Hlavní obsah

Glosa: Vypněte si Facebook a Twitter, lepší je letět do vesmíru

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Profimedia.cz

Umělecká ilustrace budoucí vesmírné stanice, plánované Bezosovou společností Blue Origin.

Reklama

4. 12. 2021 9:00

Hrdiny doby jsou influenceři, ne kosmonauti. Míří civilizace do slepé uličky vývoje?

Článek

Článek si také můžete pustit v audioverzi.

Jaké to je vidět planetu Zemi z vesmíru? Něco neuvěřitelného, co by měl každý zažít, tvrdil před pár měsíci herec Wiliam Shattner, kterého do kosmu svezl ve své raketě miliardář Jeff Bezos.

Ale jaké to je doopravdy? A dá se to s něčím srovnat? Nedávno jsem slyšel podcast jakéhosi amerického psychologa, který pohled na naši planetu z kosmické lodi přirovnal k půl milionu lajků na Facebooku. Cože? podivil se moderátor. Copak lze tyhle dvě věci vůbec srovnávat? Ale samozřejmě, odpověděl lékař.

Pocity štěstí nejsou ve skutečnosti ničím jiným než chemickou reakcí probíhající v našem mozku. A dopaminu, oxytocinu a dalším hormonům je celkem jedno, jestli se uvolnily následkem výletu k hranicím vesmíru, anebo úspěchu na sociálních sítích.

Přitom je to jedna z věcí, které vyčítáme dnešnímu světu. Snili jsme o létajících autech, ale dostali jsme 140 znaků, napsal už před lety investor Peter Thiel v narážce na to, že sice nepřekonáváme hranice možného, ale zato máme Twitter. A je celkem jedno, že těch znaků je dnes už 280. Stále málo.

Vadí nám, že hrdiny doby jsou influenceři, ne kosmonauti. To se dokonce nelíbí ani čínským komunistům, a proto iniciovali kampaň, kde chtějí pozornost dětí napřít k matematice a přírodním vědám místo k tanečním krokům a poslední módě. Jenže na TikToku se to zatím moc neprojevilo.

Míří naše civilizace do slepé uličky vývoje? Možná. Ale není vyloučeno ani to, že směřuje po trajektorii, která je přirozená a logická. Možná to naznačuje tzv. Fermiho paradox, který se zrodil v padesátých letech minulého století v rozhovorech jaderných fyziků v americkém Los Alamos.

Říká: Odhaduje se, že vesmír existuje 14 miliard let. Jen v Mléčné dráze jsou miliardy hvězd, možná víc. Je téměř jisté, že kolem mnohých obíhají planety podobné Zemi a že minimálně na některých vznikl inteligentní život. Často mnohem dřív než ten náš. Jak je možné, že jsme se ještě s žádnou z těchto civilizací nepotkali?

Jedno vysvětlení je, že jsme v celém vesmíru jediní. Ale to není moc pravděpodobné. Druhé zní, že žádná civilizace se prostě nikdy nedostane do stadia, kdy by cestovala dál než za humna své vlastní planety. Ne že by to nebylo technicky možné. Ale prostě o to ztratí zájem.

S nadsázkou řečeno: Kdo by se trmácel do kosmu, když tohle vzrušení nahradí půl miliónu virtuálních srdíček a vztyčených palců? Za posledních padesát let technologie pokročily víc než za celou předešlou existenci lidstva. Ale neposunuly nás ani metr dál do vesmíru. Příští rok to bude přesně padesát let, kdy se člověk naposled prošel po povrchu Měsíce.

Jenže co když slepou uličkou pokroku nejsou sociální média, ale byl jí naopak program Apollo? Co když to tak prostě má být? To by bylo zároveň i překvapivé vysvětlení Fermiho paradoxu. Znamenalo by to, že vesmír je plný pokročilých civilizací, které však nedobývají okolní světy, ale splynuly s umělou inteligencí a žijí ve vlastních virtuálních světech.

Ano, ve světech, jejichž primitivním předobrazem může být například nedávno představený Metaverse Marka Zuckerberga.

Pokud je to pravda, byla by to truchlivá verze budoucnosti, ze které není úniku. V rámci věčnosti. Avšak v horizontu našich životů ano. Jak? Třeba neuvěřit tvrzení, že lajky a retweety jsou to samé jako výlet do vesmíru. A když nám nezavolá Jeff Bezos, stále můžeme Facebook i Twitter aspoň občas vypnout.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:
Dopamin

Doporučované