Hlavní obsah

Pod čarou: Vyhořeli jste? Zahoďte sítě a zkuste chvíli nedělat nic

Foto: Barbora Tögelová, Seznam Zprávy

I když často nemůžeme opustit náročnou práci, pořád se můžeme zkusit zbavit výčitek z toho, že svůj zbývající volný čas netrávíme produktivně.

Reklama

26. 6. 14:00

V newsletteru Pod čarou každou sobotu Matouš Hrdina popisuje společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Přečtěte si ukázku z dalšího vydání.

Článek

Nervové kolapsy, vyčerpání či dlouhodobou únavu řeší lidé od nepaměti, ale samotný pojem burnout se objevil až v 70. letech a je v mnohém spojený s moderními pracovními návyky. U sebe i svých kolegů ho tehdy diagnostikoval americký psychoanalytik Herbert J. Freudenberger, který se k pocitům vyprázdněnosti a vyčerpání dostal kvůli nekonečné práci na dvou klinikách zároveň. Debata se naplno rozjela v roce 2019, kdy WHO vyhoření zařadila na svůj oficiální seznam pracovních rizik a svět zároveň obletěla virální esej Anne Helen Petersen o vyhoření coby ústředním rysu generace mileniálů.

Její text se stal úspěšný především díky vyvracení mnoha mýtů o nejmladších generacích, které jsou těmi staršími často kritizovány jako změkčilé, ufňukané a jaksi nepřipravené na dospělý život. Málokomu totiž dochází, že to jsou ve skutečnosti projevy nekonečné tvrdé práce, zadlužení, života v nejistotě a od dětství trvajícího tlaku na úspěch. A už dlouho také neplatí, že se vyhoření týká jen mileniálů a kreativních profesí.

Cynismus, prázdnota a dřina bez konce

Vyhoření není jen obyčejná únava, tvůrčí blok, nuda nebo deprese, ačkoliv s depresemi často přímo souvisí. Prosté vyčerpání vás většinou donutí přestat pracovat, kdežto vyhoření se vyznačuje tím, že zatnete zuby a pracujete dál, měsíce a roky, i když bez radosti a energie, apaticky, v mizerné kvalitě a s cynickým přístupem. Na rozdíl od depresí nevychází zevnitř jedince, ale souvisí s prací a nastavením jeho okolí. Často se také projevuje problémem, který Petersen ve svém článku (a následné povedené knize) popisuje jako decision fatigue, únavu z rozhodování. Pokud se po celodenní dřině v kanceláři večer doma rozpláčete kvůli tomu, že nevíte, jestli něco uvařit nebo pro něco zajít do hospody, nejste vadný lenoch, ale zkrátka vám už jen chybí jakákoliv vůle k odbavování maličkostí.

Tento projev vyhoření také ukazuje na další skupinu, která je jím velmi ohrožena – matky a pečující ženy v domácnosti, které musí bez nároku na odměnu a často i bez vděku svého okolí zastat neviditelný management domácnosti a péči o děti či staré příbuzné, popř. v době lockdownu i domácí výuku, a to vše většinou v rámci „druhé směny“ po příchodu z běžného zaměstnání. Jsou tu ale i vyhořelí lékaři, novináři, umělci nebo třeba hráči počítačových her, a vyhoření se samozřejmě nevyhýbá ani lidem v dělnických profesích. Kromě množství práce a nedostatku volného času a relaxace bychom mezi nimi těžko našli mnoho společného. Vyhoření totiž není problémem jedince, ale vždy má systémové kořeny.

Základem je dnes už všeobecně sdílená představa, že práce by měla člověka naplňovat a být pro něj prostředkem seberealizace. Ve skutečnosti to původně byl trik korporací, kterým se v 60. letech zalíbilo v nových sociologických teoriích a začaly své zaměstnance přesvědčovat, že tu jde i o něco jiného než sprostou výměnu peněz za jejich čas a energii. Od té doby se řeči o seberealizaci staly oblíbeným prostředkem pro vykořisťování lidí v kreativních profesích (umění je přece tvůj koníček, takže nemusíš hledět na peníze) i podfinancovaném sektoru péče (být zdravotní sestrou je poslání a služba, tak zkousni další přesčas), a celá situace dospěla tak daleko, že byste dnes měli hledat sebenaplnění a kreativitu i za pultem fastfoodového řetězce. Co na tom, že pro většinu lidí je práce pořád prostě jen prostředkem obživy a ve volném čase by se rádi věnovali třeba koukání na fotbal. I oni jí musí odevzdávat nejen tělo a mozek, ale taky duši.

Diktatura sociálních sítí a osobní brand

Tlak na výkon a skloubení práce s koníčky ještě zesílil potom, co generace mileniálů začala čelit ekonomickým potížím a zároveň přišel rozmach sociálních sítí. Na nejistém pracovním trhu může vaši hodnotu zvýšit každá stáž, zajímavý koníček či vedlejší aktivita, a tak současní dvacátníci a třicátníci už od dětství tvrdě pracují na budování své osobní značky a atraktivity pro potenciální zaměstnavatele.

Když mi bylo sedmnáct, nikdy by mě nenapadlo pracovat na neplacené stáži, kdežto dnes je to alespoň u některých středoškoláků běžná věc. Rodiče už odmala děti převáží mezi podnětnými kroužky a v pozadí všeho stojí sdílené přesvědčení o tom, že uspějí jen ti nejlepší a nejtvrději pracující. Když někdo začne pro radost pěstovat pokojové kytky, šít batohy nebo tancovat salsu, často to do pár let začne zpeněžovat, protože koníčky přece musí být podnětné a rozvíjející, a nejlepší práce je ta, která je zároveň koníčkem.

Sociální sítě nás zároveň nutí k neustálému srovnávání se zdánlivě dokonalými a produktivními životy jiných lidí, pro které je i jóga, vaření a cestování jen další cestou k sebezlepšení. Jenže výsledkem je pak nejdřív život, ve kterém se všechno stalo prací, a následně neodvratný kolaps. Stačí se ostatně podívat na fenomén vyhořelých influencerů, kteří teoreticky „jen“ zachycují svůj bezstarostný život, čímž z něj ovšem dělají těžkou dřinu.

Politika nicnedělání

Petersen a další autoři často vyhoření glosují v kontextu americké společnosti zasažené obřími studentskými dluhy, malou ochranou zaměstnanců a slabou sociální sítí, jenže o moc lepší situace není ani v Evropě. I zde problém prohlubuje nastupující gig economy, která je přímo založena na sebezlepšování a dřině námezdních pracovníků, motivační infuenceři se najdou kdekoliv, a zejména Česko je kvůli přetrvávajícímu odkazu 90. let posedlé kultem práce a „makání“.

Přínos člověka pro společnost tak stále měříme tím, zda dotyčný pracuje či nikoliv, politici včetně premiéra se předhánějí v tom, kolik hodin denně tráví v práci, a moc pozdvižení nevzbudil ani podnikatel a poslanec za ANO Pavel Juříček, který před časem ve vší vážnosti označil placenou nemocenskou za genocidu a neváhal prosazovat až šestnáctihodinovou pracovní dobu. Globální trendy jsou přitom úplně jinde a naznačují, kudy by se měl boj s vyhořením i přepracováním obecně ubírat.

Vyhoření není chřipka a neexistuje na něj rychlý účinný lék. Navzdory radám životních koučů se ho nezbavíte meditací, lépe organizovaným diářem ani přechodem z jednoho stresujícího zaměstnání do druhého, a nepomůže ani jednorázová dovolená, jakkoliv by si to zaměstnavatelé rádi mysleli. Je to chronická choroba, která někdy přechází až ve všeobecně sdílený generační rys, a jeho jediná řešení jsou opět ta systémová

O opatřeních na ochranu zaměstnanců, právu na odpojení či odměňování práce v domácnostech by se dalo psát ještě dlouho, ale stačí začít u otázky zkrácení současného čtyřicetihodinového pracovního týdne, se kterým se experimentuje ve stále více firmách a zemích včetně Česka. Ukazuje se, že kratší pracovní doba celkové efektivitě práce neškodí a často ji dokonce zvyšuje, a pokud se nezačne zkracovat zákonem, zaměstnanci začnou v mnoha případech hlasovat nohama – za pozornost v tomhle směru stojí čerstvá reportáž Respektu o lidech, kteří využili příležitosti vytvořené pandemií a kvůli neúnosné pracovní době odešli z gastronomie.

Přesto je tu ale jedna věc, kterou může udělat každý z nás a nejsou k ní potřeba nové zákony ani převrat ve smýšlení celé společnosti. I když často nemáme na vybranou a nemůžeme opustit náročnou práci, pořád se můžeme zkusit zbavit výčitek z toho, že svůj zbývající volný čas netrávíme produktivně. Americká multimediální umělkyně Jenny Odell v roce 2019 vzbudila zaslouženou pozornost knihou How to Do Nothing: Resisting the Attention Economy, ve které popisuje všudypřítomný tlak na výkon i taktiku, jak mu čelit – zkrátit čas na sociálních sítích založených na výměně naší pozornosti za iluzorní prožitky, zakotvit se více v realitě místa, přírody a lidí, mezi kterými se pohybujeme, a někdy prostě nedělat vůbec nic. Zdánlivá neproduktivní zahálka totiž může být i gestem se společenským a politickým dopadem, protože jen díky ní si můžeme přestat vymýšlet nové samoúčelné aktivity a naopak uvidět, co je pro lepší život v naší komunitě skutečně potřeba udělat.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tří otázek na naše kolegy a tipů na další čtení na Seznam Zprávách i jinde.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované