Hlavní obsah

Blog: Jak nespáchat sebevraždu na báječné planetě Instagram

Jan Stránský
editor domácího zpravodajství
Foto: Unsplash

Odteď hlavně přirozeně!

Reklama

9. 7. 12:00

Photoshopem vylepšené fotky sličných tváří a sexy těl influencerů by na Instagramu nově mohly mít speciální označení. Teenageři by si díky tomu už nemuseli připadat jako poďobané nuly. Ambice chvályhodná, dopad na realitu nejistý.

Článek

Kulturní válka má novou frontu. Bojuje se na barikádách sociálních sítí. Především na Instagramu. Zatím hlavně na půlnoční straně. Leč ostrými verbálními náboji se střílí už i na českém internetu.

Norský parlament schválil zákon, který influencerům a influencerkám dává za povinnost zřetelně označovat na sociálních sítích fotografie, kde své obličeje a těla prohnali různými filtry. Retušovali je. Zkrátka sami sebe vylepšili.

Photoshopem zúžené boky. Počítačovým dermacolem zapajcované akné. Digitálním botoxem vyplněné macaté smyslné rty. Softwarem vyturbené bicepsy. Příliš tučná madla lásky vyzmizíkovaná dvojitým poklepnutím na displej telefonu. Případně online editorem nesnesitelně vybělený chrup. To všechno v běžných pubescentech vyvolává nesmyslnou představu o tom, jak má ve skutečnosti vypadat lidské tělo.

Mají z toho, právem, deprese a úzkosti. Připadají si méněcenní. Čelí tlaku, byť nevědomému, že by také oni měli disponovat takto bezvadným lookem. „Věříme, že by nové nařízení mohlo významně zmírnit negativní dopady, které zejména na děti a dospívající podobný obsah má,“ uvedlo norské ministerstvo v oficiálním prohlášení.

Debata se už přenesla i do českého prostředí. Jedna z nejjasnějších stálic tuzemského Instagramu, herečka Nikol Štíbrová, se pustila do pře s moderátorkou CNN Prima News Lucií Ptáčkovou. Ta Štíbrovou kárala, že na síti ukazuje své atraktivnější, filtrem upravené já. Dámy se prý následně lehce pozurážely. Moderátorku zlynčovaly davy fanynek Štíbrové. Zvenku to působí poněkud komicky. Pošetile.

Jenže není. Jsou tomu sice už desítky let, ale jasně si pamatuji, jak se v pubertě značná část mého já zaobírala mým nosem, tvářemi, čelem, bradou. Trápil jsem se uhry. Nežity. Furunkly. V uvolněnějších momentech jsem dumal nad mými, viděno byvším juvenilním já, příliš hubenými lýtky (ach, kde ty časy jsou!). A co je z pohledu mých dnešních sto devadesáti centimetrů vůbec nejabsurdnější – v osmnácti jsem se děsil, že pokud se můj vývoj ihned nezastaví, nevejdu se v dospělosti do futer. Budu příliš vysoký, než abych mohl doufat v pudový zájem některé z diskotékových krasavic. Stane se ze mě třímetrová zrůda. Nedělám si srandu, měl jsem z toho strach.

Ano, jen málo lidí se bojí toho, čeho by se měli skutečně bát. Vidím se, jak před pětatřiceti lety kontroluji v každé druhé umaštěné výloze, zda je Lybarem vyztužená depešácká vlna na mé hlavě dostatečně gahanovská. Přičemž porovnávat jsem se mohl tak maximálně s podobně poďobanými kamarády a spolužáky. Případně s popovými stars z titulních stran Bravíček, propašovaných do socialistického Československa ze sousedního a mírně benevolentnějšího východního Německa.

Být tehdy vystaven sociálním sítím, kde jsou skoro všichni tip ťop, nonstop rozesmátí a precizně bezstarostní, kde se zdraví, mladí, perspektivní lidé relaxovaně přesouvají z crazy party do chilloutové vegan kavárny, aby nabrali sílu na úžasně praštěnou dovolenou, asi bych i já dal svému banálnímu životu zasmušilý dislike. A naložil si krutý hejt.

Udržet si odstup v přefiltrovaném srdíčkovém světě, kde je život nekonečná reklama na štěstí, musí být pro vyvíjející se křehkou lidskou duši nepředstavitelně tvrdé. Přičemž odejít ze sociálních sítí je prakticky nemožné, pokud se člověk nechce stát podivínským dezorientovaným poustevníkem. Což v šestnácti nechce nikdo.

Norská snaha o řešení problému je sympatická. Otázka zní, nakolik je realizovatelná. Kdo ohlídá armádu influencerů, zda skutečně označují retušované fotky? A pokud tak neučiní, jak je chce Norsko sankcionovat? Doživotním banem? A ještě: jak a zda vůbec označená fotka změní náhled publika na oblíbeného instagramera? Možná nijak. Vždyť na retuši stojí celé dekády módní byznys. Všichni to vědí. Přesto mají magazíny s návody typu „Jak mít k zulíbání kulaťoučký zadeček jako Zendaya?“ (vycucanými z paty, samozřejmě) naklikáno na dekádu dopředu.

Antropoložka Marie Heřmanová ze Sociologického ústavu Akademie věd se sociálními sítěmi – a Instagramem především – zabývá dlouhodobě. V rozhovoru, který na webu akademie vyšel minulý týden, kromě jiného říká, že „sociální sítě od začátku vůbec nebyly zamýšleny jako nástroj racionální diskuze, ale jako nástroj pro konstrukci identit, tedy veřejnou prezentaci toho, kým si myslíme, že jsme nebo chceme být“.

Photoshop, nebo spíš v App Storu za pár stovek dokoupená sada filtrů do telefonu, je tomu perfektním pomocníkem. Je naivní doufat, že se jej najednou všichni junioři vzdají.

Marie Heřmanová ale v odpovědi na další otázku mimoděk poskytuje určitý návod, jak se sociálními sítěmi žít a nespáchat pod tíhou negativního sebeklamu – ach, jsem taková obluda – sebevraždu. „Na začátku byli všichni okouzleni šíří možností. Dnes po nějakých dvaceti letech už je tu generace lidí, která na sítích opravdu dospěla, a začínáme pociťovat důsledky toho, že neustálá sebeprezentace dá vlastně dost práce. Také to znamená se neustále vymezovat vůči někomu, komu se naše sebeprezentace nelíbí. Nebo řekneme blbost a rychlost komunikace na sítích nám málokdy dá možnost to napravit. K tomu se přidávají velké politické kauzy typu Cambridge Analytica, kdy se jednoznačně ukázalo, že provozovatelům sítí opravdu nezáleží na našem blahobytu. Neznamená to však, že bychom opouštěli internet a takzvaně se vraceli do lesů. Spíše se ho učíme používat opatrněji a jsme vybíravější.“

Byť třeba nenaplní původní ambici, je – nahlíženo touto optikou – norská iniciativa skvělá a do jisté míry přelomová a inspirativní. Následovat totiž budou záhy bezpochyby další pokusy, jak děti chránit před případným devastujícím vlivem sítí.

Instagram sám o sobě není zlo. Dospělí většinou chápou, že jde o svého druhu divadlo. Show. Módní přehlídku. Naleštěné selfpromo nejen Aleny Schillerové. Mají, jak se v psychologii říká, náhled. Náhled na fakt, že je ‚Instagram face‘ – pojem, v jehož souvislosti antropoložka Heřmanová zmiňuje globální celebrity ráže Kim Kardashian nebo Emily Ratajkowski – lež.

Může být zábavná, vzrušující a půvabná. Ale zůstává lží. Skandinávský sociálně-inženýrský pokus, podobně jako čerstvá nabídka Instagramu spočívající v libovolném skrytí množství lajků, reprezentují změnu. Jistě, i za deset let bude klasická ‚Instagram face‘ lží. Ale děti už to budou díky podobným kampaním vědět.

Lež se stane neškodnou. Což je asi maximální cíl, jehož lze dosáhnout.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované