Trapas v Lize mistrů. Patří vůbec Slavia mezi evropskou šlechtu?

Už je 6 965 dní, co Slavia vyhrála utkání Ligy mistrů. Při své historické premiéře v září 2007 porazila Steauu Bukurešť. Na strahovském stadionu, který byl už tehdy zralý na zbourání, vyhrála 2:1. Od té doby nic. Už dvacet zápasů. Ne, není to ostuda, když uvážíte, jakým fotbalovým veličinám čelila, nicméně po úterním nepovedeném večeru je spravedlivé kárat. A dost.

Slavia padla v dalekém Ázerbájdžánu. Vyloženě zkazila duel, ke kterému se upínala.

Kdy jindy měla ukázat, co umí?

„Taky bych rád věděl, proč jsme se tak trápili. Nešlo nám to. Hráli jsme úplně jinak, než jsme chtěli,“ neskrýval rozpaky trenér Jindřich Trpišovský.

Když mohli jeho vojáci statečně vzdorovat Barceloně, Interu Milán, Borussii Dortmund, Bilbau nebo Bergamu, proč nedokážou udolat nezkušeného nováčka s názvem Sabah Baku? Zatímco před měsícem poslouchali komplimenty, s jakou odvahou a šarmem se prali s nabušenýn Racingem Lens, teď nemají nárok na žádná lichotivá slova.

Byl to propadák.

Trenér Trpišovský si několikrát schoval tvář do dlaní, jindy si zase pošoupl bílou kšiltovku z čela, jak ho trápilo to, co vidí. Kombinační nejistotu, zbytečné chyby, až na výjimky nezdařené standardní situace, promarněné šance a ke všemu příliš laxní obranu, což se Slavii nestává ani v méně důležitých zápasech.

„Takhle jsme si to nepředstavovali. Mrzí nás to. Mrzí nás to hodně,“ těžko hledal slova záložník Michal Sadílek do kamery Nova Sport.

Slavii to drhlo v každém prostoru. První poločas byl kostrbatý, nudný, promrhaný. Po přestávce nastalo výrazné herní zlepšení, jenže taky šílená produktivita a hlavně dva inkasované góly. Ten druhý symbolicky završil protrápený večer. V 88. minutě, kdy hosté už jen tupě útočili, se snažil brankář Markovič zastavit brejk soupeře daleko v poli, snad dvacet metrů od půlící čáry. Zpracoval si míč na hrudníku a zdálo se, že ho bude mít pod kontrolou. Jenže balon se odrazil od kolena soupeře k Mickelsovi, který provedl rychlou kličku a z dálky pálil po zemi do prázdné branky. Řeklo by se, že sprintující David Moses musí ránu při návratu pohodlně odvrátit, jenže bizarně zazmatkoval, podklouzl a míč mu projel mezi nohama do sítě.

Nejspíš si to Slavia musela vyžrat se vším všudy.

Za dosavadní vrchol zmaru pod koučem Trpišovským se považovala únorový kolaps 1:4 s kyperským Pafosem. Pád u Kaspického moře je ještě horší zpráva.

Možná by souboji slušela víc remíza, protože hosté měli nejméně pět vyložených šance, ale upřímně: i kdyby si na zpáteční cestu Slavia přibalila bod, stačilo by vám to?

Jenže nemá nic. Leda hořký pocit a pohárový malér, který jen tak nevyžehlí. Snad kdyby za týden vyhrála na pekelném hřišti Fenerbahce Istanbul, ale po úterní zkušenosti tomu nelze příliš věřit.

Pod koučem Trpišovským, který je v klubu už skoro devět let, Slavia vyrostla v českého hegemona. Ligové soupeře drtí silou, dynamikou a neustálou zavilostí. Pětkrát získala titul a také aktuálně je bez porážky první. Jenže jakmile se objeví mezi šampiony svých zemí, strádá. Ani z jednoho ze šestnácti startů v Lize mistrů nevytěžila vítězství. To už připomíná psychický blok. Anebo by se dalo konstatovat, že mezi evropskou šlechtu prostě nepatří, byť si vstupenku vybojovala.

Mimochodem, za každé vítězství se letos rozdává speciální odměna 50 milionů korun, za remízu 18 milionů. Slavia je po dvou porážkách na nule. Po loňském losu Ligy mistrů potají přemýšlela, že by za přívětivé konstelace mohla proklouznout do jarního pokračování. Byl to však přelud. Letos touží aspoň po jednom vítězství, které by hráče ukonejšilo. Ale kde ho vzít, když ne v Baku?

O kvalitě utkání leccos napoví fakt z oficiálních kronik soutěže: od sezony 2003/04 se nestalo, aby fanoušci viděli první střelu až ve 35. minutě. Byla to navíc šmudla. Slávistický stoper N’Guessan napřáhl a jeho pokus se skoro ani nedošoural k brance. Až druhý poločas měl větší grády. Mohutný Olympijský stadion, jehož atletickou dráhu obklopili vojáci v maskáčích, ve 49. minutě vybouchl radostí. Byť se zaplnil jen z poloviny, hučel mocně. Sabah totiž skóroval poprvé v historii Ligy mistrů. Po devíti letech existence.

Brýlatý kouč Valdas Dambrauskas, který fotbal vystudoval jen díky vítězství v litevském Milionáři, křepčil za lajnou s akreditační kartičkou na krku. Před třiadvaceti lety vyhrál čtyři tisíce litasů, což je v Litvě průměrný roční příjem, vzal partnerku a odstěhoval se za fotbalovým učením do Anglie. Myl nádobí, točil pivo v hospodě, hlídal prcky ve školce. A teď je v Ázerbájdžánu za krále. Trochu bizár, trochu pohádka, trochu romantika. Každopádně jeho tým protančil skrz čtyři letní předkola a teď porazil Slavii.

Proč? Protože vstřelil úvodní gól utkání, což rozhodlo. Slávista Moses neudržel míč na pravé straně, kapitán Holeš zbrkle vystoupil a už se to valilo. Brankář Markovič neměl na precizní ránu k tyči nárok. „Sami si musíme odpovědět na zásadní otázku: proč jsme začali hrát až po prvním gólu? Nerozumím tomu. Když v Lize mistrů neodevzdáte stoprocentní výkon, vyhrát nemůžete. To se nám stalo dneska,“ hodnotil záložník Lukáš Provod. Dvakrát za brankáře Pokatilova zaskakovali jeho obránci, což jen dosvědčilo slávistickou impotenci v útoku.

Fotbalové Česko dostalo další důkaz, že do Baku se nejezdí za pěknými zážitky. Brankář Petr Čech tu v dresu Arsenalu prohrál finále Evropské ligy 2019, čímž ukončil svou skvostnou kariéru. O dva roky později tu reprezentace prohrála čtvrtfinále mistrovství Evropy. A o žalostném představení Slavie už víte všechno.