Proč si mě prezident vybral? To nevím, říká nový předseda Nejvyššího soudu

Jeho jméno se objevilo pouhý den před tím, že na Hradě převzal jmenování od prezidenta Miloše Zemana. Petr Angyalossy se stal po čtvrtstoletí stráveném v justici novým předsedou Nejvyššího soudu – důležité instituce, která má mimo jiné sjednocovat rozhodování soudů tak, aby v podobných kauzách na západě Čech nepadaly zcela jiné rozsudky než u slovenských hranic.

Favoritem ministryně spravedlnosti Marie Benešové (za hnutí ANO) i bývalého předsedy Pavla Šámala byl původně někdo jiný – respektovaný soudce a místopředseda mezinárodního tribunálu Robert Fremr. Ale prezident se, aniž by to obšírněji vysvětlil, překvapivě rozhodl pro šestapadesátiletého Angyalossyho. A ten se prý prezidenta ani neptal, proč volba padla právě na něho.

„Vím, že pan prezident je stratég, který nic nedělá samoúčelně a všechno má nějakou logiku. Ale já po tom nepátral,“ říká nový předseda.

Jak se vám poslouchalo, když o vás v den jmenování ministryně spravedlnosti i prezidentka Soudcovské unie řekly, že vás vlastně neznají?

Zajímavé je, že s paní prezidentkou Soudcovské unie jsme společně už zkoušeli v jedné komisi u justičních zkoušek. Takže nevím, jak to, že mě nezná. Na druhou stranu věřím tomu, že paní ministryně nemůže znát osobně všechny soudce v republice, jsou nás přes tři tisíce. A nezná osobně asi ani všech 72 soudců Nejvyššího soudu. Takže mě to nepřekvapilo, určitě jsou lidé, kteří mě neznají. Ale zase mě hodně lidí naopak zná.

Čím jste je mohl za těch 25 let, co jste v justici, upoutat, kdyby vás sledovaly? Nějakým zásadním rozsudkem? Nebo odbornými publikacemi?

Měl jsem dost mediálních případů sledovaných v rámci celé republiky. Kromě toho jsem byl asi 10 let každý týden v televizi, v rádiu, v novinách, protože jsem kromě soudce na Vrchním soudu v Olomouci vykonával také funkci mluvčího soudu. Myslím si, že naopak mě zná i spousta nesoudců. Stávalo se mi, že mě na ulici zastavovali lidé a začali se mi svěřovat se svými problémy. Říkal jsem jim: Ale já vám je nevyřeším, to se musíte obrátit na advokáta.

Pro tohle všechno si vás prezident vybral za předsedu Nejvyššího soudu?

To se musíte zeptat jeho, já nevím.

Vy jste se neptal: Pane prezidente, a proč zrovna já?

Ne, popravdě mě to nenapadlo. Asi by to bylo i trochu nezdvořilé. A pokud by mi chtěl pan prezident sdělit kritéria, podle kterých si vybral zrovna mě, určitě by mi je řekl. Asi to nepovažoval za důležité. A já taky ne. Měl zjevně svá kritéria a já je splňoval.

Takže prezident ani nechtěl znát vaše plány s Nejvyšším soudem?

To ano, rozhodně. Bavili jsme se dost dlouho, vycítil jsem, že pan prezident o mně ví hodně věcí. Mluvili jsme o mých vizích, co by justici prospělo a co by se dalo zlepšit.

A co jste mu řekl?

Jednak jsme se bavili o etickém kodexu soudců. Ano, už někdo komentoval, že jsou to takové fráze, ale bavili jsme se také o zrychlení soudního řízení. Nebo že by bylo vhodné, pokud to bude v mých silách, urychlit přijetí nového trestního řádu. Bylo toho více, co jsem mu nastínil.

Kdy vás prezidentská kancelář oslovila? A kdo konkrétně?

Do časových souvislostí vám to nedám, jsem zvyklý pracovat sedm dní v týdnu. Čas je pro mě relativní, spíš ho beru podle úkolů. Oslovil mě pan kancléř, zda bych takovou kandidaturu nezvážil.

Překvapilo vás to? Přece jen jste byl – při vší účtě – řadovým soudcem Nejvyššího soudu.

Určitě ano. A potěšilo mě, že si na mě někdo vzpomněl. Bylo to příjemné překvapení.

Nebylo by vlastně i pro vás lepší, kdyby Hrad vaše jméno zveřejnil s předstihem, a ne až při samotném jmenování? Takhle se akorát začalo hned mluvit o tom, co jste zač a jaké tajné zadání od prezidenta máte.

Ten celý proces je výhradně v rukou pana prezidenta. On zvolil tento způsob, já jej mohu pouze akceptovat.

Já se ptal na váš názor.

Tak možná kdyby od prvopočátku bylo řečeno vše o kandidátech, o jejich životopise, tak já bych s tím problém neměl. Nemám žádnou temnou minulost. Vím, že pan prezident je stratég, který nic nedělá samoúčelně a všechno má nějakou logiku. Ale já po jeho důvodech nepátral.

A musel jste tedy prezidentovi něco konkrétního slíbit, že uděláte? Nebo dostal jste od něj nějaký úkol?

Ne, ne, ne. Rozhodně jsem žádný příslib nedal ani ho po mně nepožadoval. Bavili jsme se pouze o tom, co bych změnil. Bavili jsme se v obecné rovině.

Vy jste hned v den jmenování řekl, že byste rád vydal jakousi kuchařku, kdy mohou lidé a firmy uspět se žalobami o odškodnění kvůli koronaviru. Aby nepodávali žaloby zbytečně. To byl váš nápad?

To je taková moje myšlenka. Mně záleží na celé justici, nejen na Nejvyšším soudu. Není zrovna žádoucí, aby byly soudy naráz zahlceny řadou žalob, u kterých je pravděpodobnost, že by většina byla stejně zamítnuta.

Čekáte, že k té vlně dojde?

Lze to předpokládat. Byl by to logický důsledek, víme, co s celou společností pandemie udělala. Bohužel jsem na tiskovce po jmenování neměl časový prostor to blíže vysvětlit. Takže tato myšlenka nebyla úplně správně interpretována. Moje myšlenka je, že bych s občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu probral možnosti, aby zde rychle a efektivně bylo něco, co by umožnilo soudům základní náhled, aby věděly, jaké žaloby mají či nemají naději na úspěch. Takže advokát by toto „něco“ – schválně se vyhýbám konkrétnímu názvu – znal a mohl by svému klientovi vysvětlit: Tudy cesta nevede, tady byste zbytečně vyhazoval peníze.

Každý ten příběh odškodnění by byl ale úplně jiný. Můžete je vůbec vepsat do nějakých tabulek?

Jsou dvě možnosti. Jednak ta, že by se vytvořila podobná metodika jako před pár lety ve vztahu k přiznávání náhrad nemajetkových újem.

Ano, tehdy Nejvyšší soud řekl, že například cena života už není podle starých tabulek 250 tisíc, ale třeba až 10 milionů.

Něco takového. Už jsem se bavil s předsedou občanskoprávního a obchodního kolegia, příští týden mají zasedání, kde se budu ptát, jestli už to stihli projednat. Případně jestli už došli k nějakému závěru.

A druhá možnost?

Pokud by toto nebylo schůdné, mohli bychom se domluvit se všemi soudy v celé republice, že jakmile jim takové žaloby přijdou a už budou první rozhodnutí, tak abychom tato rozhodnutí měli neprodleně k dispozici a mohli porovnat a zanalyzovat, jestli je rozhodovací praxe soudů jednotná, nebo rozdílná.

Bude spíš rozdílná, protože se jedná o úplně novou oblast.

Nelze to vyloučit. Takže pak by se standardním, ale co nejrychlejším způsobem zaujalo nějaké stanovisko.

Obnášel by ten, řekněme, manuál nějaké konkrétní příklady? Třeba: pendler nemohl jezdit za prací – odškodnění ano. Hospodský musel mít zavřeno – odškodnění se nepřiznává.

Nejlepší by bylo, aby ta metodika byla co nejobecnější. Protože ty jednotlivé nuance by se řešily případ od případu podle jednotlivých profesí. Nemůžeme podchytit naráz všechno. Zedník může být jiný případ, tesař také, instalatér zase jiný. Jednotlivé případy by se posuzovaly individuálně.

Bývalý ústavní soudce Balík pro náš web řekl, že něco takového nezažil – cituji – od komančů. Že judikatura má vznikat zdola: soudci na různých stupních mají postupně a svobodně říci, jak případ vidí. A teprve pak se má vyjádřit Nejvyšší soud. Ne obráceně.

Ale ta metodika náhrady nemajetkových újem také vznikla shora. A díky ní se soudní praxe sjednotila. Dříve se stávalo, že ve srovnatelných případech dal soud na jedné straně republiky statisíce a na druhé miliony. Teď už jsou ty částky hodně blízké.

K etickému kodexu soudce: proč ho vlastně potřebujeme? Copak soudci neví, jak se chovat? Vypadá to jen jako další papír pro papír.

Jak znám soudce, určitý etický kodex máme v sobě všichni. Dobře, možná ojedinělé výjimky jsou, také se odráží v kárných řízeních. Kodex obsahuje doporučení, která jsou zakotveny v Listině základních práv a svobod, v zákoně o soudech a soudcích… Jde ale o to, že i skupina GRECO (Skupina států proti korupci) vytkla naší republice, že nemá chování soudců podchycené v uceleném kodexu, v jedné listině. Ke kodexu bychom měli mít komentář a otázky, které si soudce má položit, aby v dané situaci našel řešení, jak dál postupovat.

Seznam Zprávy zjistily, že si Jaroslav Bureš, bývalý předseda Vrchního soudu v Praze, nechal od fotbalového svazu zaplatit zájezd na zahraniční zápasy reprezentace v hodnotě přes 120 tisíc. Jak by to vyšlo podle vašeho kodexu?

Já osobně bych to odmítl.

Proč?

Aby nevznikla jakákoli pochybnost. Protože nemůžeme vyloučit, že se ten fotbalový svaz dostane do nějakého sporu, který by mohl ten soud řešit.

Nebo že jeho předseda Miroslav Pelta skončí před soudem jako obžalovaný. Což se stalo.

Teoreticky také. Mohou prostě vzniknout varianty, které by mohly zavdávat podezření, že soudce není nezaujatý.

Nejvyšší soud teď rozhoduje v civilních věcech průměrně 192 dnů, v trestních věcech 45 dnů. Šlo by to ještě rychleji?

Jasné je, že to nikdy nebudou dva tři dny. Myslím ale, že o pár dnů by to ještě šlo zkrátit u trestního řízení a také u civilního. Kdyby to šlo na 150 dnů, byl bych spokojený.

Jenže tohle všechno je průměr. Dovolání ve sporu s Hradem o článek novináře Ferdinanda Peroutky o Hitlerovi tady leželo rok a půl. Případ advokáta Altnera proti ČSSD pak rok.

Ano, jsou případy, které se mohou protáhnout. Důvodem může být, že jde z hlediska judikatury o hraniční případy, kdy je třeba nalézt ten správný právní názor. Nebo musí rozhodovat velký senát a sjednotit praxi. A tím pádem případ trvá déle.

Jste zástupcem šéfa ostravského klubu Harley-Davidson. Co to obnáší?

No, spíš členem.

Na stránkách klubu máte, že jste druhý nejvyšší v hierarchii.

Ale to je pouze členství v užším výboru. Je to takový spolek fandů do motocyklů Harley-Davidson.

Také se tam píše, že se na vás členové mají kdykoli obracet, když si s něčím nevědí rady.

To ano, ale není to míněno jako právní rady. Ale ve vztahu k motocyklům, o kterých vím hodně, je to můj koníček. Už kdysi v mládí jsem byl velkým fandou motorek, poté jsem se musel věnovat z rodinných důvodů jiným věcem. Malé dítě do školky neodvezete na motorce. Ale před řadou let jsem se k tomu vrátil. Je to pro mě spolehlivé vyvětrání hlavy. Stačí mi hodinu se projet na motorce a zase se vrhnu do práce plný energie a elánu. Pokud počasí přálo, jezdil jsem na motorce i do práce.