Hlavní obsah

Pod čarou: Bere nám internet vzpomínky? Za děravou paměť si můžeme sami

Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

Své digitální vzpomínky si musíme archivovat zodpovědně sami. Jinak se nám může stát, že se nepozorovaně rozplynou v chaotickou změť střípků.

Reklama

19. 2. 14:00

V newsletteru Pod čarou každou sobotu Matouš Hrdina popisuje společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Přečtěte si ukázku.

Článek

Jak si uchováváte své osobní vzpomínky? Tuším, že vaše odpověď by dost závisela na věku. Ti nejstarší možná ještě stále lepí snímky do rodinných fotoalb, leckdo si píše papírový deník, ale čím jsme mladší, tím více své životy dokumentujeme na sociálních sítích a dalších platformách. Je ale spolehlivější papír, nebo Instagram? Nejen o tomhle dilematu a o prchavé povaze digitálních vzpomínek je i dnešní Pod čarou.

Asi nejsem zdaleka jediný, kdo v bezčasí pandemických lockdownů začal víc vzpomínat na minulost. Jednoho dne jsem tak zkusil zapátrat, jestli na internetu nenajdu nějaké informační stopy ze svého dětství a dospívání. Výsledek nebyl moc překvapivý. Díky sociálním sítím sice jde s obtížemi dohledat, kam osud zavál nejrůznější lidi. V dané době ale ještě Facebook neexistoval (Zuckerbergův modrý mor mě potkal až na vysoké škole) a dobové fotky, videa či texty dokumentující dávné osobní zážitky a události jsou proto online takřka neexistující.

Samozřejmě bych tomu mohl věnovat více než pár desítek minut práce s Googlem, ale pokud si nechci hrát na vyšetřovatele z krimi seriálu, k ničemu kloudnému se v digitálním prostoru nedoberu.

Popisovaná situace by asi nepřišla zvláštní komukoliv, kdo vyrostl ještě před nástupem internetu a především sociálních sítí. Já osobně jsem stejně jako většina mileniálů v jakémsi meziprostoru – Facebook a další platformy stihly pokrýt jen část našeho dospívání. Mladší ročníky naopak svůj život na sítích dokumentují odmalička a obávají se tak zcela opačného problému – určitě jste zachytili jeden ze stovek komentářů o rizicích situace, kdy děti dospívají takřka veřejně a vše, co udělají, je kdesi zachyceno a archivováno.

Když jsem ale v investigaci sebe sama pokračoval dál a posunul se do doby, kdy již současné sociální sítě existovaly, ukázalo se, že to zdaleka tak jednoznačné není.

Internetová hniloba a nekonečná přítomnost

Člověk sice narazí na stará facebooková alba svých spolužáků nebo polomrtvá webová úložiště se záhadnými složkami fotek typu „Narozeniny 2010“, ale pořád je to jen chaotický a útržkovitý záznam, ze kterého se daří konkrétní vzpomínky vydolovat jen velmi těžko.

Z paměti se časem vytratí leccos a digitální fotoalba většinou na rozdíl od těch papírových nemají u snímků přehledné popisky. Při koukání na fotky z více než deset let starých večírků tak už mnohdy není jasné, o co že tehdy šlo a kdo jsou všichni ti rozesmátí lidé na snímku. Zdá se, že Facebook a další sociální sítě rozhodně nejsou tak věčnými a úplnými archivy, za jaké jsou občas považovány. Jistě, sice tu hrozí riziko, že na nás někdo vytáhne kompromitující fotku z dávného mejdanu, ale když to chceme pro osvěžení vzpomínek udělat sami, nemusí se nám to vůbec povést.

Postupem času mizí mnohé stránky, skupiny, chatová vlákna i jednotliví uživatelé, a vyhledávání nejen v případě fotek moc nefunguje. Mění se také pravidla soukromí a obavy o něj daly vzniknout mizejícím funkcím typu Snaps a Instagram Stories. Dříve či později ze sítě zmizí i celé platformy – stačí si vzpomenout třeba na Vine nebo ještě hlouběji v propadlišti dějin na Spolužáky, MySpace či Geocities. O moc lepší to není ani mimo sociální sítě, protože takzvané hnilobě odkazů (link rot) podléhá celý internet – velká část deset a více let starých linků je nefunkční.

Je tedy internet černou dírou pro digitální vzpomínky, nebo naopak neúnavným dozorcem, který má navždy v paměti všechny detaily našich životů? Stejně jako v mnoha jiných otázkách okolo současného digitálního světa i tady platí, že pravdou může být obojí najednou – internet totiž zároveň posiluje tendenci k mizení vzpomínek, i k jejich lepšímu uchovávání.

Obavy z všemocných zaznamenávacích mašin se kromě oblasti ochrany soukromí a digitální bezpečnosti mnohdy objevují i v kultuře. Často je v této souvislosti zmiňována jedna z esejí britského filosofa Marka Fishera o tom, že schopnost okamžitého digitálního vyvolání vzpomínek nás připravuje i o terapeutickou možnost ztráty a zapomnění.

Současná populární kultura se skutečně trochu zacyklila, kina a streamovací platformy jsou plné nekonečných sequelů a stokrát vyvařovaných franšíz. Obrovské kulturní archivy jsou okamžitě dostupné, a někteří tak docházejí až ke konstatování, že kvůli tomu už ani nemůžeme cítit opravdovou nostalgii, protože nic doopravdy nemizí.

Proč ale mohu snadno vyhledat dříve nedostupné filmy či knihy, kdežto s fotkami z dovolené před patnácti lety mám na online platformách mnohem víc práce? Jádro problému tkví ve způsobech a kritériích, podle kterých sociální sítě určité věci ukládají a jiné nechávají mizet. Zatímco v dobách před nástupem internetu bychom mohli úbytek vzpomínek vnímat jako plynulý a postupný proces, kdy se během let v paměti objevují stále větší díry a nejasnosti, současné online prostředí vedle sebe buduje dva světy – sféru digitálního zapomnění a vedle ní sféru neustálé přítomnosti.

Skvělý špion a mizerný archivář

Povahu oné neustálé přítomnosti dobře vystihnul bloger Drew Austin, který poukazuje na prostou skutečnost, že dění odehrávající se primárně v online prostoru jde sledovat a zaznamenávat výrazně jednodušeji než události a procesy odehrávající se v hmotném světě mimo něj.

Mnohé internetové trendy a fenomény také postrádají jasné časové ukotvení, opakovaně se vynořují a tím vytvářejí onen magický dojem neustálé přítomnosti, ve které je tu vše stále s námi a příliš to nestárne. Nutno dodat, že se to stává i s lidmi a obavy z nemožnosti zapomenout se často vztahují nikoliv k samotným vzpomínkám, ale k otravnému způsobu, jakým nás Facebook nutí do udržování dávno vyvanulých známostí.

U příležitosti patnáctého výročí blogovací platformy Tumblr se nedávno roztrhl pytel s články, které nostalgicky popisovaly, jak tato chaotická síť formovala kulturu celé generace a jaká bude škoda, až jednomu z jejích střídajících se majitelů dojde trpělivost s prodělečným byznysem, celou síť zruší a s ní pohřbí i všechny ikonické obsahy. Na samotném Tumblru se objevila vlákna shrnující ty nejvirálnější příspěvky v jeho historii a právě ta jsou skvělým příkladem výše popsaného pocitu bezčasí.

I já patřím k fanouškům, kteří nostalgicky vzpomínají na staré časy Tumblru a znají spoustu z oněch oblíbených příspěvků. Při jejich prohlížení se ale dostavuje úplně jiný pocit než při otevření zaprášeného papírového fotoalba – posty na Tumblru nemají jasně viditelnou dataci, lidé je dokola reblogují a přidávají další obsah v komentářích, a zdá se tak, jako by byly zároveň nostalgicky zašlé i úplně nové. Všechny navíc zachycují obtížně uchopitelné dění ve virtuálním prostoru, kterému na první pohled schází jakékoliv ukotvení v hmatatelné realitě a konkrétních historických událostech – jednoduše řečeno, uživatelé tam na rozdíl od jiných sítí většinou nevystavovali fotky ze svých každodenních aktivit, ale spíš nejrůznější umělecké výtvory, texty, memy a podobný typ obsahů.

Vedle této permanentní přítomnosti stojí ona propast digitálního zapomnění. Výše popsané potíže spojené s rozkladem platforem a nefunkčními odkazy způsobují, že mnoho věcí prostě digitálně zaznamenáno vůbec není nebo časem zmizí. O moc lépe než sociální sítě na tom není ani domácí uchovávání na záložních discích nebo v cloudu, kde také informace podléhají rozkladu.

To ještě ale neposkytuje plnou odpověď na otázku, proč je občas něco tak těžké dohledat. Vždyť sítě jsou i tak plné obsahu, zaznamenáváme stále více informací a zejména fotografie se posunula od vzácných a promyšleně zachycených momentek k všudypřítomnému prostředku komunikace. Zatímco v analogových časech by asi nikdo nepořídil patnáct fotek své snídaně a nenesl je hned ukázat kamarádům, dnes na tom není nic zvláštního.

Odpověď jsem nakonec našel na celkem nečekaném místě, v povídce The Truth of Fact, the Truth of Feeling z oceňované sbírky Exhalation od amerického sci-fi spisovatele Teda Chianga. Ten v ní popisuje celkem pravděpodobný scénář z blízké budoucnosti, kdy jsou lidé vybaveni „lifelogy“, přístroji, které pořizují nepřetržitý videozáznam jejich života. Překvapivě se pak ale nepouští do oblíbených varování před dystopickou sledovací totalitou.

V jeho vizi budoucnosti jsou totiž tato zařízení celkem nanic, protože v tak obrovském objemu dat se dá jen obtížně smysluplně vyhledávat a lidé to dělají jen ve výjimečných případech a velmi klopotně, přesně jako já v úvodu tohoto textu. Situaci radikálně změní až nástup nové umělé inteligence, která okamžité vyhledávání vzpomínek zvládne a otevře tím zcela nové možnosti a rizika. Taková technologie je ale dnes stále záležitostí sci-fi, a tak se nacházíme spíše ve výchozí situaci z Chiangovy povídky.

Černá internetová díra zapomnění je vytvořena především skutečností, že sociální sítě a internet obecně je sice skvělý špion, ale naprosto mizerný a zmatený archivář.

Paměť si musíme budovat sami

Facebook i další platformy z mnoha technologických i komerčních důvodů nepomáhají k přehlednému označování a třídění příspěvků, ani k tomu své uživatele nijak zvlášť nenavádí – veškeré automatické tagování lidí a míst je sice užitečné pro algoritmus sítě a její inzertní využití, ale pro samotné uživatele zdaleka takovou pomůckou není (vzpomeňte si, jak „úspěšně“ se vám Facebook na základě tagů snaží servírovat výběr dávných zážitků s různými lidmi).

Samozřejmě to nedělal každý, ale i tak bývalo u zmiňovaných rodinných alb hezkým zvykem, že na druhou stranu fotky autor připsal její datum, krátký popis a jména zachycených lidí. U fotky nasdílené na Instagram by to působilo přinejmenším podivínsky, a vzhledem k mizerně fungujícímu vyhledávači by to stejně moc nepomohlo. I zdánlivě funkční Google svůj vyhledávač z původní přehledné „knihovnické“ logiky pomalu předělává na nástroj umělé inteligence, která se místo vhodných informačních zdrojů snaží nabídnout rovnou odpověď na naši otázku a vedle ní hromadu inzerce.

Chiang v této souvislosti podotýká, že máme dvě oblasti dlouhodobé paměti. Zjednodušeně řečeno jde o tzv. sémantickou paměť, která uchovává fakta a pojmy, a paměť epizodickou, která zaznamenává prožité události. V debatách o vlivu internetu na paměť se často řeší první zmiňovaná kategorie. Pak jsou samozřejmě na místě diskuse o tom, jak správně nastavovat vyhledávače a platformy, aby se z nich údaje neztrácely, a proč jsou důležité nástroje jako Wikipedie nebo internetový Archiv.

V případě osobních vzpomínek je to ale mnohem složitější problém, při jehož řešení je potřeba myslet i na specifické způsoby, kterými s osobními vzpomínkami nakládáme.

Jisté věci bychom pochopitelně nejradši zapomněli úplně, jiné si postupem let upravujeme, posouváme a malujeme na růžovo, a jen některé z nich si chceme uchovat v paměti přesně. Je to stejné dnes i v dobách předinternetových, ale přece jen je tu možná jeden podstatný rozdíl. Když už člověk chtěl dříve nějakou vzpomínku dokumentovat a zachovat, musel se doslova zvednout z gauče a něco pro to aktivně udělat – zapsat si to do deníku, natočit na video nebo vyfotit, vyvolat a archivovat fotku.

Nástup sociálních sítí a dalších digitálních platforem toto zaznamenávání v mnohém usnadnil, ale tím také vzbudil dojem, že se to všechno děje jaksi samo a automaticky. Když přece pravidelně přispívám na Instagram a sítě nás tak nějak sledují pořád, nemusím věnovat práci a pozornost popisování a přehlednému archivování. Realita je ovšem taková, že to za nás žádná platforma neudělá, alespoň do doby, než se objeví nějaký geniální vynález, jaký popisuje Chiang.

Své vzpomínky si tak musíme (byť s pomocí užitečných digitálních nástrojů) archivovat zodpovědně sami. Jinak se nám může stát, že tu s námi budou zdánlivě navždy a pak se nepozorovaně rozplynou v chaotickou změť střípků, které nějaký pochybný algoritmus před lety bůhvíproč považoval za důležité. Všechno bude navždy, dokud to najednou nebude vůbec.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované