Pod čarou: Telefony nám plní tisíce fotek. Každá z nich má smysl

Pohled do krajiny z okna vlaku. Druhý pohled z okna. Selfíčko ve vlaku. Nákupní seznam. Screenshot vtipného tweetu. Fotka počítadla plynoměru. Fotka spící kočky. Fotka z koncertu. Selfíčko z koncertu. Dalších deset fotek z koncertu. Rozmazaná fotka pouliční lampy cestou z koncertu. Screenshot zlevněných tenisek z e-shopu. Nohy na pláži u moře. Kamarádi v hospodě. Screenshot vtipného tweetu. Selfíčko…

Pokud bychom se pokusili dát dohromady podrobný seznam obrázků z fotogalerie našeho telefonu, nejspíš by vypadal nějak takto. A když by měl být opravdu úplný, nejspíš by dalece přesáhl rozsah tohoto newsletteru. Kdesi jsem našel statistiku, že průměrný uživatel má v telefonu uloženo asi 2800 snímků, ale mám podezření, že je to až moc střízlivý odhad. Ve svém telefonu jsem jich napočítal přes 5000 i přesto, že je občas promazávám a zálohuji, a většina známých je na tom ještě mnohem hůř.

Dokud nám fotky nezačnou zaplňovat paměť telefonu, většinou o jejich množství nepřemýšlíme, a když už začne telefon praskat ve švech, většinou je jen archivujeme kamsi do cloudu a nerušeně fotíme dál. Až s odstupem pak často zjistíme, že naše rozsáhlá fotogalerie (ještě výstižnější je tu anglický termín camera roll) je sama o sobě pozoruhodným artefaktem, se kterým si nevíme rady.

Při pohledu na chaotickou změť někdy i desetitisíců fotek nás v první řadě napadnou praktické otázky – jak se v tom množství vyznat, jak z nich vytřídit to podstatné (opravdu musím mít uloženou 10 let starou fotku podlahy v tramvaji?), jak to pak archivovat, a samozřejmě i co je vhodné ke sdílení na sociálních sítích.

Vedle toho se ale objevují i více filozofické rébusy. Proč vlastně pořizujeme takové množství fotek, které většinou nechceme nikomu ukazovat ani se k nim sami nevracíme? A proč tak úporně lpíme na jejich hromadění místo toho, abychom je bez okolků smazali? Je překvapivě složité na ně odpovědět a vedou nás k zajímavému zamyšlení nejen nad vztahem technologií a paměti.

Už při nástupu digitální fotografie se začalo spekulovat o tom, co si počneme s neomezeným množstvím fotek. Digitální fotoaparát byl ale pořád trochu nepraktický doplněk a hrozba nekonečné fotogalerie se tak naplnila až s rozmachem smartphonů. A není náhodou, že ve stejném období nastal i boom sociálních sítí.

Po jistou dobu jsme celý proces automaticky chápali tak (nebo nám to alespoň platformy účinně vnucovaly), že věci fotíme proto, abychom je sdíleli, a do jisté míry to skutečně fungovalo. Dnes už spousta z nás na sítích nesdílí skoro nic a Instagram je už řadu let prostorem jen pro pečlivě vybrané a nenápadně stylizované snímky. Když ale zabrousíme na facebook a prohrabeme se ve vlastních či cizích fotogaleriích 15 let nazpět, vzpomeneme si, že jsme tehdy skutečně sdíleli mnohem uvolněnějším způsobem (a také proto u toho cítíme mnohem silnější nostalgii).

Samozřejmě to neznamená, že bychom na sítě v roce 2009 házeli úplně vše, ale i tak tehdejší veřejně sdílené fotogalerie v mnohém odrážejí chaotický a nekontrolovaný charakter osobního archivu v telefonu. Začaly se tak rozmáhat domněnky o tom, že fotky pořizujeme a sdílíme zkrátka proto, abychom si uchovávali vzpomínky a vytvářeli digitální obdobu klasického fotoalba. A pokud jich fotíme zbytečně moc, je to jen proto, abychom stejně jako u analogového filmu z řady snímků (proto i onen anachronický termín camera roll) vybrali ty nejpovedenější a zbytek zahodili.

Ani v těchto idylických časech to ale nebyla tak docela pravda. Meghan O'Gieblyn v povedeném zamyšlení pro magazín Wired podotýká, že neustálá dostupnost telefonu-foťáku v kapse dala vzniknout řadě nových fotografických žánrů (typicky třeba závěje selfies nebo screenshotů), které slouží primárně svému autorovi pro vzpomínkovou funkci a nejsou většinou zamýšleny ke sdílení.

S rostoucími obavami o soukromí se také začalo omezovat sdílení fotek jiných lidí, a především nikdy tak úplně nefungovala metoda výběru těch nejlepších fotek. Na sítě sice můžeme dávat „to nejlepší“, ale v telefonu nám stále leží i méně povedené fotky, a rozhodně tak nejde o stejný systém jako u klasického analogového rodinného fotoalba, do kterého jsme zaznamenávali jen ty zásadní životní momenty – logika camera roll vždy spočívala v nekonečném záznamu banální každodenní reality.

Michael Johnston k tomu před pár lety v magazínu New Yorker dodal, že naše osobní fotogalerie je kombinací deníku, rádce, zpovědnice a výkladní skříně. Rozhodně nejde jen o mezisklad fotek, které by měly zamířit na sociální sítě, a je i otázkou, jestli bychom vůbec měli hovořit o „fotografii“ – pokud věci fotíme zcela mimoděk nebo jen jako praktickou vizuální pomůcku, nechápeme výsledné snímky jako „umění“ či něco pozoruhodného a vhodného ke sdílení a pečlivé archivaci.

Naplno se to projevilo ve chvíli, kdy sociální sítě přestaly být sociální. Nejpozději v pandemických letech po roce 2020 se výrazně proměnil způsob, jakým sítě používáme. Facebook, Instagram a další platformy přestaly být místem, kde by řadoví uživatelé skutečně ve velkém sdíleli své fotky a další obsahy a udržovali kontakty se svými blízkými a kamarády. Sítě začali plnit profesionální tvůrci obsahu a nakonec i AI generátory a běžní uživatelé se posunuli do role pasivních pozorovatelů nebo ze zahnívajících platforem rovnou odešli.

Pokud už nějaké fotky sdílíme, většinou jsou pečlivě vybrané (i když stále musejí působit dojmem nenucené autenticity) a často je dáváme jen do pomíjivých kanálů typu Instagram Stories. Telefony nám nicméně pořád v nezměněném tempu plní tisíce snímků, které rozhodně nechceme sdílet ani s kamarády, natož veřejně, a dokonce se k nim ani nikdy nevracíme sami. A když už je sdílení na sociálních sítích stále méně častou záležitostí, otázka, proč si plníme telefony závějemi fotek, ještě dál nabývá na síle.

Emily Chang pro to v newsletteru One Thing zavádí výraz digitální maximalismus, který by se dal s trochu ironie překřtít i na digitální hoarding. Jednoduše řečeno, většina z nás má vzhledem k proměnám životního stylu stále méně prostoru na hromadění krámů, ale sběračské pudy v nás neslábnou, a tak si zdánlivými zbytečnostmi a odpadem plníme alespoň svá digitální úložiště.

Do jisté míry se tu stále projevuje touha po zachycení vzpomínek na silné životní momenty (proto si také pořád fotíme selfíčka s kamarády, zvěčňujeme západ slunce nad mořem na dovolené apod.), ale jen u toho tvorba našich živelných fotografických deníků rozhodně nekončí.

Unikátní vlastností camera roll je skutečnost, že v ní svou každodennost zachycujeme neustále, průběžně a trochu mimoděk. A když se do nekonečného proudu fotek zpětně podíváme, můžeme si s jeho pomocí vybavit i „hluché“ momenty a mezifáze, které bychom v klasickém fotoalbu či psaném deníku nikdy nezachytili.

V anglickém překladu nedávno vyšla skvělá novela Perfection, ve které italský spisovatel Vincenzo Latronico sžíravě kritizuje životní styl a hodnoty mileniálů. Její protagonisté, pár mladých kreativních expatů žijících v Berlíně, si svou povrchní a vyprázdněnou existenci sami před sebou ospravedlňují i tím, že se jim daří žít v naprosto dokonalém „instagramovém“ bytě. A k nepříčetnosti je pak dovádí fakt, že když objektiv foťáku jen trochu ujede stranou, kromě malebného ranního světla na skandinávských ubrusech, pokojových květinách a avokádu na japonské keramice se v záběru objeví i špinavé ponožky, krabice s nepořádkem a neumyté nádobí.

Nic z toho nezamíří na Instagram, ale v telefonu to stále existuje, a proto jsou naše osobní fotogalerie tak silnou výpovědí. A vzhledem k tomu, jak hluboký a intimní vhled do našeho života poskytují, mají také další unikátní vlastnost – nechceme je ukazovat nikomu jinému a sám autor je jediným člověkem, který jim dokáže dát smysl a odhalit životní příběh za nimi.

Chang k tomu podotýká, že fotky v našem telefonu mohou být buď zcela náhodným odpadem (to jsou ty snímky papírků s poznámkami a jiných praktických banalit) nebo vycizelovaným produktem určeným pro obdiv na sítích, ale většina z nich se pohybuje na spektru mezi těmito dvěma póly, což jim dodává na svébytné atraktivitě.

Když fotíme jen sami pro sebe, nesnažíme se o nějakou populární a jasnou estetiku. Sebe i okolí zaznamenáváme trochu automaticky, a tím tomu dodáváme onu „deníkovost“. Nejspíš si alespoň trochu uvědomujeme, v čem je neopakovatelná, a proto ostatně i na současných upadajících sociálních sítích občas sdílíme fotky živelným stylem „photo dump“, abychom alespoň trochu napodobili magii facebookového mládí a pochlubili se (byť stále kontrolovaným) okénkem do našeho osobního fotoarchivu.

Zásadním problémem souvisejícím nejen s fotogaleriemi v telefonech je otázka jejich trvalé archivace. Už hodně se toho napsalo o tom, jak veškeré digitální obsahy postupně mizí v nenávratnu a platformy se příliš nesnaží o jejich přehledné zachování (před pár lety jsem to řešil i v tomto newsletteru). Většina z nás si sice fotky archivuje prostřednictvím Google Photos, iCloudu apod., ale i tato úložiště mají pochybnou trvalost a je jasné, že náš osobní digitální fotodeník je dost křehká a nestálá záležitost.

Kristen Martin kdysi v povedené eseji pro Real Life Mag podotkla, že amatérská fotografie bývá často označována za projev naší podvědomé touhy po přisvojení zachycených situací, lidí a věcí, a zároveň je to známka lidského vzdoru vůči nevyhnutelnému úpadku, smrti a zapomnění.

Pomíjivost a nestálost digitální fotografie může tyto sklony ještě dál posilovat, a poskytuje tak další vysvětlení toho, proč má každý z nás v telefonu tisíce zdánlivě nesmyslných fotek – čím větší je riziko a strach ze ztráty a zapomnění, tím víc se jej snažíme předehnat vytvářením dalších stovek a tisíců snímků.

Výsledný camera roll tak na jednom konci stále nabývá, zatímco na druhém se rozplývá, což dál přispívá k jeho typické nepřehlednosti. Ta musí štvát zejména provozovatele sociálních sítí a výrobce mobilních aplikací, protože fotogalerie v telefonech jsou jednou z oblastí, ve kterých se lidé stále vyznají výrazně lépe než stroje.

Smartphony s Androidem i iOS sice nabízejí řadu nástrojů a pomůcek, kterými lze fotogalerie třídit a promazávat, ale i ty nejchytřejší algoritmy pořád neumí vystihnout, proč a jak si své digitální fotosklady vytváříme. Aplikace nám sice dávají tipy, které přebytečné fotky mohou mazat, ale jen málokdo je využívá. Stejně tak je pochybné algoritmické třídění fotek podle zachycených motivů, osob nebo událostí, tématem k debatě jsou i kontroverzní automatické AI úpravy fotek a ze všeho nejbizarnější je našeptávání sociálních sítí ohledně snímků vhodných ke sdílení.

Asi každý z nás zažil trapné momenty, když se mu Facebook či Instagram snažil prostřednictvím funkcí typu „Memories“ připomenout staré a většinou zcela nevhodně vybrané fotky. Algoritmy ani ziskuchtiví majitelé sociálních sítích totiž nechápou, že smyslem našich živelných a nekonečných fotografických deníků je zachycování věcí v konkrétním kontextu a čase. Jejich opětovné pozdější sdílení většinou nefunguje či není vhodné a naše camera roll je především mnohem víc než jen záznamník vzpomínek.

Asi nejvýstižnější definici smyslu fotogalerie v našem telefonu dala dohromady Sara Reinis, která konstatuje, že fotografie už není umění nebo nějaká specifická tvůrčí metoda, ale prostřednictvím smartphonů se z ní stal především zcela rutinní způsob komunikace.

Fotky už proto nevnímáme jako vzácné zachycení unikátních životních momentů, ale spíš jako strojové rozšíření nás samotných, naší paměti a našeho vnitřního života. Jinými slovy prostě část paměti a myšlení delegujeme do naší fotogalerie, kde pak už jen většinou dál leží bez povšimnutí. A stejně jako běžně nevzpomínáme na to, co jsme dělali před patnácti lety v náhodné květnové odpoledne, nemáme ani potřebu hledat něco takového v naší fotogalerii, což ale této uložené vzpomínce či situaci pořád nebere smysl.

Jednoduše řečeno, smyslem nekonečného fotoarchivu v každém telefonu je to, že prostě existuje, i když do něj jeho majitel (natož kdokoliv jiný) nejspíš už nikdy podrobně nenahlédne. Jeho paradoxní půvab je v tom, že je zdánlivě k ničemu, nedá se strojově zpracovat a pochopit a k čemukoliv kloudnému využít a vyložit jej coby zajímavý záznam života dokáže pouze jeho autor.

Jen je trochu škoda, že zatímco po našich předcích často zůstaly krabice od bot plné zažloutlých fotek, pohlednic, dopisů a deníků, kterými teď můžeme nostalgicky listovat a snažit se rozklíčovat příběhy za nimi, naše camera rolls nejspíš takovou trvanlivost mít nebudou a často se rozplývají a mizí již za našeho života. Je to o to smutnější, že zatímco deníky a fotky si kdysi nepořizoval zdaleka každý, smartphony - a tím i nekonečné fotogalerie - dnes máme v kapse téměř všichni.

A protože se nám nejspíš tyhle unikátní záznamy každodennosti a nesčetných lidských osudů nikdy nepodaří uchovat, natož vystavit (upřímně – kdo z nás by byl ochoten dát celou svou fotogalerii veřejně ke zhlédnutí?), měli bychom o to víc věnovat pozornost jejich nenápadné kráse, čas od času se proscrollovat tisíci snímků pár let nazpátek a přemýšlet, co jsme tehdy chtěli říct tou rozmazanou fotkou kliky od skříně nebo náhodného stromu.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.