Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.
Už léta se diskutuje o tom, jak se na sítích vytvářejí toxické mužské subkultury, mezi mladými muži sílí politická radikalizace a na vzestupu jsou mizogynní tendence všeho druhu. Bylo tak jen otázkou času, kdy se tyto trendy projeví v průzkumech volebních preferencí. Výsledná situace je ale i tak překvapivá.
Datový novinář Financial Times John Burn-Murdoch nedávno na síti X publikoval sérii statistik, které už delší dobu probublávaly na povrch v nejrůznějších analýzách, ale takto dohromady najednou vytvořily šokující, a proto i virálně sdílený obrázek. Výzkumy volebních preferencí a politických hodnot mezi mladými lidmi v mnoha zemích totiž ukazují, že se u nich zásadně rozcházejí politické názory v závislosti na pohlaví.
Grafy a čísla nabírají stejný směr, ať už hovoříme o USA, Británii, Německu, Jižní Koreji, Polsku, Tunisu či dalších zemích. Od New Yorku po Soul je zřejmé, že se mladé ženy z řad generace Z (tedy lidí narozených cca v letech 1995–2010) ve svých politických preferencích stále více posouvají k liberálním a levicovým směrům, kdežto stejně staří muži setrvávají na dosavadních pozicích nebo se ještě mnohem častěji přiklánějí ke konzervativní pravici.
Na dílčí úrovni se samozřejmě dají najít rozdíly. Největší genderová propast se u mladých vytváří v Jižní Koreji, v Německu se názory mladých mužů drží spíše na konstantní úrovni a v Británii jsou zase obě pohlaví posunutá více doleva než v USA, ale celkový trend je i tak zjevný – názorová propast mezi ženami a muži se ve všech zkoumaných zemích rozšiřuje, a to navíc v mnoha různých ohledech.
Konzervativnější než jejich otcové
Pozornost vyvolal především fakt, že je to v moderní historii možná první případ, kdy se jedna generace takto zásadně politicky rozdělila po genderové linii. Sociolog Bobby Duffy (jehož studie v oblasti generačních rysů už jsem v tomto newsletteru několikrát zmiňoval) k tomu pro britský Guardian podotýká, že mladí lidé se tradičně velmi ochotně přizpůsobovali posunům ve společenských hodnotách a chování, ke kterým došlo v jejich dospívání. Teď ale tento proces probíhá jen u mladých žen, kdežto u mužů dochází ke dříve nevídané hodnotové vzpouře a regresi.
Mnohdy to dokonce zachází tak daleko, že se ocitají na konzervativnějších pozicích než generace jejich rodičů. Mladí Němci mají ve srovnání se svými otci mnohem negativnější názory na migraci, mladí Američané jsou na tom stejně s názory na feminismus apod. V duchu pravidla nepřítel mého nepřítele je můj přítel navíc mladí muži přejímají i další konzervativní názory, které přímo nemusí souviset s genderovými otázkami, a jejich politický posun doprava se tak odehrává na mnoha různých hodnotových rovinách.
Poslechněte si audioverzi newsletteru načtenou autorem.
Jiná zásadní skutečnost jde vidět na časové ose celého trendu. K bezprecedentnímu politickému rozkolu mezi ženami a muži začalo docházet přibližně v posledních šesti či sedmi letech a je tedy viditelný především mezi současnými dvacátníky. U starších lidí takový rozkol vidět nelze a v jejich generacích se posuny v politických názorech většinou projevovaly u obou pohlaví zhruba stejně.
Je patrné, že se přibližně v polovině minulé dekády začalo dít něco, co onen nečekaný příkop vytvořilo. Novináři i odborníci v reakci na Burn-Murdochovu glosu přispěchali s řadou vysvětlení, a i když si na relevantní vědecké výklady budeme muset ještě počkat, nabízené teorie dohromady dávají celkem komplexní obraz situace.
MeToo a síťové bubliny
Za jeden ze zásadních milníků sám Burn-Murchoch označuje hnutí MeToo a jeho domněnku řadou argumentů podpírá i Daniel Cox v analýze pro Business Insider. Dlouho opožděné zúčtování s problematikou sexuálního násilí a obtěžování zasáhlo mladé ženy z generace Z v dospívání a mělo tak silný vliv na jejich identitu a politické názory.
Zdaleka nejde jen o to, že se více přiklonily k feminismu a liberálním názorovým proudům. Coxem zmiňované statistiky ukazují, že hnutí MeToo mezi mladými ženami výrazně posílilo názorovou podobnost a vzájemnou solidaritu, což u starších generací nebývá statisticky tak zřejmé – mladé ženy zkrátka pochopily, že co se týká jedné z nich, týká se všech.
Stačilo jen pár let, aby se tento posun začal projevovat u volebních uren – američtí Demokraté najednou zjistili, že boj za právo na potrat a další související témata jim získává příliv nových mladých voliček a jde tak o stále důležitější prvek politického programu.
MeToo ovšem v dané době nebylo jedinou důležitou kauzou točící se okolo genderových témat. Už v roce 2014 rozčeřily sociální sítě nenávistné útoky na ženy ve videoherním průmyslu v rámci kauzy Gamergate a v průběhu následující dekády začaly v různých koutech internetu bujet toxické mužské subkultury, které se často označují souhrnným názvem manosphere.
I přes dílčí rozdíly je incelům, redpillerům a dalším typům stoupenců tradiční maskulinity společná především nenávist k feminismu a ženám, které viní z četných reálných i domnělých problémů současných mužů. Sociální sítě a fóra poskytly těmto názorům snadný prostor k šíření a na povrch tak vyplouvá další důležitý důvod generačního rozkolu.
Zmíněné tendence mohou být posilovány tím, že právě skrze sociální sítě je snazší než kdykoli dříve najít podobně smýšlející vrstevníky, ve svých postojích se utvrdit a stát se součástí uzavřené komunity lidí se stejnými názory. V té se sice nutně nemusí dále názorově posouvat či radikalizovat, ale minimálně to vede k tomu, že její členové omezují digitální kontakt s příslušníky druhého pohlaví, z kultury „opačného tábora“ vídají jen dílčí záblesky, a na jejich základě si na něj často vytvářejí velmi pokřivený názor.
Neznamená to, že by sociální sítě byly přímou příčinou generačního rozkolu (je to neprokazatelné a navíc se na nich radikalizují především lidé, kteří už tam s nějak vychýlenými názory a předsudky přišli), ani že se mladí muži vůbec nepotkávají a nehovoří se ženami – pořád je tu ostatně offline prostor. Na digitálních platformách ale k jejich segregaci do vyhraněných subkultur často dochází a mohou se tak posilovat již existující generační rozdíly.
Politoložka Rosie Campbell to pro Guardian výstižně vysvětluje tak, že mladí muži vidí u influencerek na sociálních sítích volání po feminismu, ženské solidaritě a emancipaci, ale zároveň si kvůli nezájmu, nezkušenosti či omezeným informačním zdrojům neuvědomují přetrvávající nerovnosti a diskriminaci, proti které ženy bojují.
Mohou tak propadnout dojmu, že se tu na úkor mužů vytváří jakási ženská konspirace, a pak už na scénu snadno vplouvají nenávistní mužští influenceři typu Andrewa Tatea, kteří je v tomto názoru začnou dál utvrzovat.
Za vším hledej peníze
Vzhledem k tomu, jak se na internetu více než kdy dřív vytvářejí dvě oddělené kultury a sociální sféry pro obě pohlaví, by možná v souvislosti s generací Z bylo přesnější hovořit o dvou generacích – mladí muži a ženy se totiž navíc stále více rozcházejí nejen v politických názorech, ale i vzdělání, pracovním uplatnění a dalších důležitých ohledech.
Mnohé z nich ve svých textech zmiňuje sociální geografka Alice Evans, která se globálním genderovým rozkolem v řadách generace Z dlouhodobě zabývá. Její výzkum potvrzuje zmíněné novinářské postřehy a statistiky. Ukazuje, že muži a ženy mívají podobnější názory ve společnostech, kde se žije v těsně spjatých rodinných komunitách, panuje tam silný vliv náboženských či politických autorit a obě pohlaví se socializují společně ve smíšených skupinách.
Názorová polarizace naopak sílí v situaci, kdy se vytvářejí zmiňované oddělené sféry životního stylu a zábavy, ve veřejném prostoru díky emancipaci a liberalismu více zaznívá ženský hlas, objevují se výrazné vůdčí postavy (tedy oni influenceři) a co je asi nejdůležitější, kde rostou ekonomické nerovnosti a nejistota.
Není náhodou, že ekonomicky znevýhodněné oblasti jsou tradiční živnou půdou pro krajní pravici, která navíc pochopila, že když ve svém programu zdůrazní boj s feminismem a další zdánlivá řešení ublíženého mužství, dočká se přílivu nových mladých voličů – dobře to ilustruje třeba situace v Polsku, kde při posledních volbách radikálně pravicovou Konfederaci volilo ve skupině 18–29 let jen šest procent žen, zato hned 26 % mužů.
Evans podotýká, že zásadním rysem tradiční patriarchální společnosti je nárok mužů na vysoké společenské postavení a úctu, které se projevují zejména penězi či úspěchem v seznamování. Když se to mladým mužům nedostává, začnou pátrat po viníkovi, a místo ekonomických a strukturálních důvodů pak pod vlivem mizogynní propagandy vše mylně svedou na ženy.
Genderový generační rozkol má proto i silný třídní rozměr. Bobby Duffy zmiňuje, že zatímco muži z vyšších společenských vrstev stále profitují z přetrvávajících nerovností a diskriminace (stačí se jen podívat na nerovné zastoupení žen ve vedoucích pozicích v politice a byznysu), ti chudí tato privilegia mnohdy nemají, po stránce vzdělání a úspěchu na trhu práce je už ženy často překonávají, a tak opět sílí frustrace a názorový posun doprava.
V debatách o genderových rozdílech se často žongluje s nehmatatelnými kulturními a etickými argumenty (proč jsou kluci v seznamování taková nemehla), ale často se zapomíná právě na mnohem zásadnější ekonomické faktory. Zajímavým svědectvím je v tomto ohledu rozhovor s bývalým fanouškem Andrewa Tatea. Ten upozorňuje, že Tate sice navenek poutá pozornost odpudivým agresivním chováním k ženám, ale komunitu svých příznivců oslňuje hlavně svým údajným byznysovým úspěchem a vlivem. Jeho fanoušci zoufale touží po postavení a úspěchu, a když jim někdo poradí, že toho dosáhnou mimo jiné i skrze ponižování a útlak žen, snadno mu skočí na lep.
Burn-Murdoch v jiné povedené analýze popisuje související sociologický jev. Lidé, kteří vyrostli v ekonomicky složitějších podmínkách (tedy v současnosti právě mileniálové a generace Z zasažení hospodářskou krizí v roce 2008 a následnou dekádou globální ekonomické a politické nejistoty završenou pandemií), bývají přesvědčeni, že život je bojem o omezené zdroje a zisk jednoho je vždy ztrátou druhého. Samo o sobě to ještě nevypovídá o tom, zda se přikloní k levici, či pravici (mohou si to vyložit různě). Pokud ovšem dojdou k názoru, že jim z koláče ujídají například migranti či ženy, je jejich další politická trajektorie více než jasná.
Mnohé problémy (nejen) mladých mužů svalované na ženy jsou jen ublížené iluze, ale zrovna ekonomická nejistota je problém zcela reálný. Je více než logické, že v době, kdy se nevídaným způsobem rozevírají majetkové nůžky (zrovna Česko v tomto ohledu patří mezi rekordmany), chudí lidé vyhodnotí, že se musí prát o zmenšující se podíl zdrojů, a pak se otevírají dveře pro různé radikální proudy včetně antifeministických nálad.
Smutným paradoxem je přitom fakt, že vyšší genderová rovnost přináší měřitelné ekonomické benefity všem a pro mladé muže by tak dávalo smysl podporovat stejné politické proudy, kterým fandí jejich vrstevnice. Namísto toho se ale po celém světě zjevně přiklánějí ke konzervativní pravici, jejíž ekonomické a sociální politiky ještě prohlubují skutečné zdroje jejich domnělých i skutečných problémů.
Výsledná situace může být tragická nejen na úrovni ekonomiky a celkového směřování státu a společnosti, ale i ve zcela základních otázkách osobního života. Jen málokdo si chce zařídit dlouhodobý vztah či rodinu s někým, kdo podporuje potírání jeho základních práv, a sílící potíže v oblasti seznamování jsou pak jen špičkou obřího ledovce dalších problémů.
V debatách o genderovém rozkolu u generace Z samozřejmě zaznívá i spousta nápadů na jeho řešení. Důležitou roli určitě hrají vzdělávací a osvětové aktivity a neméně zásadní může být i regulace algoritmů a obsahová kontrola sociálních sítí. Tak jako tak to na mě ale působí jen jako sada malých náplastí na velkou krvácející ránu.
Oříškem k rozlousknutí zůstává skutečnost, že z mužství se stala ucelená politická ideologie, která sebe sama definuje v protikladu k ženám a feminismu, a následně proto snadno splývá s agendou konzervativní či krajní pravice. Dokud se tuto všezahrnující a do sebe zahleděnou mužskou bublinu nepodaří narušit, bude pohlaví stále důležitějším faktorem rozhodování u volebních uren – a pak nezbývá než doufat, že svět a muže i proti jejich vůli zachrání ženy.
Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.
