Hlavní obsah

Pláču jen na pokoji, ne před kamerami. Rakety lámu i teď, říká Plíšková

Rozhovor s tenistkou Karolínou Plíškovou. (Video: Seznam Zprávy)

 

Reklama

5. 3. 2020 10:40

Sbírá trofeje na menších turnajích, na grandslamech podle některých končí příliš brzy. Byla světovou jedničkou. Současná tenisová trojka Karolína Plíšková je hostem Výzvy.

Článek

Máte fobii z grandslamů?

Ne, nemám. Já jsem se mnohokrát dostala docela daleko. Třeba jsem hrála semifinále v Austrálii, hrála jsem finále v New Yorku, semifinále v Paříži. Takže těch turnajů, kde se mi dařilo, je hodně. Samozřejmě, ta trofej mi chybí, ale mám před sebou ještě spoustu let kariéry, takže věřím, že ty šance budou. A pokud ne, tak nejde o život. Sbírání trofejí je určitě můj cíl, ale nedělala bych z toho takovou tragédii.

Tragédie to určitě není, ale teď v Austrálii jste vypadla ve třetím kole a sama jste řekla: „Nějak se mi teď na grandslamech nedaří udržet si potřebnou úroveň delší dobu.“ Jak si to sama pro sebe vysvětlujete?

Musí se vám spojit štěstí, forma. Je fakt těžké načasovat formu přímo na daný termín. Já jsem hrála výborně týden předtím, porazila jsem dobré hráčky. Takže leckdy spousta lidí říká, že jsem si vystřílela zbraně. A grandslam je samozřejmě něco jiného, je to na déle, jsou tam dny volna mezi zápasy.

To vám nevyhovuje?

Je to jiný formát. Jsou jen čtyři za rok, takže není úplně lehké se na ně připravit.

To proto jste si najala mentálního kouče Mariana Jelínka, který spolupracoval třeba s Jaromírem Jágrem? Aby vám pomohl nasměrovat zbraně na tu velkou metu?

Úplně proto ne. Já jsem ho najala před pěti lety a tam jsem měla vyloženě problém. Tam jsem se nemohla dostat skoro přes druhé kolo. Cíl byl jasný, dostat se do druhého týdne. A to se mi podařilo po pár měsících, co jsem s ním pracovala.

Karolína Plíšková

Tenistka. Vítězka Fed Cupu v letech 2015 a 2016, finalistka US Open 2016. Mezi červencem a zářím 2017 byla světovou jedničkou ve dvouhře žen jakožto první hráčka z České republiky. Na okruhu ATP získala celkem 16 titulů.

A s čím přesně vám měl pomoci?

S psychickou odolností, silou. Já jsem do té doby žádného mentálního kouče neměla, myslela jsem si, že ho nebudu potřebovat. Ale dostala jsem se na úroveň, kde to potřeba je. Kde už nestačí trénovat forhendy, bekhendy, ale musíte zlepšovat i mentální sílu. To, jak zápas zvládáte hlavou, je leckdy důležitější a momentálně to je úplně to nejdůležitější. Protože v tenise se už až tak nezlepším, samozřejmě se na tom pracuje, ale tady určitě nějaké rezervy jsou.

Jakou úplně nejlepší radu vám váš mentální kouč dal? Za těch pět let.

Těch bylo spoustu. Někdy je to intenzivnější, někdy se nestýkáme tolik a nemáme tolik prostoru pro komunikaci, protože hodně cestuji. Na některé turnaje jezdí se mnou. Tam, kde byl, se zatím docela dařilo, vyhrála jsem s ním už asi tři turnaje. Ale jednu radu vám teď z hlavy neřeknu.

Tak alespoň popište, jak s vámi pracuje a na čem konkrétně?

Je to spíš takový self koučink. On má svoje metody, které mě vedou uvědomovat si nějaké věci a třeba i promlouvat sama k sobě, vysvětlit si ty věci.

Přímo na kurtu promlouváte sama k sobě?

Tam je samozřejmě málo času, mezi těmi výměnami nebo gamy. Ale ten čas tam je, když se to naučíte. Jsem s ním pět let, takže už nejsem začátečník. Jde o to si vlastně nějaké ty věci vysvětlit a promluvit k sobě. Třeba když jsem nervózní, tak si víc hlídat, proč jsem nervózní, když nejde o život.

Takže opravdu se na tom kurtu na milisekundu zastavíte a řeknete si: teď jsem něco pokazila, ale, Karolíno, uklidni se, je to v pohodě, pojď do sebe?

Ano. A myslím si, že nejsem jediná, že to dělá hodně lidí a určitě to pomáhá. Ale samozřejmě je tam dvacet sekund, což se někdy zdá jako málo času, ale mezi těmi výměnami a těmi body se vám stihne hlavou honit tolik myšlenek, že na tohle je určitě čas.

Nemůžete se dívat nebo číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

Vy máte přezdívku esová královna, ale někdy se vám říká také ledová královna. Pláčete někdy, když se vám nedaří?

No tak to je jasné, že ano. Samozřejmě že nepláču do televize, nepláču na tiskovkách, protože si myslím, že to tam nepatří. Ale určitě někdy brečím.

Před kamerami ne, takže sama na pokoji?

Sama na pokoji nebo nejenom sama. Samozřejmě třeba před manželem, před ségrou, před rodinou. Ale určitě ne v rozhovorech. Já jsem ale spíš ten, který je naštvaný a vzteklý, když prohraju. Takže to si úplně doma nepopovídáme. Marian říká, že když se vyhraje, tak se do půlnoci slaví, a když se prohraje, tak se do půlnoci truchlí. A další den se začíná od nuly. Takže takhle to my sportovci máme.

Vy jste stabilní hráčka, psychicky odolná. Jak vnímáte to, že někteří o holkách v tenise tvrdí, že jsou labilní? Uráží vás to?

Neuráží. Já myslím, že o ženských se toho říká docela dost, takže tohle si vůbec neberu osobně. Taky záleží, jaký člověk to řekne. A nemyslím si, že jsme labilní. Jsme samozřejmě trošičku víc emotivní a kvůli těm výkyvům to má spousta hráček těžší, vyhrají velký turnaj, potom se jim třeba půl roku nedaří. Teď se děje docela často, že máme grandslamovou vítězku, potom třeba rok neuhraje skoro nic. Myslím si, že to je dané stylem tenisu, že má šanci spousta holek a vlastně ani nemusíte být v Top 10, abyste grandslam vyhrála. Není tam nikdo, kdo by dominoval, jako byla dříve Serena Williamsová. I někteří chlapi jsou labilní. Myslím, že záleží na povaze.

Vy jste byla dříve hodně výbušná, asi by člověk nespočítal, kolik jste rozmlátila raket. Nebo to máte spočítané?

To nemám, ale rakety lámu i teď. Občas v zápase, ale to už jsem se naučila nějak ovládat, občas i v nějakém tréninku, když se nedaří. Tam je to samozřejmě jedno, tam to nikdo nevidí, nedostanu žádnou pokutu nebo napomenutí. Ale občas ještě nějaká padne.

Před 2 roky jste jednu rozbila přímo před kamerami na turnaji v Římě přímo o umpire, takže tohle se teď snažíte eliminovat?

To byla slavná chvilka. Tam jsem k tomu měla své důvody. Tohle, doufám, už se nebude opakovat. Tam jsem to prostě nějak nezvládla. Ale Marian Jelínek mě za to pochválil.

Opravdu vás pochválil?

Emoce šly ven. A tím, že jsem to udělala až po zápase, jsem si dala šanci, že ten zápas mohu třeba ještě otočit, a normálně jsem ho dohrála. Po zápase, kdy už to bylo jedno, kdy už jsem prohrála, tak Marian říkal: Aspoň jsi to pustila ven.

Máte to takhle i v soukromí, že ty emoce musí ven?

To určitě ne. Já, co si myslím, tak to většinou řeknu. Ale že bych nějak hysterčila nebo že by létaly talíře, to určitě ne.

Ještě mě zaujalo, že jste říkala, že truchlit a slavit se má do půlnoci. Vy sama jste o sobě řekla, že nejste slavící typ. Jak tedy vypadá taková oslava Karolíny Plíškové?

Pár jsem jich měla a snažím se slavit každý vyhraný turnaj. Nechci to brát jako samozřejmost, že se vyhrává. Takže většinou je oslava v podobě nějaké lepší večeře nebo si dáme o jedno pivo nebo víno víc. Jinak moc nepiju, ale nejsem slavící typ. My tenisté nemáme kdy slavit, protože buď se cestuje domů, nebo se cestuje na další turnaj. Není prostor, abychom byli dva dny opilí pod stolem. A u mě je to spíš vnitřní radost, když se podaří něco vyhrát, nemusím hned oslavovat a pařit.

Takže žádná divočina.

Ne, to určitě ne.

To, že jsem nevyhrála grandslam, neznamená, že vyhodím trenéra

Vy jste se s nepřízní na grandslamech rozhodla bojovat i změnou kouče. Najala jste si Dannyho Valverdua, který při angažmá u Murrayho získával zkušenosti od Ivana Lendla, trénoval i Tomáše Berdycha, každopádně spolupracoval víc s muži. Řekla byste, že rozumí i dívčí duši?

Já vás opravím, trenéra jsem tentokrát neměnila proto, že bych nevyhrála grandslam a že ho chci vyhrát. Minulý rok jsem na grandslamech nehrála špatně. Já trenéra měním v případě, kdy cítím, že ten člověk mi nemůže nic dát, že už se nemohu posunout nebo že se prostě některé věci pořád opakují. A i do budoucna, i kdybych tenhle rok nevyhrála grandslam, tak to nebude znamenat, že vyhodím trenéra.

A rozumí tedy tenistkám, přestože spolupracoval hlavně s muži?

Zatím mi přijde, že docela ano. Já nejsem úplně složitá na vedení nebo na trénování. Jsem napůl kluk. Vždycky jsem byla trošičku vychovávána jako kluk.

Co to znamená?

Mám ráda, když trenér mluví napřímo, nevadí mi těžké tréninky, prostě nějak si s tím poradím. A nejsem taková plačka, že bych nevydržela tvrdou ruku, na což je on od těch chlapů zvyklý. Zatím jsme neměli problém. Začali jsme spolupracovat někdy koncem listopadu minulého roku, takže máme za sebou dva tři měsíce, on nemá jenom mě, má ještě jednoho hráče. Teď se mnou bude v Americe, takže tam bude určitě prostor pro nějaké zlepšení. A já jsem po něm sáhla i proto, že mužský tenis je o hodně dál než ten ženský. A myslím, že jakékoliv prvky z mužského tenisu mi mohou ve hře jen pomoct.

Vy jste nakousla mužský a ženský tenis, v té souvislosti se řeší otázka peněz. Tenistky dostávají na grandslamech stejné finanční odměny jako tenisté, což se některým, například i Rafael Nadal to kritizoval, nelíbí. Jak se na to díváte vy?

Jsem ženská, takže nebudu nijak proti ženským a proti našim platům. Ale myslím si, že se nadřeme stejně. Samozřejmě ty grandslamy jsou jiné, protože ti chlapi na tom kurtu mohou být od 3 do 6 hodin, hrají na tři vítězné sety. Ale na druhou stranu jsou to chlapi. Měli by tohle zvládnout.

Zároveň je ale sleduje víc diváků, to není argument?

Sleduje je víc diváků, ale někdo zase sleduje jenom ženský tenis. Já přiznávám, že mužský tenis je lepší na dívání, ale nemáte tam překvapení jako v ženských, tam se opravdu může stát cokoliv. Jednak v průběhu zápasu, jednak může vyhrát totální outsider. Já bych to vůbec nesrovnávala, protože mi nepřipadá logické srovnávat ženskou s chlapem, když ani síla tam není stejná. My jako ženské nemáme žádné výhody, že bych měla něco levnější jenom proto, že jsem ženská. Tak nevím, proč bych měla mít jiné peníze třeba za stejnou dřinu. I když ty grandslamy jsou trošičku jiné, protože muži hrají opravdu o hodně delší zápasy a je to náročnější. Ale jsou to chlapi, takže by se s tím měli poprat. Teď mě asi budou chlapi nenávidět.

Anketa

Měli by podle vás tenistky brát stejné odměny jako tenisté?
Ano
56,3 %
Ne
43,7 %
Celkem hlasovalo 823 čtenářů.

Uvidíme, co přijde za reakce. Vy jste koncem roku řekla, že se za měsíc rozhodnete, jestli pojedete na Fed Cup, tak už to víte?

Ještě to nevím, ještě se rozhoduji a budu se rozhodovat v průběhu dalších pár týdnů. Podle toho, jak budu hrát v Americe, protože tam jsou dva velké turnaje. Ta nominace se bude dělat v průběhu toho druhého turnaje, takže uvidím, kolik budu mít zápasů. Zaprvé už nejsem nejmladší, takže bych chtěla omezit počet zápasů, protože teď posledních 4–5 let mám sedmdesát zápasů každý rok, což je na tom těle znát. Takže jsem se chtěla rozhodnout podle toho. A jelikož mi Fed Cup nebrání v účasti na olympiádě, tak se vlastně mohu rozhodnout čistě podle toho, jestli mám chuť, jestli chci pomoci České republice, jestli se mi to hodí do plánu a jestli na to mám energii.

Do Tokia, pokud nepřijde nějaká neočekávaná událost, chcete jet, přitom olympiádu v Riu de Janeiru jste vynechala kvůli řádění viru zika. Koronavirus vás tedy nestraší?

Asi zatím nestraší. Máme o tom až moc informací, ale není nic, co bychom s tím mohli udělat.

Vy se nějak chráníte na cestách?

Já se akorát snažím mýt ruce, ale to dělám vždycky, protože my cestujeme hodně, jsme dost v letadlech, na letištích. Já zatím nepanikařím. Olympijské hry jsou za pár měsíců, takže si myslím, že se ještě může spousta věcí změnit, a doufám, že i uklidnit.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované