Hlavní obsah

Blog: Manifest za nesdílení fotek dětí na sociálních sítích

Jan Stránský
editor domácího zpravodajství
Foto: bestreetsmART

„Tohle předvádění sebe, své rodiny, každodenního života, honba za lajky, to je dnešní způsob života, bytí ve světě,“ píše Delphine de Vigan.

Reklama

12. 1. 19:00

Do nového roku jsem si dal závazek, že už nikdy nevystavím fotky potomků na sociální sítě. V mém případě na Instagram. Inspiroval mě k tomu dosti drsný literární zážitek.

Článek

Také jsem v tom jel. Po narození dětí jsem sázel bezzubé momentky na Facebook jak z řetězu urvaný. Podobně to, plus minus před deseti roky, dělala většina rodičů. Ťuťuňuňu, vždyť je to tak rozkošné. Časem jsme vychladli. Fotky jsem smazal, účet zakonzervoval.

Teď, po přečtení nového svazku mé oblíbené spisovatelky Delphine de Vigan nazvaného Děti nade vše, jsem stejnou čistku provedl i na Instagramu.

Poměrně nečekaný vedlejší efekt četby beletrie, není-liž pravda.

Francouzská autorka napsala vysoce aktuální psychologicko-kriminální román s několikastránkovým přesahem do strašidelné sci-fi. Nikoliv odbornou literaturu. Přesto dílo mnohdy působí jako svého druhu případová studie. V rychlosti přehlédne trh se sociálními sítěmi, aby pak na třech stovkách stran nelítostně pitvala, co vše je špatně na veřejném sdílení fotografií a videí malých dětí. A do jakých temnot to v krajním případě může vést.

Nikoliv o pedofily, tady jde o chamtivost

Pozor, není tady řeč o pedofilii.

De Vigan píše o Instagramu a YouTube. I Česko už má instagramové celebrity, které svou kariéru vystavěly na úplném odbourání konceptu soukromí. Sdílejí se svými followery vše z rodinného života. Fotky a videa dětí postují i několikrát denně. Lidé rádi šmírují. Zájem a úspěch je zaručen. Autorka knihy dohledává kořeny tohoto fenoménu v prvních televizních reality shows. Ukázaly, že hvězdou se může stát kdokoliv, kdo naplní představy poroty. Stačí existovat a nechat se natáčet při čištění zubů nebo močení.

S nástupem sociálních sítí porota zmizela. Hrdinou vlastní reality show může být kdokoliv. „Každý se stal režisérem svého vlastního exhibování a to se zase stalo nepostradatelnou složkou seberealizace,“ píše držitelka řady literárních cen.

Mélanie Clauxová, tragická ústřední postava knihy, matka dvou dětí, šestileté Kimmy a osmiletého Samma, vnímá příchod sítí ještě zřetelněji. „Ta touha být viděn, znám, obdivován. Ta představa, že je to dostupné všem, každému. Že není třeba nic vyrábět, tvořit, vymýšlet, abyste měli nárok na svou čtvrthodinku slávy. Stačí se ukázat, být v záběru. (…) Žít, abych byl viděn. (…) Ano, právě v tu chvíli všechno začalo.“

Román nemůže minout další zásadní mezník. Moment, kdy se ukázalo, že je možné na sdílení důvěrnosti vydělávat. Monetizovat obsah. Spoluprací se značkami cílícími na děti. Na reklamě vkládané do videí youtuberů, kterým se podaří dosáhnout určitého počtu příznivců.

I v korunách a malých tuzemských poměrech jde o statisícové až milionové sumy. Podle nejmenované české marketingové agentury, která vloni zveřejnila žebříček nejlépe vydělávajících českých instagramových influencerů, je v takzvané „mama kategorii“, v disciplíně založené na vystavování dětí a rodiny, paradoxně nejúspěšnější muž, otec. Jméno ani odkaz na výsledky bádání sem nedám. Nepřijde mi to v kontextu tématu článku zodpovědné.

Unboxing a ohavný nájezd na fastfood

Případným zájemcům o novinku Delphine de Vigan nevyzradím nic, co by se nedočetli na záložce knížky, napíšu-li, že motivem je únos šestileté holčičky Kimmy. Matka, již citovaná Mélanie, se skvěle živí nepřetržitým producírováním na Instagramu. Do stories natáčí své malé potomky u snídaně, cestou do školy, když si hrají, když jdou spát. Ideálně v přímém přenosu. A vždy ve sponzorském oblečení.

Na YouTube pak třikrát týdně vyvěšuje propracovaná sestříhaná videa, kde se děti věnují například unboxingu – kamerou sledovanému rozbalování sponzorem dodaného balíku s hračkami. Nebo battles. Děti před kamerou jakoby naslepo ochutnávají sponzorské čipsy, krémové zákusky nebo oplatky a musí určit, které jsou ty nejlepší, značkové.

Mimořádně znepokojivý je výjev, kdy sourozenci s matkou navštíví finančně spřátelený fastfood. Úkol zní jasně. Na samoobslužném monitoru mohou děti při této „zábavné, srdíčkové, happy hře“ naťukat se zavázanýma očima deset náhodných položek, které pak dostanou. Odjíždějí v obložení burgrů, stripsů, postaviček z populárních animáků.

A není to normální?

Kdykoliv vidím české influencery, kterak natáčejí ulice, v nichž žijí, domy, kde bydlí, obýváky, kde koukají na televizi, to vše za nepostradatelné účasti dětí, divím se, že se nebojí. Že je někdo vykrade. Že jim v horším případě frustrovaný závistivec propíchne gumy sponzorem zapůjčeného auta. Dál raději pokračovat nebudu.

De Vigan se závistí a pocity méněcennosti, které v divácích influenceři vyvolávají, zabývá podrobně. Současně je ovšem natolik soudnou autorkou, že se s natolik banálním vysvětlením nespokojí. Pokud si její krajan Michel Houellebecq kdesi posteskl, že „zvláště kritizuji zlo, lidé si bohužel myslí, že žertuji“, pak u de Vigan není pochyb, oč jí jde: uděluje nám morální lekci.

Kráčí, jak je u ní antihappyendovým zvykem, nelítostně a bez humoru vstříc pravdě. Seriozně se ptá, zda údiv nad „mama influencerstvím“ není divný. Jestli není úplně mimo.

Zda není známkou zahořklosti, zpátečnictví, stáří, nepochopení vývoje, přirozeného stavu věcí. Jestli nejde o důkaz, že jste už definitivně out, že v éře elektromobility páprdovsky putujete životem boomerskou diesel kraksnou.

Prostřednictvím svých postav se táže, jestli totální sdílení soukromí v reálném čase není nová norma. Zda to, koneckonců v situaci, kdy jsou kamery všude, není správné. Ba dokonce prospěšné. Už žádná tajemství!

Jako korektiv podobných domněnek figuruje v románu kritik „mama influencerů“. Muž vystupující pod přezdívkou Rytíř internetu. Na svém YouTube kanálu Mélanii opakovaně kritizuje. Při výslechu na policii, pak, myslím si, trefně argumentuje. „Pro mě jsou tyhle děti oběťmi domácího násilí. Rodiče tvrdí, že je to koníček, který přináší miliony. Já tomu říkám skrytá práce. Tvrdá, vyčerpávající práce, a taky nebezpečná, ať si říkají cokoli. Práce, která ty nezletilce izoluje a vystavuje nejhoršímu.“

Naučit děti konzumaci

Míní, že jde o zneužívání. „Ano, o zneužívání autority. Moci. Ti poslušní malí vojáčci opakují stejné věty, které se naučili nazpaměť. Myslíte, že můžou říct ne: já už dál nemůžu, končím – když celá rodina žije z výnosu těch videí? Já totiž nevěřím, že tříleté děcko sní o tom, jak bude hvězdou YouTube. Jedou v tom od nejútlejšího věku, jako by patřili do nějaké sekty. Já to nazývám totalitním režimem.“

V policejní výpovědi Rytíř hledí i na druhou stranu monitoru. „Jednou bude třeba mluvit taky o těch dětech, které to každý den sledují. O reklamách, co hltají po tunách, aniž to kdo tuší. Cpát se Mc’Donaldem, žvýkat bonbony Haribo, pít kolu a fantu – to je ideál, který se jim předkládá.“

Policistka Carla, která je jedním z tahounů vyšetřovacího týmu, strávila se zálohovanými Instagram stories Mélanie mnoho hodin. Kolegům pak předkládá souhrn. „Základem většiny scénářů je konzumace. Nákupy, rozbalování a ochutnávání jsou stěžejními aktivitami dětí. Vedle domova odběratelé nejvíc oceňují prostředí supermarketů, zábavních parků a sálů s videohrami. (…) Všechna videa se řídí stejnou dramaturgickou zásadou: okamžité uspokojení touhy. Kimmy a Sammy žijí sen každého dítěte: kupovat všechno a hned.“

Ignorovat systém

Fajn. Co s tím? Nechcete-li ze svého dítěte vychovat přízemního konzumního tupce, co zbývá? Nastavit dětem na tabletech rodičovské zámky možná dočasně pomůže. K obsahu, o němž všichni ve škole mluví, a který je tím o to atraktivnější, se nakonec stejně dostanou. Důležité je, aby to byla zábava podružná. Aby děti měly přitažlivější magnet k prožívání volného času tam venku. Mimo web.

Ach. Je mi stydno, jen tohle píšu. Existuje snad slabomyslnější klišé? Prázdnější knížecí rada rozdávaná na pop psychologických webech?

Omlouvám se, ale ve skutečnosti nemám návod, recept. Nikdo ho nemá. Pro mě je asi nejúčinnějším individuálním rodičovským východiskem se na tom všem nepodílet. Fotit si krajinky. Děti vynechat. Je to pošetilé, generálně tím nezměním nic, to vím.

Zbytečný boj, který – podíváme-li se na problém skutečně poctivě a upřímně – má uklidnit a polaskat hlavně moje ego a svědomí.

Ve skutečnosti jsem si přitom vcelku jistý, že pravdu má Delphine de Vigan, když v jedné z esejisticky laděných kapitol přemítá: „Tohle předvádění sebe, své rodiny, každodenního života, honba za lajky, to si nevymyslela Mélanie. Je to dnešní způsob života, bytí ve světě.“

Literátka mnoha jazyků

Foto: Profimedia.cz

Delphine de Vigan na filmovém festivalu v Deauville v září 2021.

Delphine de Vigan (1966) vydala svůj první román pod pseudonymem. Světového úspěchu dosáhla dílem No a já z roku 2007, přeloženým do 22 jazyků. Pracovala dvacet let jako ředitelka výzkumu v jedné francouzské společnosti, nyní se věnuje pouze literatuře. Svůj první román Dny bez hladu vydala roku 2001 pod pseudonymem Lou Delvig: dílo s autobiografickými prvky pojednává o devatenáctileté dívce, kterou v boji s anorexií zachrání jen její nezdolná touha žít.

O čtyři roky později publikovala pod svým skutečným jménem knihu Pěkní chlapci, roku 2006 prózu s názvem Jednoho prosincového večera, jež jí vynesla první literární ocenění. Světového úspěchu dosáhla románem No a já z roku 2007 – ve Francii získal dvě literární ceny a ocitl se v nejužším výběru na prestižní Goncourtovu cenu: dílo bylo přeloženo do dvaadvaceti jazyků. Ani později, ani jinde je její v pořadí pátý román, dosud přeložený do čtrnácti jazyků.

Děti nade vše vyšly ve Francii i v Česku v roce 2021.

Zdroj: Odeon, Seznam Zprávy

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Delphine de Vigan
Kniha Děti nade vše

Doporučované