Basketbalová hvězda Satoranský: Začíná mi nová éra

Jeho sportovní životopis se na českého basketbalistu značně vymyká. Šest let nastupoval v NBA proti globálním hvězdám, dalších šest let platil za tahouna Barcelony, elitního klubu Evropy. Zářil na evropském šampionátu, na mistrovství světa dovedl reprezentaci na fantastické šesté místo, dokonce Česko pomohl v hlavní roli dotáhnout na olympiádu v Tokiu.

Tomáš Satoranský, nejlepší tuzemský hráč moderní éry.

A nyní hvězda na rozcestí. „Novým angažmá začíná éra, kdy to na mě nestojí,“ pronese v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Satoranský se nejprve emotivně rozloučil s Katalánskem - bez titulu a s bolavými zády. „Šel jsem přes limit,“ ohlíží se za posledními měsíci, kdy basketbalovou Barcelonu srážely finanční potíže fotbalového velkoklubu a on byl kvůli nim často jediným akceschopným rozehrávačem. Vysoká zátěž, opakující se bolesti, pořád a pořád dokola.

A tak podepsal roční kontrakt s euroligovým celkem Hapoel Tel Aviv. S ambiciózním týmem, zároveň fungujícím kvůli turbulencím Blízkého východu v nezvyklém modelu. Proto bude s rodinou žít v bulharské Sofii, odkud Hapoel vyráží do Izraele na zápasy domácí ligy.

Když byl před rozhovorem Satoranský hostem fotbalového podcastu Seznam Zpráv MVP, zaujalo ho, že ho moderátor přirovnal ke španělskému mistru světa Rodrimu. „To vůbec není špatné,“ usmál se později. „Rodri vždycky týmu něco dá a já se taky cítím jako všestranný hráč, který může pokaždé nabídnout něco jiného.“

Poprvé v kariéře ale nebude v roli jedné z hvězd. Cíleně, počítá s poklesem minut. „Protrpěl jsem si toho dost,“ vysvětluje Satoranský.

Proč jste kývnul na angažmá se základnou v Bulharsku?

Je to zajímavější destinace, než si řada lidí myslí, i my jsme už slyšeli, že Sofie je hezké město. Zároveň jako profesionální sportovec žijete v určité bublině. Budeme bydlet v rezidenčním areálu, patnáct minut od letiště, patnáct minut od haly a patnáct minut od školy. Něco podobného jsme zažili i v Barceloně, do centra jsme se vlastně ani nedostali a žili jsme jenom v naší čtvrti.

Pořád při vší úctě k Bulharsku platí: Sofie není Barcelona.

Určitě to bude změna. Dlouho jsme váhali, ale pak jsme si řekli, že je to na rok. Manželka hodně vnímá moji psychiku a ohromně mě v basketbalu podporuje. Říkala mi: Hele, pojďme zkusit jinou situaci, jsme s rodinou připravení pro to udělat všechno. Člověk se vždycky trochu bojí o děti, ale ty naše se už dokáží rychle přizpůsobit. Co jim taky zbylo (úsměv).

To tedy, zažily s vámi i dva přestupy za sezonu v NBA.

Trošku jsme je to na začátku naučili. Navíc chodí do soukromých anglických škol a velmi často se stává, že si my sice myslíme, že kvůli stěhování odejdou od svých kamarádů, jenže jejich kamarádi se mezitím stejně taky přestěhují do jiného města. Takže jsme v tomto směru otevřenější. Naopak si myslím, že převládá natěšení na to, jak bude všechno vypadat. Vidím asi jedinou možnou komplikaci - kdyby se Euroliga rozhodla, že se budou euroligové zápasy hrát v Tel Avivu.

Máte k tomu nějaké indicie?

Pořád je málo informací. Ale začínat budeme v Sofii.

A pokud by se vás týkala izraelská liga?

Každý víkend se létá do Izraele na ligové zápasy, na domácí i venkovní, ale v kádru může být jenom pět cizinců, asi budeme nějak rotovat. Možnost víkendů, kdy můžu zůstat v Sofii a nehrát, mě samozřejmě lákala. Chtěl jsem něco míň náročného. Taková moje role určitě bude, nejsem hlavní rozehrávač, je tam Vasilije Micić. Myslím si, že budu druhý, třetí point guard - což je něco, co jsem v rámci Euroligy hledal. I v Barceloně mi slibovali, že nebudu v domácí soutěži hrát tolik, ale jelikož jsme nikoho nepodepsali, nestalo se tak.

Hodně jste na nejlepší soutěži kontinentu trval?

Jsem rád, že v Eurolize zůstávám, byla to hlavní motivace. I když jsem zažil poprvé zdravotní komplikace, v Eurolize jsem měl jednu z nejlepších sezon za poslední roky. Potvrdil jsem si, že pořád ve svém věku mám týmu co dát v jakémkoli aspektu, v obraně, v organizaci hry. Euroliga je úplně jiný level, Champions League basketbalu. Potřeboval jsem zmenšit zátěž a soustředit se převážně na Euroligu.

Krátkou dobu jste byl bez angažmá. Jaké to bylo?

Čekal jsem, že to bude příjemnější (úsměv). Chtěl jsem si odpočinout, v hlavě mi běžela i možnost, že bych nezačal v žádném týmu a do prosince se věnoval tělu a individuálnímu tréninku. Ale je to riskantní a také rodina to na mně vnímala. Říkali mi: Čím dřív se rozhodneš, tím dřív to z tebe spadne.

Jaké bylo loučení s Barcelonou?

Když se rozhodl nepokračovat trenér Xavi Pascual, za mě jeden z nejlepších koučů v Evropě, trošku jsem tušil, že to nevyjde, bylo to jediné pojítko, co by mě udrželo. Chtěl jsem změnit prostředí, poslední dva roky se nám nedařilo z politických i finančních důvodů, nepodepisovali jsme úplně adekvátní hráče. A já jsem měl dost problémy se zády, šel jsem přes limit. Když v závěru finále vystřídal trenér mě i Honzu Veselého, bylo těžké se loučit na lavičce.

Vzpomínám si, že podobný rok zažil nejlepší český házenkář Filip Jícha, s nímž jste se později v Barceloně potkal. Za německý Kiel hrál v bolestech, zničil si výhledově zdraví…

Ale aspoň tehdy vyhrál, což je to největší zadostiučinění, pro to sport děláme. Pro mě to bylo psychicky náročné i tím, že se nám nepodařilo španělskou ligu vyhrát. V Eurolize je to samozřejmě složitější.

Co vás přesně souží?

Poslední rok a půl mám problémy se zády, není to vyhřezlá ploténka, ale bolest facetových kloubů. Myslím si, že jediné rozumné vysvětlení je, že to je z přetížení. Nejen posledních let, což to samozřejmě umocnilo, ale z celé kariéry. Pokud by někdo nám basketbalistům udělal magnetickou rezonanci, v (segmentu bederní páteře) L4 a L5 budou mít trochu problém všichni. Tam se mi bolest soustředí nejvíc. V jeden moment se to seklo a bylo hrozně těžké vrátit se do zápasového rytmu.

Co s tím?

Pracuju na tom, není to jenom o zádech, ale o celkovém zlepšení těla. Když jsem podepsal s Tel Avivem, mým hlavním cílem je připravit se na sezonu tak, abych ji zvládnul co nejlépe. Uvidíme, jaké to bude s menším zatížením.

Netajíte se tím, že jste hodně netrpělivý typ člověka. Jak zvládáte taková cvičení, která rozhodně nebudou mít efekt hned?

Žádnou jinou možnost nemám, alternativa neexistuje. Není to o tom, že najednou začnu tři týdny cvičit a úplně to zmizí, spíš že dané cviky zařadím jako rutinu do svého každodenního fungování. To jsem dělal už minulý rok, jenže jsem v jednom období hrával 30 minut na zápas v Eurolize. Po každém euroligovém utkání je tělo úplně zničené a druhý nebo třetí den jsme hned hráli španělskou ligu.

Těžkou soutěž.

Těžkou a běhavou. A já zase hrál hodně. Takže to nejspíš nebylo adekvátní problému, který jsem měl.

Roky jste platil za hlavního tahouna, hlavně v reprezentaci. Co chcete od basketbalu dnes? Proč hrajete dál?

Jednak pořád mám motivaci vyhrávat. A pořád mě baví hrát Euroligu, tenhle typ basketbalu. Myslím si, že až to jednou mít nebudu, tak nepůjdu do nižší soutěže. I moje manželka to na mně vnímá a říkala mi: Nedokážu si tě tam představit. A já souhlasím. Basketu jsem obětoval tolik proto, abych se udržel nahoře. Nechci hrát, jen abych někde hrál. Chci se pak věnovat jiným věcem, na které jsem právě kvůli basketbalu neměl čas. I proto pro mě bylo udržení se v Eurolize tak důležité.

Zároveň vás znám jako extrémně ambiciózního sportovce, velkého lídra. Jak z toho slevujete?

Myslím si, že tohle bylo mentálně úplně nejtěžší - upozadit se. V nároďáku už to klepe na dveře, situace se zkomplikovala. Moje velká motivace byla dostat se na mistrovství světa, ale hned po sezoně jsem v kvalifikaci bohužel pomoci nemohl, nešlo to. Mrzí mě to. A nastala situace, že další velkou akcí, na kterou se můžeme dostat, je až příští mistrovství Evropy.

V roce 2029. To vám bude skoro osmatřicet.

No, to je dost nereálné. Proto řeším, co a jak. Měl jsem velké štěstí, že se nám sešla silná generace, jedním z vrcholů bylo mistrovství světa v Číně 2019 a pak postup na olympiádu do Tokia; to bych si dřív víc vsadil na to, že se dostanu do NBA než na olympiádu. Člověk doufal, že se na naše úspěchy nabalí práce s mládeží, ale není to tak jednoduché a teď jsme na hraně výměny generací. Mladých kluků tolik není, je tam určitá propast a já to taky nebudu hrát do nekonečna. Dívám se na to z dlouhodobějšího hlediska. Eurobasket 2029 je daleko - člověk neví, co bude s tělem, jestli bude mít stejnou motivaci.

Takže?

Asi se pobavím s (reprezentačním manažerem) Jirkou Welschem, ale teď se maximálně soustředím na to, abych se dal dohromady před klubovou sezonou. A myslím si, že tímhle angažmá začíná éra, kdy to na mně nestojí. Což je něco, co hledám záměrně, i když podvědomě to bude pro mě těžké.

Zajímavý rozpor.

Ale mám hodně indicií a fakt jsem si to docela protrpěl. Nejde jen o záda, pak se bortí všechno, přijde domino efekt a já už to nechci zažívat. Takže si myslím, že tělo hlavu nakonec přesvědčí.

Rád říkáte, že na hřišti děláte spoluhráče lepšími. Jak to popíšete člověku, který sleduje základní statistiky a tohle mu uniká?

Pro mě je největší zadostiučinění, když to cítím od samotných hráčů. Když mi řeknou, že milují být se mnou na hřišti. Když jsou na mě zvyklí a já vidím, že to funguje. Jasně, největší problém celé mé kariéry je to, že mi lidi opakují: Nejsi dostatečně agresivní, nejdeš tolik do koše. Ale takový hráč jsem já nikdy nebyl. Proto jsem si vybral kolektivní sport, protože jsem chtěl individuálně zlepšovat kolektiv. To už určitě nezměním. Zároveň to spoustu lidí i v Eurolize vnímá jako moji nejsilnější stránku.

Až se nabízí, že by z vás mohl být mezičlánek mezi koučem a týmem.

Během kratičkého působení Xaviho Pascuala jsem byl jediný hráč, kterého měl v Barceloně ještě při předchozím působení, vždycky jsme měli dobrý vztah a on vnímal, že jsem kapitán a jeho prodloužená ruka na hřišti. Zároveň bych vždycky chtěl být zapojený do hry. Spousta veteránů v NBA zůstává ještě dva, tři roky u týmu, ale hrají už jenom na tréninku. To bych nedal. To jde proti mojí srsti.

Díváte se dál než na příští rok v dresu Tel Avivu?

Trošičku jo, ale myslím si, že mi ten rok napoví, kam povedou moje kroky. Určitě by mě ohromně lákalo navštívit díky basketbalu exotické země - nějaký kontakt už jsem měl, ale zároveň bych tím zmizel z basketbalového radaru. Což bych v nějaký moment asi chtěl, ale teď na to ještě čas nebyl. Jsem zvědavý, jako bude moje tělo fungovat s menší zátěží.

Tělo tedy rozhodne?

Z mého pohledu určitě. Jsem rád, že jsem ve velice ambiciózním projektu, až pro mě bude nezvyk skočit do toho po Barceloně. Barcelona byla obrovské zklamání v tom, jak se fotbalové vedení postavilo k basketbalu. Poslední roky nám házeli klacky pod nohy a ukázalo se, že to pro ně není tak důležité v basketbalu vyhrávat. A ono se proti tomu bojuje těžko.

Ani nemáte čím, ne?

Nemáme. Určitě jsme nehráli nejlíp, ale zase se podepsalo sedm hráčů nad 34 let; myslím, že je docela obdivuhodné, že jsme vydrželi až do finále s Valencií, kde už jsme neměli šanci. Teď máme v Hapoelu majitele vizionáře a určitě chceme vyhrát Euroligu.

Plánujete se s rodinou vůbec po kariéře vracet do Česka?

Chceme se vracet, ale asi ne v rámci basketbalu. Upřímně, to moc reálné není. Je hezké, že se řeší NBA Europe, Praha by byla dost zajímavou destinací, ale myslím si, že to je běh na dlouhou trať.

Co vás do vlasti táhne životně?

Plánovali jsme to tak dlouhodobě, před pár lety jsme koupili pozemek, teď jsme dostali stavební povolení. I když v Barceloně máme taky vlastní bydlení, tohle je něco, co plánujeme jako naše rodinné hnízdo. Ale asi bude pro nás těžké tady být celý rok. Do Česka se dostaneme vždycky během léta, kdy svítí sluníčko, to mám v Praze nasazené růžové brýle. Když pak občas jindy vidím to šedivo, po sedmnácti letech venku to bude šok. Proto si nechceme úplně zavřít dveře do Španělska, byt si v Barceloně určitě necháme.

Jakou zemí podle vás Česko je? Pohled člověka, který žije většinu roku jinde, bývá svěží, nezatížený.

O politice se moc bavit nechci - jednak tomu nerozumím a hlavně za mě platí, že když žijete venku, vnímáte, že si lidi stěžují úplně všude na světě stejně. Prahu miluju. Už sedmnáct let tu nežiju, proto je pro mě úžasné objevovat nová místa nebo město ukazovat dětem. Já všechny věci obecně vnímám pozitivněji než ostatní. Na Česko nedám dopustit.