Číňan, Sputnik, Komisařka. Výstava ukazuje československé retro lampy

Ta lampička má pergamenové stínidlo ve tvaru kónického orientálního klobouku, a proto se jí přezdívá Číňan. Zároveň zaujme elegantním „držením těla“, o které se postaral jediný tenký kovový drát, ohnutý do tvaru trojúhelníku. Čistota a elegance provedení jedné z nejvýraznějších lamp na výstavě Retro lampy: Zapomenuté příběhy československého designu v pražském Uměleckoprůmyslovém museu zaujme na první pohled.

Autorkou svítidla je Helena Frantová, žena, která na Vysoké škole uměleckoprůmyslové na přelomu 40. a 50. let vystudovala šperkařství. Lampičku navrhla v pětadvaceti letech jako svou diplomovou práci. „Helenu její neteř později popsala třemi slovy: drzá, cílevědomá, emancipovaná,“ přibližuje audioprůvodce výstavou hlasem herce Petra Lněničky osobnost umělkyně, která se po zbytek života věnovala tvorbě převážně kovového šperku. Snad i proto její jediná lampa působí tak křehce, jemně a dekorativně.

Frantová lampičku vymyslela tak, aby se dala položit na stůl i zavěsit na zeď, a až do sedmdesátých let minulého století se vyráběla ve dvou velikostech. „Přesto dnes nevíme, kde a jak se návrh do výroby dostal,“ konstatuje vedoucí vydání ELLE Decoration, historička umění a kurátorka výstavy Eva Slunečková. Tato drobná slepá místa na mapě lampičkových příběhů ukazují, jak moc je celé téma v dějinách tuzemského designu nepopsané.

Rešeršemi žila Slunečková poslední dva roky, lampy si ji ale našly v podstatě náhodou. „Celý příběh začal, když mi do mailu přišla nabídka napsat portréty československých autorů do knihy Eastern Lights – Czechoslovakian and Hungarian Lamp Designers,“ vzpomíná kurátorka na dobu, kdy se seznámila s galeristou Bálintem Ferenczym z pařížské galerie Initio Arts & Design. Ta se specializuje na východoevropské umění s důrazem na historické kousky.

„Než jsem se do tématu ponořila, myslela jsem, že to nebude nic těžkého, ale pak jsem zjistila, že u nás je to úplně neznámá kapitola. V Čechách na toto téma nevyšla žádná publikace. Zavětřila jsem tedy díru na trhu a díky podpoře Designbloku a Uměleckoprůmyslového musea mohla dát s týmem spolupracovníků dohromady tuto výstavu.“

Zatímco do knihy Eastern Lights zpracovala celkem čtyři designérské profily, na výstavě představuje hned patnáct jmen a sto patnáct exemplářů. Architekturu výstavy dostala na starost Kateřina Radakulan, která lampy umístila do polic za sklolaminátovou stěnou. I díky mlhovému efektu tohoto materiálu se návštěvníkům mohou postupně vybavovat místa, ze kterých jednotlivé lampičky znají. Chaty, chalupy, byty prarodičů, byty, v nichž žijí teď, i televizní seriály - to všechno jsou místa činu.

Například červená lampa Rubín neboli Hříbek si zahrála v seriálu Arabela v bytě rodiny Majerových. Její autor, Štěpán Tabery, nechal svá svítidla foukat ručně, a tak je každý kus trochu jiný. Když jsou vypnuté, vypadají všechny jako krásný jednolitý objekt, jelikož autor veškerou elektroinstalaci ukryl dovnitř lampy. Přestože Tabery od roku 1949 pracoval pro národní podnik Osvětlovací sklo a navrhl stovky svítidel vyvážených do celé Evropy, on sám se držel v ústraní. Jeho jméno tak, na rozdíl od zářícího Rubínu, zná jen málokdo.

K dalším úspěšným návrhářům Osvětlovacího skla patřili na výstavě zastoupení malíři a designéři Karel Volf a Ivan Jakeš. Podobně jako Tabery navrhovali lampy vesměs organických tvarů. Veškeré dílo Ivana Jakeše je navíc charakteristické svou hravostí.

„Vypovídají o tom houbovité stolní lampy ve tvaru šachových figur, žárovek či figurek ze hry Člověče, nezlob se,“ píše jedna z členek přípravného týmu Kamila Valoušková, která pracuje jako vedoucí odborného oddělení zámku Kinských ve Valašském Meziříčí.

Hravostí a značnou představivostí se vyznačují i svítidla od Jaroslava Bejvla, která celou výstavu otevírají. „Kolekce založená na multiplikaci křišťálové lisované destičky rozzářila československé domácnosti, zatímco rozměrné atypy zdobily kulturní domy i mešity v Íránu. Bejvl měl ale také futuristickou polohu, což ukazuje v sérii lustrů Sputnik ze sedmdesátých až devadesátých let nebo v kolekci geometricky pojatých stolních lamp z let šedesátých,“ dodává historička umění Tereza Mléčková.

Svůj domácí poklad díky výstavě dnes dokáže pojmenovat i kurátorka Eva Slunečková. Po dědovi zdědila lampu od Jána Šuchaně, jejíž nadčasový tvar ji nedovolil nahradit žádným novým kouskem. Název Komisařka k ní sedí na první pohled: strohé černé stínítko, těžký kruhový podstavec a jednoduché, dobře ohybatelné rameno se hodí jak na studentský pracovní stůl, tak do kanceláří, anebo i do výslechové místnosti.

Šuchaň se narodil v malé obci na východě Slovenska. Tam se také vyučil brusičem a foukačem skla, rytí a broušení pak studoval v mecce českého sklářství - Železném Brodě. Komisařku navrhl v roce 1968 v sedmadvaceti letech pro slovenskou firmu Elektrosvit Nové Zámky, kde do té doby vymýšlel lampy pro domácnosti, průmysl i doly. V původní verzi se jeho lampa dala připevnit k hraně stolu.

Hlavním zapůjčitelem exponátů do výstavy je galerie Initio Arts & Design. Výstavu, která potrvá do 17. listopadu, tak Eva Slunečková vnímá jako začátek debaty, která má ambici téma ukotvit v historii československého designu.