Česko hoří volejbalem. Finále nevyšlo, zázrak může přinést bitva o bronz

Český tým na mistrovství světa hrál poprvé od roku 2010, mezi čtyři nejlepší se probojovala reprezentace naposledy v roce 1970. Ve společnosti Bulharska, Polska a Itálie působí jako zjevení.

Ve volejbalovém slangu je označení „Bulhar“ roky spíš upozornění, že hráč do míče mlátí hlava nehlava. Nepřemýšlí. Ne, není to pochvala.

Svět se ale posunul. Bulharsko je na mistrovství světa špičkovým týmem se skvělou obranou i brilantním útokem.

Národní tým bitvu o finále nakonec prohrál a neděli ráno ho čeká zápas o bronz. „Ať turnaj dopadne jakkoliv, je to neuvěřitelný úspěch,“ říká trenér Lubomír Vašina, který chystá na sezonu Ostravu. „Všude se píše, jak kluci píší historii a je to stoprocentní pravda,“ říká navzdory tomu, že Česko padlo na sety 1:3.

Balón z podání přeletěl celé hřiště, skončil v autu. Češi v modrých dresech stáli v hloučku, hledali se zklamanými pohledy.

Tak o zlato se hrát nebude. Bulhaři se váleli nadšením po zemi, o poklad si zahrají oni.

O bronz si soubor kouče Jiřího Nováka zahraje v neděli ráno proti poraženému z druhého semifinále Itálie - Polsko. „Narazili jsme na kvalitu, ale naše náskoky hned odešly esem, nebo špatným rozhodnutím. Vždycky nám malinko někde chybělo. Ale musím kluky pochválit, jak se rvali,“ hlásil Novák v rozhovoru pro Českou televizi.

Přes celý zápas proti velkému favoritovi zaujal koučův klidný projev. Když se tým dostával do krize, zachytily ruchové mikrofony, jak Novák s klidným hlasem svým svěřencům pronáší: „Koho máme hlídat? Číslo dvacet tři. Jak to, že tam, kluci, nikdo není?“ Žádný řev, spíš laskavý tón.

Číslo dvacet tři je králem mistrovství světa. Aleksandar Nikolov udělal před semifinále sám 119 bodů, nikdo neměl víc.

„Další tři mančafty, co postoupily do semifinále, jsou v jiné sportovní galaxii,“ vysvětluje Vašina, jaké síle český tým o víkendu teď čelí. „Ať se kluci vrátí s jakýmkoliv výsledkem, bude to úspěch. Čtyřka je čtyřka, dostali se mezi nejlepší týmy světa, což zní neskutečně,“ přidává kouč, který chystá svůj nový klub VK Ostrava na start extraligy.

Mimochodem, číslo dvacet tři se následně zastavit povedlo, tříbodový náskok na začátku druhého setu vyústil, že Česko srovnalo na 1:1. V tu chvíli se zdálo, že se může rozjet další vichřice jako ve čtvrtfinále, kde reprezentace zničila Irán. Jen Bulharsko s dělostřelcem Nikolovem mělo mnohem vyšší úroveň.

Pro národní tým je postup do víkendu, kdy se hraje o medaile, historická událost. „Jedete na MS jako jedenadvacátý tým světa. Kluci měli za cíl, že postoupí ze skupiny, jenže spousta lidí tomu taky nevěřila. Podíváte se na Filipíny, okouknete svět a ejhle,“ usměje se Vašina senior.

I přes zklamání, které kroutilo tváře českých reprezentantů, je potřeba vnímat, že jde o unikátní výsledek, na který český volejbal není zvyklý.

Mistrovství světa rozjelo zase po delší době v Česku volejbalovou horečku. Sportovní fanoušci plní svými dojmy sociální sítě, hledají informace a sedají k televizi. Po dvaceti letech umí tenhle sport zase zasáhnout širší veřejnost.

Na mistrovství Evropy v roce 2001 národní tým skončil na domácím turnaji čtvrtý.

Hrát o medaile na mistrovství světa? Naposledy v roce 1970, kdy ještě nebyl na světě ani trenér národního týmu Jiří Novák. Medaili Československo naposledy vybojovalo v roce 1966, tehdy patřilo do světové špičky.

„Kluci došli teď tak daleko, že turnaj už nesledují jen skalní příznivci, volejbalisti a kamarádi. Najednou si k televizi sedají i lidi, kteří volejbal běžně v programu nehledají,“ všímá si nadšení kolem sebe Lubomír Vašina.

„Kolega v práci řekne, že se díval, jak kluci včera zářili, že volejbal je dobrý sport na koukání. Vy si to druhý den pustíte taky a pak žasnete, jak kluci vyřadili Irán ve čtvrtfinále. Na téhle úrovni je to nádherný sport, velká akce, děje se toho tam strašně moc. Je to obrovská reklama,“ pokračuje trenér.

Teď si zkuste představit, jak turnaj prožívá silná volejbalová komunita. „Jak každý zápas prožívám? No úplně šíleně,“ usměje Vašina. Patří mezi lidi, kteří volejbal snídají i večeří. Ať pracoval doma v České Třebové s mladými hráči, nebo trénoval týmy v extralize.

A samozřejmě pohled upíná na syna Lukáše. „Odmalička jsme spolu dělali sport, dlouho jsem Lukyho vedl. Prožívám jeho výkon, ale i to, co předvádí celý tým. Hodně kluků znám,“ vykládá trenér.

Jen semifinále sledoval spíš napůl: do 9:30 a konec. Pak měl jeho tým plánovanou snídani a odjezd na zápas, program s VK Ostrava je zkrátka víc než rodinné vazby. „Kdybych netrénoval, tak vám řeknu, kde jsem. Jednoznačně na Filipínách,“ nenechal by si otec české hvězdy utéct jediný míč naživo. „Kdyby to jen trochu šlo, tak se dívám na celé semifinále, ale práce je práce. Musím se chystat na odpolední zápas, který nás čeká,“ přidal.

Tím pádem viděl, jak syn Lukáš „vytloukl bulharský blok“, míč spadl za čáru a Česko v tu chvíli srovnalo zápas na 1:1.

S tím se na snídani muselo jít skvěle.