmě mezi nás hodila úplně báječně.

Starý poctivý svět

Když jste zmínil jiné plynutí času, přijde mi, že je tu klidná, uvolněná atmosféra podobně jako v kostele. Nemůže to být i tou obrovskou spoustou strun, které jsou tu napjaté ve všech pianech a třeba zlehoučka vibrují díky městskému ruchu?

To není jenom tak. Každá struna je napjatá na nějakých 70 až 80 kilogramů, napětí v jednom pianu je dohromady 16 až 20 tisíc kilogramů, tedy i 20 tun. To mi přijde jako dost velké napětí. Je pravda, že když zmáčknete pravý pedál a zavoláte do nitra piana, tak se to ozývá jako v lese. (Jakub Zahradník si stoupá, hučí do klavíru, prostorem se nese ozvěna.) Mám pocit, že atmosféru tady pomáhají vytvářet i vůně starého dřeva, litinového rámu, laků. Struny jsou ocelové, je tu použitá měď a všelijaké ušlechtilé materiály. Společně to vytváří něco, čemu říkám starý poctivý svět.

Vlastně jsem tady, jako naprostý hudební laik, protože mně vzhledem učarovalo za výlohou to piano za vámi.

To je mistrovské piano Petrof z roku 1914. Taková piana, když se o ně postaráme, jsou po generální opravě zase naprosto dokonalá. Když piano nebudete ničit nevhodnou péčí, troufnu si říct, že do další generální opravy vydrží dalších sto let. A kdy se potom opraví, může vydržet dalších sto let. Jako mistrovský nástroj má neomezenou životnost. Použitá dřevěná dýha se navíc zvýrazňuje stářím, krásně se postupně prokresluje. Když zůstaneme jenom u dřeva, původní piana bývají vyrobená ze dřeva starého klidně třicet, čtyřicet let. Takže dřevo na tento nástroj z roku 1914 může pocházet klidně z roku 1880.

Jaká piana tady nabízíte?

Historická i moderní. Piano vedle vás je vyrobené asi kolem roku 1920, vzadu je pianino asi z roku 1925. To za vámi je ale úplně nový nástroj. Části skříní a dílců dnes často bývají vyrobeny z MDF desky, takže jejich víko kvůli hmotnosti skoro nezvednete.

Je při renovacích problém s nějakými, řekněme, dobovými náhradními díly?

Slonová kost se nesmí na klávesy používat už od 80. let. Existují sice ještě původní označené sady slonové kosti pro tyto účely, které oficiálně můžete sehnat, ale jen obložení kláves vás stojí třeba 50 tisíc. U tohoto piana, co vidíte, byla slonová kost tak špatná, že nešla obnovit. Mojí zásadou přitom je, že když byla původně použitá kost, tak místo ní nedám plast. Použili jsme mamutí kost, protože tu koupíte bez omezení.

Odkud máte klávesy z mamuta?

Materiál pochází z Francie. Mamutí kost je navíc levnější, vyjde asi na 35 tisíc za klávesy. Oproti slonové kosti je tedy trochu jiná, má v sobě větší póry, takové tečky, ale je to pravá kost, což během hraní na dotek poznáte – ve srovnání s plastem. Dotýkáme se materiálů, které jsou krásné.

Foto: Jan David, Seznam Zprávy

Mamutí kost se, na rozdíl od slonové, dá na klávesy použít bez omezení.

V jakých cenových relacích se pohybují piana, která tady nabízíte?

Obecně se dá říct, že hodnota mistrovských pian, tedy křídel, se zvyšuje. Cena se liší i podle velikosti nástroje. Křídlo Petrof, o kterém se bavíme, je za půl milionu. Nové piano od německé firmy Blüthner, kterou zastupuji, stojí zhruba jeden a půl milionu korun. Jsou i značky dražší, ale i levnější. Řekněme, že pod milion korun se takové piano nedá sehnat od žádné firmy, která je dělá kvalitně. Pak ještě stejné firmy vyrábějí levnější typy pian v Číně nebo i v jiných asijských zemích, protože Čína už je dneska drahá. Levnější je třeba Indonésie.

Řekněme, že pod milion korun se takové piano nedá sehnat od žádné firmy, která je dělá kvalitně.
Jakub Zahradník

Máte tady takové?

To za vámi bylo vyrobené v Číně, ale sestavené v německém Lipsku. Takový klavír stojí kolem půl milionu. Je zajímavé, že když opravíme historické piano stejné velikosti, tak je stejně drahé jako tento čínský výrobek, který je vlastně levnou variantou. Výrobně je přitom zhruba na třetinové hodnotě. Na druhou stranu má zase moderní zvuk.

O co dnes mají lidé větší zájem?

Oba typy piana zde stojí z nějakého důvodu. Třeba do hudebních škol se prodávají jen nová piana, takže pokud se účastníte nějakého výběrového řízení, nemůžete nabídnout sebelepší staré piano. Starší piana, která mají jinou duši, se dostávají do hledáčku soukromníků. Mají jiný zvuk, bývají vyhraná, znělejší. Mně se líbí oboje. Jeden den mám chuť zahrát si na jedno, další den na druhé. To je moje výhoda, že mám vždycky dost pian na to, abych si mohl zahrát, navíc jsou stále naladěná. Mám štěstí, že dělám, co mě absolutně baví.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované