V první třídě propadla, pracovala u pásu. Dnes sbírá ceny za knihy v romštině

V knize Povídání u povidel, za niž před čtyřmi lety získala třetí místo v soutěži Zlatá stuha v kategorii knih pro děti, líčí svoje dětství na východním Slovensku; v povídce Moje britská Odyssea zase národnostní směsici v britské továrně. „Můj tatínek neuměl číst a psát, maminka vychodila jen tři třídy základní školy. Já jsem si maturitu dodělávala, až když mi odrostly děti. Měla jsem jít studovat romistiku, ale o svoji mateřštinu nakonec pečuji jinak, psaním,“ vysvětluje Podhradská.

Vyrostla jste v osadě na východním Slovensku. Jaké to bylo dětství?

Já se sice jmenuji Podhradská, ale rozená jsem Duždová, což je docela významné příjmení na východě Slovenska. Pocházím z Ostrovian a to příjmení se tam docela drží. Narodila jsem se v Prešově a do mých šesti let jsme žili v osadě. Byla jsem dítě bez starostí, vyrůstala jsem mezi kupou sourozenců.

Kolik vás bylo?

Jedenáct dětí, já jsem osmá. Nejstarší byl ročník 1948, nejmladší 1966, já jsem se narodila v roce 1961. Mě hlídali starší sourozenci, já jsem hlídala ty mladší. Ale pamatuju si i na chvíle s maminkou, kdy jsem ještě nechodila do školy, ona dělala domácí práce a já jsem se jí motala pod nohama. Hračky jsme žádné neměli, hrála jsem si s tím, co dům dal, nebo jsem byla venku u studny. Tam jsem si jako dítě strašně ráda hrála. Sledovala jsem lidi, jak chodí pro vodu, i rumpál, jak se točí, a kýbl, jak jezdí nahoru a dolů. To mě bavilo. No a pak jsem taky sledovala autobusy.

Autobusy?

Otcové jezdili autobusem do práce a starší děcka do školy. Já jsem ale autobusem nejezdila, tak jsem je jen pozorovala a toužila po tom se svézt. Jak já jsem po tom toužila! Dokonce tak moc, že jsem záměrně skočila do kalužiny na střep, abych si rozřízla nohu a musela tím autobusem do nemocnice! Píšu o tom v pohádkové knize Povídání u povidel a když tu kapitolu o střepu, nemocnici a autobusu čtu, lidé mi někdy nevěří. A já říkám: Chcete vidět jizvu? A sundávám ponožku a ukazuju jizvu. Dvanáct stehů tam mám!

Stála ta jízda autobusem za to?

Kdo takovou touhu jako dítě nezažil, nemůže to možná pochopit. Přišla jsem tehdy domů s krvavou nohou a s křikem, bratr mě naložil do autobusu a odvezl do nemocnice do Prešova a pak zase zpátky autobusem domů. To byla krása, skoro jsem tu bolest ani nevnímala.

Mluvili jste doma romsky, nebo slovensky?

Všichni doma mluvili romsky. Maminka a táta uměli slovensky, protože se pohybovali na úřadech nebo po městě, ale já jsem slovensky neuměla vůbec.

Uměli vaši rodiče číst a psát?

Moje maminka uměla, ale tatínek byl negramotný. Když jsme byli větší a chodili jsme už do školy v Ostravě, naučili jsme ho se aspoň podepisovat. A ten podpis mám ještě schovaný! Neměli jsme papír, ale nějaké knihy ano, a on si ten podpis do nich na volná místa trénoval. Maminka byla docela sečtělá, vychodila tři třídy základní školy a hodně si pamatovala. Na to, že to byla Romka z osady ještě před válkou, to bylo dobré. Když měla nastoupit do čtvrté třídy, přišel rok 1939 a Romové dostali zákaz chodit do školy.

Když jsme se pak odstěhovali ze Slovenska, začala se učit sama a dotáhla to až k tomu, že běžně četla noviny a knihy. Můj otec byl zase strašně pracovitý. Staral se o dobytek, byl zedník a pořád chodil po stavbách.

Z jakého důvodu se potom vaši rodiče rozhodli, že se přesunete do Ostravy? Umím si představit, že přejít do města s jedenácti dětmi muselo být hrozně náročné.

Protože moje maminka měla rodinu v Ostravě-Porubě. V třiapadesátém roce přišla první vlna stěhování Romů ze Slovenska do Česka, ale to se rodiče ještě rozhodli, že zůstaneme v osadě. Otec postavil dům, neměli jsme chatrč, jak to bývalo zvykem, ale skutečný zděný dům. A to se špatně odchází. Ale pak přišel rok 1968 a to se už rozhodli, že se odstěhujeme.

Maminčini rodiče v Porubě stárli. Její bratři, moji strýcové, jí domlouvali, že nás děti čeká v Ostravě lepší budoucnost a vzdělání. A měli pravdu, nakonec jsme všechny děti minimálně vyučené nebo máme maturitu. Taky bylo asi lákavé bydlet v bytovce, kde teče teplá voda, a nemuset chodit každý den k té studni. Víte, maminka musela v osadě chodit i prádlo máchat k potoku. Jak to dělala v zimě, to nevím.

Jaké to bylo přijít do první třídy do Česka, když jste mluvila jen romsky?

Já jsem nerozuměla absolutně ničemu, ale maminka mě naučila dvě slovenské věty, které jsem pak v té české škole používala.

Jaké?

Dobrý deň a Súdružka učiteľka, mohla by som ísť na záchod? Já jsem tyhle dvě věty česky zase naučila svoje vnučky, když se přistěhovaly z Anglie a nastupovaly do české školy.

Jak dlouho vám trvalo, než jste začala rozumět česky?

Určitě dva roky. Pamatuji si na krásný červený slabikář a že maminka chodila do školy na třídní schůzky. V první třídě jsem propadla, tam jsem vůbec netušila, o čem je řeč. Nastoupila jsem znovu do první třídy, ale do nového kolektivu, a s těmi dětmi už jsem se spřátelila, došli jsme spolu na druhý stupeň. Dodnes nás pojí přátelské vztahy.

Navíc jsem se náhodně ocitla na sportovní škole, měli jsme hodně tělocviku a ten mi šel. Kolem sportu vznikala přátelství, která se přenesla i do lavic. Nebyla jsem jediná Romka, v té době nás bylo v Ostravě víc, takže jsem ani nezažila žádnou vyloženě diskriminaci. Hrála jsem házenou a utíkaly jsme se sestrami na hřiště. Maminka to nechtěla dovolit, tolik práce doma, ale přišel se za nás přimluvit trenér, že jsme fakt dobré, tak nás pak už pustila.

Kdy jste skončila se základní školou?

Nastoupila jsem o rok později, jednou jsem propadla, takže jsem měla hotovou základní školní docházku po sedmé třídě. Nastoupila jsem sice na rodinnou školu, ale tu pak zavřeli, a já jsem šla v šestnácti letech pracovat do mlékárny. To byla zase dobrá část mého života! Přišla za mnou jedna holka a říká mi: Ty jsi Romka? A já na to: Ano, já jsem Romka!

Jaké to bylo, dostat takovou otázku?

Na mně je to vidět, že jsem Romka! Tohle mi nevadilo. Mnohokrát v životě jsem se ale setkala s tím, že někdo mluvil o cikánech, a já jsem stála vedle a říkala jsem si - To jim to není blbé? Ale zpátky k té holce, co se mě tak zeptala. Staly se z nás kamarádky a udělaly jsme si dokonce společně řidičák. Já jsem moc chtěla řídit vysokozdvižný vozík, ale bylo mi jen šestnáct. Pamatujete si takové to mléko v pytlíku?

Ano, modré polotučné a červené plnotučné.

No a to se skládalo na sebe, šestatřicet mlík do bedny, na sebe čtyřiadvacet beden, v nich díry, do nich se tím vozíkem s pichláky najelo a zvedalo se to nahoru na takové regály nebo na korbu auta. To jsem chtěla umět! Nadzdvihnout, naklopit, nevysypat. Holky mě nechávaly to zkoušet, i když jsem ještě nesměla, a pak přišel mistr a říkal: Tak si udělej ten řidičák, když ti to tak jde!

Jak to dopadlo?

Obě jsme udělaly řidičák a pak hned taky řidičák na auto. No a ta moje kamarádka mě seznámila se svým bratrancem, panem Podhradským, mým budoucím manželem.

Byl to gádžo.

To ano. Poprvé jsem za ním jela z Ostravy do Skalice k Brnu vlakem a doma jsem řekla, že máme od SSM (Svaz socialistické mládeže, pozn. red.) brigádu na zabijačce. Přijela jsem, seznámila se s rodinou, pomohla na zabijačce a v neděli večer přijela domů s výslužkou. Otec na mě koukal a říkal: A tohle se dostává kde? Nedošlo mi, že na brigádě SSM by mi asi žádnou výslužku nedali, tak jsem musela s pravdou ven.

Jak rodiče reagovali?

No, přesně tak, jak asi čekáte. Moje máma řekla Gádžo gádžeha, romano romeha. To vám ani nemusím překládat. Prostě gádžo s gádžem a Rom s Romem.

A jak to bylo u nich?

Jeho máma zase řekla: Cikánku jen přes moji mrtvolu. Nakonec se to uklidnilo, pan Podhradský odešel na vojnu, a když se vrátil, šel už rovnou za mnou do Ostravy. V roce 1984 se nám narodila dcera a o dva roky později syn. Starala jsem se o rodinu, o manželovu stárnoucí maminku. Nakonec jsme se rozvedli. Já jsem dostala, když byly děti už dospělé, možnost doplnit si vzdělání. Tak jsem si dodělala maturitu, nejenom tu základní, ale mám i maturitu z romštiny. A v jednu chvíli jsem dostala dvě nabídky.

Jaké?

Jít studovat do Prahy romistiku na vysokou školu, nebo odjet za dětmi do Anglie, tehdy tam vedly obchod s českým zbožím v Bradfordu. Romistika byla lákavá, ale já jsem se potřebovala nějak uživit. Takže jsem odjela do Anglie.

To muselo být odvážné rozhodnutí!

Říkala jsem si, že se aspoň zdokonalím v angličtině! No, nakonec jsem se zdokonalila spíš v polštině. Pomáhala jsem dětem v obchodě, ale také jsem nastoupila do fabriky, v životě jsem neviděla tak rychlé pásy jako v Anglii!

Když mám na vahách studium romistiky a práci u pásu…

To víte, že to bylo trochu zklamání, hlavně pro moji učitelku. Ale já jsem začala psát a tu romštinu opečovávám stejně, i když jinak. Život to stejně zařídí tak, že to nakonec dává smysl. Díky mému pobytu v Anglii mezi směsicí národností, Čechů, Slováků, Poláků, Pákistánců a Indů vznikla povídka Moje britská Odyssea, ve které jsem tu zkušenost popsala.

Ale kdyby mně někdo dřív řekl, že budu psát, smála bych se, slohovky mi nikdy nešly! Na druhou stranu vždycky všichni říkali, jaký mám dar řeči. Když začnu vyprávět, nejsem k zastavení.

Co vám Anglie dala?

Anglie mně dala hodně. Poznala jsem tu autentičnost života jiných národností, přátelství, s mnoha lidmi z té fabriky jsem v kontaktu dodnes. Seznámila jsem se s Indy a poznala jsem, jak jsou si naše jazyky blízké. Dá se říct, že jsme mluvili anglicko-romsky. Hodně jsem se přátelila i s Pákistánci, ptala jsem se jich: Žijí Romové v Pákistánu?

Co odpovídali?

No to víte, že tam žijí! Poznají se stejně jako jinde na světě: mají barevné domy, obchodují a nosí zlato. To mi alespoň říkali Pákistánci. Ale nevěřili mi, že jsem Gypsy, musela jsem je přesvědčovat, trvali na tom, že patřím prostě mezi Czech people.

Proč jste se vrátila do Česka?

Přišel Brexit a provozovat obchod nebo si obnovit pracovní povolení začalo být složitější. Taky jsem revmatička a v té fabrice bylo pořád kolem dvou tří stupňů, to není na moje revma nic dobrého. Když jsme se vrátili, začala jsem se víc věnovat psaní, vydala jsem knihu Povídání u povidel, začala jsem objíždět besedy v Česku i na Slovensku.

Letos se stáváte hlavně díky svým knihám psaným v romštině laureátkou ceny Muzea romské kultury. Co to pro vás znamená?

Když jsem získala cenu Mileny Hübschmannové, nemohla jsem si ji jít převzít, protože mi tehdy zemřela sestra a my Romové nesmíme slavit rok od smrti takhle blízkého člověka, takže ji za mě byla převzít moje dcera. Ani Zlatou stuhu jsem nepřebírala já. Takže je to první cena, kterou si převezmu osobně. Je to pro mě velká čest.

Když mi to volala bývalá ředitelka muzea Jana Horváthová, musela jsem se na chvíli odmlčet v telefonu, neměla jsem slov. Je to vlastně ocenění pro romštinu, se kterou pracuji. Je to cena pro moji mateřštinu. A já tu cenu vnímám právě skrze úctu ke svojí mateřštině.