Hlavní obsah

Nemocnice, která sahá na limit: „Ještě držíme. Ale nevíme, co bude“

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Ochranný oděv se po pár vteřinách mění v horkou lázeň. Pro zdravotní sestry a lékaře v kolínské nemocnici je práce v něm denní rutinou.

Reklama

5. 3. 9:00

Nápor je tak velký, že už nemůžeme garantovat úroveň péče. Tak zní varovný signál z Oblastní nemocnice Kolín. Seznam Zprávy přináší reportáž z míst, kde se bojuje o životy lidí s covidem-19.

Článek

V areálu kolínské nemocnice je ve čtvrtek dopoledne rušno. Mezi budovami křižují auta a sanitky, které míjí spěchající zdravotníky. Na první pohled ale nic nenasvědčuje tomu, že právě tady pandemie covidu-19 dospěla do nejkritičtějšího bodu.

Oblastní nemocnice Kolín se zařadila mezi první ze zařízení ve Středočeském kraji, která vyhlásila stav hromadného postižení osob. Volně přeloženo: reálně hrozí, že pacientům nebudeme moci poskytnout takovou péči, která odpovídá standardům.

„Minulý týden to bylo asi nejhorší. Měli jsme úplně plno, všechna covidová lůžka byla obsazená. Přitom z okolních nemocnic pořád žádali o překlad pacienta, ale my je opravdu neměli kam dát. Teď se to trochu uvolnilo. Bohužel ale i proto, že část pacientů zemřela. Děje se to stále v takových drobných vlnách, víceméně je ale stav pořád špatný,“ popisuje lékař Petr Kříž.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Největší nápor cítili zdravotníci minulý týden. Jak ale podotýkají, situace se velmi rychle mění.

Nacházíme se na oddělení, které původně sloužilo jako jednotka intenzivní péče pro pacientky po gynekologických zákrocích. Loni v říjnu ji museli změnit na JIP pro pacienty s těžším průběhem covidu-19, dosavadní kapacity nestačily.

„Myslel jsem, že to tady zavřeme za dva měsíce, před Vánoci. Teď to vypadá, že to tak bude až do léta,“ říká lékař Jaroslav Sekot.

Zdravotníci se shodují, že se pro jejich práci vyhlášením mimořádného stavu nic nemění. Je to spíše varovný signál a upozornění pro veřejnost: zatím pacienty máme kam ukládat, nevíme ale, jak to bude dál, a hrozí, že to nebudeme zvládat.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Dvoje rukavice, overal, gumové boty, respirátor, rouška, čepice, štít. To je základní ochrana zdravotníků, kteří se pohybují v prostoru s nakaženými.

Umírat důstojně

Na lékařský pokoj doléhají hlasy sester a ostatních zdravotníků, na oddělení panuje čilý ruch a je zřejmé, že personál covidového oddělení tvoří sehraný tým. Přitom se v tomto složení setkali právě až kvůli krizové situaci. Chirurg, gynekolog, lékařka z ARO, porodní asistentky, instrumentářky ze sálů, sestry z neurologie a dalších oddělení. Ještě před rokem si podobnou situaci nikdo z nich nepředstavoval.

„Bohužel pozorujeme, že se průběh pacientů obecně zhoršuje. Už to není jako na podzim. Ze začátku tady leželi třeba 80letí a zároveň docela dobře reagovali na léčbu. Teď se to posunulo do mladších ročníků. Těm lidem je kolem 50, 60, občas 70 lety. Průběhy jsou komplikovanější a vážnější,“ přibližuje doktor Kříž. Připouští, že je pro něj těžké na některé pacienty zapomenout, i když se za ním po práci zavřou dveře oddělení.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Na pokoji neustále hučí dýchací přístroje, člověk jen těžko slyší vlastního slova.

„V mnoha ohledech už jsme si ale asi zvykli. Přestože to graduje a jsme v tom pořád. Je pravda, že to hůře snáší třeba sestřičky z oddělení, kde nejsou zvyklé denně vidět smrt. Zvlášť ty začátky tady jsou pro ně těžké,“ dodává lékař.

Na pokoj vchází lékařka Zuzana Mlynárová a souhlasně přikyvuje. Dodává, že je pro ni důležité vědět, že pro daného pacienta udělala vše, co bylo možné.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Pacienti nejsou napojeni na umělou plicní ventilaci, jsou při vědomí a přístroje jim do plic pod vysokým tlakem vhání kyslík.

„Pokud lidé umírají a vy víte, že jim už nemůžete pomoci, je hrozně důležité zajistit jim, aby odešli důstojně. Paliativní péče by měla fungovat a tady tomu tak určitě je. O pacienty se staráme do poslední chvíle, mají také možnost rozloučit se s rodinou. I když se jim už nedá pomoci, odcházejí důstojně. Potom víte, přestože toho člověka nevyléčíte, že jste udělala maximum,“ popisuje bolestnou stránku nemocniční reality.

Hučení přístrojů

Pod nepřetržitým dohledem zdravotníků se v jednom pokoji nachází vyrovnaná řada postelí. Na každé leží pacient s hadičkami zavedenými přímo do nosu. Všechna lůžka lemuje množství dalšího vybavení, monitorů a kabelů.

Dovnitř se sestry a lékaři dostávají jen po nezbytném rituálu. Respirátor, rouška, čepice, spodní oděv, gumové boty, první vrstva ochranných rukavic, voděodolný overal, druhý pár rukavic a štít. To vše je nezbytná výzbroj pro vstup do zóny s koncentrací koronavirové nákazy.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Pohyb v prostředí s pacienty se řídí striktními pravidly. Zdravotníci poznamenávají, že se díky jejich dodržování v práci nikdy nenakazili.

„Můžete v tom ještě dýchat?“

„Skoro vůbec,“ odpovídá sestra zpoza umělohmotného filtru, který tvoří bariéru mezi takzvanou čistou a špinavou zónou.

Ochranný oděv se po pár vteřinách mění v horkou lázeň. Přístroje na pokoji nepřetržitě hučí a člověk jen stěží slyší vlastního slova. Pacienti nejsou napojeni na umělou plicní ventilaci, jsou při vědomí a přístroje jim do plic pod vysokým tlakem vhání kyslík. Jsou viditelně zesláblí, ale stále patří mezi ty šťastnější z hospitalizovaných – k udržení při životě nepotřebují umělou plicní ventilaci ani napojení na mimotělní oběh.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Pacienti nejsou napojeni na umělou plicní ventilaci, jsou při vědomí a přístroje jim do plic pod vysokým tlakem vhání kyslík.

Přesto je pro řadu z nich hospitalizace psychicky náročná, a jak připouští ošetřující personál, občas si pacienti vylévají negativní emoce i na ty, kteří jim právě zachraňují život.

Ohrožujete vlastní rodinu

Život za zdmi nemocnice mezitím pokračuje svým obvyklým tempem, před budovou se baví hloučky lidí, a nebýt všudypřítomných respirátorů, jen málokdo by si tipl, že právě probíhá pandemie.

Lékaři připouští, že si veřejnost svět za zdmi nemocnice asi příliš neumí představit. Lidem, kteří se covidem-19 necítí ohroženi a porušují opatření, ale vzkazují: nákaza je ruská ruleta a nikdo nemůže tušit, zda právě pro něj nebude fatální. Covid si nevybírá. Jako první na ráně, koho mohou nákazou ohrozit, jsou přitom jejich nejbližší.

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

Dostat se do všech vrstev ochranných pomůcek už zdravotníkům nezabere tolik času. Jde o rutinu, kterou musí opakovat několikrát denně.

„Tohle jsou věci, které už nejdou vrátit. Potáhne se to s nimi celý život. Budou vzpomínat na tátu nebo na mámu, kteří jim kvůli covidu umřeli,“ říká lékař Sekot.

Sám věří, že za měsíc bude to nejhorší pryč.

„Myslím, že za měsíc už bude klid, že to chytí klesající tendenci. Důležité teď je, aby populaci proočkovali a aby se nevyrojili odmítači vakcíny. Ostatně, nechápu, jak někdo může odmítat třeba vakcínu AstraZeneca s tím, že si počká na jinou. Taky se nemusí dočkat. To je jako ztroskotat na moři a odmítnout loď, která vás přijede zachránit, že se vám nelíbí a počkáte si na jinou. Ta už připlout nemusí,“ dodává.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené