Mentální kouč Jelínek o práci ve fotbalové Spartě i Jágrovi: Je to génius

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Životní cesta Mariana Jelínka se skládá z mnoha prudkých zatáček a nečekaných objížděk. Bývalý osobní kouč Jaromíra Jágra získal přesně před 20 lety zlato z hokejového mistrovství světa ve Vídni jako člen trenérského štábu reprezentace. Poslední dekádu se spíš šedovlasý chlapík věnuje lidské mysli než tělu. Stal se uznávaným psychologem, který pečuje o mentální stav nejenom předních českých sportovců, ale také předních manažerů.

Ve velkém rozhovoru pro Seznam Zprávy Jelínek porovnává Davida Pastrňáka s filmovým režisérem Milošem Formanem, popisuje svoji práci ve fotbalové Spartě a radí rodičům, jak vychovat mentálně odolné děti.

Ve svém životě jste pracoval se spoustou sportovců z nejrůznějších odvětví. Kdo měl v sobě opravdové nastavení šampiona?

Největší génius byl samozřejmě Jarda Jágr. Jeho osobnost obsahovala absolutně všechny složky, i mentální síla byla obrovská. V 19 letech už hrál v hvězdném Pittsburghu a dával góly ve Stanley Cupu. To byl opravdu unikát. Jinak si myslím, že všichni úspěšní sportovci musí mít v sobě něco speciálního. Osobně neznám nikoho, kdo by to neměl. Mentálně slabý člověk by se do sportovní špičky ani nedostal. Dá se tam vyšplhat jednorázově. Ale udržet se, to ne.

Pamatuji vaši větu, že velká sportovní kariéra není tolik o talentu, spíš je o vůli, píli a motivaci. Ale přece každý profesionální sportovec touží uspět a pracuje na maximum, ne?

Budete se divit, pro kolik lidí to neplatí. Jenom si myslí, že ve svém oboru odevzdávají maximum, což ale není pravda. Člověk potřebuje velkou dávku sebereflexe, aby si uvědomil, jak se věci mají. Proto vždycky říkám rodičům: Jestli chcete dát svým dětem něco do vínku, měla by to být správná sebereflexe.

Ve svých rozhovorech často zmiňujete termín „X faktor“. V čem ho třeba pozorujeme u Davida Pastrňáka?

Má velmi rád hokej a chce od něho co nejvíc. Jsou to dvě protichůdné proměnné, které se v jeho případě spojují. Pastrňák touží po brankách, bodech, velkém icetimu, penězích… Ale to všechno je založeno na jeho extrémní lásce k hokeji. Krásně to formuluje Jung, když říká o dvou protikladných sílách, které se navzájem nevylučují a naopak vytvářejí sílu třetí. Je to vlastně jako natažení tětivy při lukostřelbě. Čím víc vytvoříte emoční vazbu k hokeji a čím víc přidáte touhu vstřelit gól a stát se nejlepším, tím razantněji a dál poletí váš šíp. Tak je to se všemi úspěšnými lidmi. Uvedu příklad Miloše Formana, kterého jsem měl tu čest znát osobně. Strašně miloval to, co dělal. A zároveň chtěl od toho co nejvíc. Proto toužil po Hollywoodu a práci s největšími světovými herci. Ale pramenilo to z jeho lásky k umění.

Jedním z vašich klientů je hokejový brankář Petr Mrázek. Hraje v NHL, ale nemá stabilní výkonnost, stále jede na určitých vlnách. Který problém u něho řešíte nejvíc?

Petr oslovil mě s tím, že jeho nechtěné myšlenky jsou až příliš pozitivní. Někdy u něho začínal po dvou třetinách bez gólu převládat pocit, že je v podstatě hotovo a nic se nemůže stát. Z toho pak pramenila určitá lehkovážnost, která vedla k laciným brankám. Potom se chvíli přestalo dařit a vznikl problém nedostatečné sebedůvěry.

Což by do něj člověk na dálku neřekl.

Petr Mrázek je mentálně velmi silný, což ukázal už mnohokrát. Na minulém mistrovství světa v Praze v první třetině dostal tři rychlé branky, ale zbytek zápasu dochytal famózně. U něho vůbec nemám strach, že pokud pustí blbý gól, tak se sesype. Viděl jsem to na vlastní oči letos v lednu, když jsem byl na jeho zápase v NHL.

Takže ho navštěvujete a společně pracujete na mentální stránce?

U většiny svých svěřenců občas provádím inspekční cesty. Povídáme si, cvičíme. Brzy například letím do Atlanty za Terezou Bledou. Bude mít důležitý zápas v UFC.

Co vaše další svěřenkyně, tenistka Karolína Plíšková? Leckdo jí dal nálepku promarněného talentu.

Divím se, že někdo může něco podobného říct. Plíšková je bývalá světová jednička, dvakrát hrála finále a čtyřikrát semifinále grandslamu. Mám pocit, že někteří fanoušci nenahlížejí na Karolínu tak, jak by si zasloužila. Možná proto, že navenek působí nepřístupně a cizí lidi k sobě moc nepouští. Pak nikdo vlastně ani neví, jaká je doopravdy.

Žádají vás o pomoc také trenéři?

Ano, relativně často. Obyčejně chtějí konzultovat svoje vztahy s jednotlivými hráči. Nebo se jedná o týmovou dynamiku, což znamená vytvoření synergie a koheze. To jsou problémy, které se většinou řeší v kolektivních sportech.

Stále patří do portfolia vašich klientů také fotbalová Sparta?

Působím tam dlouhodobě, už asi šest let.

Pracujete s celým týmem, nebo s každým hráčem zvlášť?

Oboje. Podle potřeb hlavního trenéra jednou začas můžu udělat pohovor s celým týmem na 20–30 minut. Bylo to tak, kupříkladu, loni před kvalifikací Ligy mistrů. Trenér mi dal nějaké zadání a chtěl, abych promluvil k mužstvu. Tak jsem udělal prezentaci.

Co práce s jednotlivci?

To je to nejdůležitější. Hráči mají můj mobil a mohou mě oslovit prakticky kdykoliv. Domluvit si schůzku nebo řešit něco jen tak po telefonu. Někdo tu pomoc nepotřebuje. Nehledá ji, nepovažuje ji za důležitou. Není tam žádné nucení, všechno je na dobrovolné bázi. Jiní moji práci zase využívají hodně. Byl hráč, který než odešel do zahraničí, mi volal před každým utkáním. Hodinu a půl před výkopem, vždy jen na pár minut. Na Spartě vlastně zastřešuju práci mentálních koučů napříč celým klubem. Od nejmenších až po největší. Mám tam tři spolupracovníky. Ti se zaměřují na mladší ročníky, kdežto já pracuju spíš se staršími.

Říkáte, že někdo vaši pomoc ani nepotřebuje. Je těžké si najít cestu ke sportovci?

Důvěra ze strany svěřenců je extrémně důležitá. Bez ní fungovat nejde. Na rozdíl od lékařů nebo fyzioterapeutů problém, co snižuje výkonnost sportovce, nevidíme. Zjistíte to, až se vám ten dotyčný otevře. Ale důvěra nevzniká jen tak. Musíte si ji zasloužit, odpracovat. Na to potřebujete čas, důvěra nevznikne po jednom rozhovoru. Teprve až ji navážete, můžete začít se svou hlavní misí.

Co může udělat mentální kouč, pokud je v týmu špatná chemie a kabina moc nefunguje?

Může udělat jenom to, co mu dovolí nebo o co požádá hlavní trenér. Ten má vždy rozhodující slovo. Pokud nechce, abyste do něčeho vstupoval, je to zapovězené. Pak můžete působit jenom v individuálním režimu, pokud vám nějaký hráč sám zavolá.

Sparta v právě skončené sezoně naprosto propadla. Trápí vás nezdary svěřenců, berete je osobně?

Osobně je neberu, stejně jako neberu osobně ani vítězství. Ale mám z toho radost nebo jsem smutný, podle situace. Jsem součástí realizačního týmu a nesu spoluzodpovědnost za výsledky.

Zajímají mě psychotypy některých českých sportovců. Například Martina Sáblíková mluví o velké nervozitě. Před závody pochybuje o své sportovní formě, bojí se konkurence a tvrdí, že každá placka by byla dobrá. Je to hra?

Může to být způsob, jak se zbavit velkých očekávání – jak svých, tak okolí. Snížit tlak a připravit půdu pro případ možného nezdaru. Tento psychologický trik využívají mnozí sportovci. Není to nic nového.

Metoděj Jílek je úplným protipólem reprezentační kolegyně. V 18 letech získal svou první medaili na dospělém mistrovství světa a vůbec se z bronzu neradoval. Bral ho jako samozřejmost a nezastíral, že měl mnohem vyšší cíle.

To je jiný případ. Pokud člověk touží být nejlepším na světě, bronzová medaile pro něj bude jenom přestupní stanicí. Mezistupněm, u kterého není třeba se moc radovat. Tady ale musíme být obezřetní, protože vidíme jenom vnější tvář sportovce. Nemáme možnost nahlédnout do jeho duše. Člověk, který se neraduje explicitně, uvnitř často zažívá velmi silné emoce. Navíc sportovci mohou navenek působit zdrženlivě, aby neodhalili svoje pravé pocity. Jejich veřejný projev tedy musíme brát s určitou rezervou.

Další na řadě je biatlonistka Lucie Charvátová. Reprezentační trenéři zprvu byli přesvědčeni, že dokážou potlačit její mindrák ze štafetových závodů, ale už nad ní zlomili hůl…

Jsou situace, kdy ani odborník nezmůže nic. Nejprve je ale třeba pochopit, co se stalo spouštěčem vzniklé situace. Jestli příčina je poměrně čerstvá, nebo – jak já říkám – byla „zapečená“ už v mládí a pak se na ni nabalilo něco dalšího. Pak je o to těžší věc rozpustit a odstranit problém, který ležel v prvopočátku.

Opačným příkladem je devatenáctiletý tenista Jakub Menšík, který už se probojoval do nejlepší světové dvacítky. Ale hlavně, nikoho se nebojí a je přesvědčený, že může porážet i největší favority.

Zrovna Kubu znám osobně od jeho osmi let. Je prototyp dravce, který se nebojí nikoho a ničeho. Vděčit za to může prostředí, ve kterém vyrůstal. Rodina mu vytvořila podmínky, aby mohl podávat co nejlepší výkony a zároveň nemusel mít strach z případných nezdarů. Navíc Menšík je mladý a zatím nemá co ztratit. V dnešním sportu je totiž občas snazší se dostat na vrchol než se tam udržet.

Takže skálopevnou sebejistotu se dá vychovat, není to dar od pánaboha?

To nikdo přesně neřekne. Psychologie neví, který temperament je vrozený, který charakter je získaný. Z mých zkušeností je to vždy určitý mix. Ale do kolika procent se skládá z výchovy a do kolika z genetiky nebo epigenetiky, je velmi obtížné říct.

Nakolik mentální kouč v praxi může ovlivnit výkon sportovce?

Jestli mu sportovec důvěřuje a kouč ovládá potřebné techniky, může, a to hodně. Řekl bych, že nechtěné myšlenky se dají odstranit z 80 procent. Totéž platí o strachu nebo nízkém sebevědomí. Je tam ale rozdíl. Vliv mentálního odborníka může být okamžitý, například během rozehraného zápasu. Nebo mít odložený účinek, pokud se sportovcem pracuje kontinuálně.

Jak rychle se projeví takový vliv zvenku?

Pokud se bavíme o dlouhodobé práci, sportovec se naučí blokovat nebo transformovat nechtěné myšlenky během několika měsíců. U některých to může trvat třeba rok. Jestli ale potřebujete zasáhnout během zápasu a máte málo času, můžete ovlivnit psychický stav svěřence i šikovnou větou, občas dokonce pouhým pohledem do očí. Už jen dobře či špatně podaná zpětná vazba je schopná dodat člověku sebevědomí, nebo naopak ho srazit dolů.

Profesionální sportovci od dětství čelí velkému tlaku na výsledky a velkým očekáváním. Znamená to, že jsou mentálně vyspělejší a zocelenější než obyčejní smrtelníci?

Lidé, kteří prošli sportovní přípravou, a to ani nemusí dosáhnout top úrovně, obecně mají psychickou odolnost vyšší než zbytek populace.

Je v tom nějaká návaznost na národnost? Dalo by se třeba říct, že američtí sportovci jsou mentálně odolnější než Češi, nebo naopak?

Nemám na to data, proto můžu odpovědět jen z vlastní zkušenosti. V této otázce národnostní rozdíly nevidím, spíš vnímám různou výchovu. Záleží, v jakém prostředí vyrůstalo to dítě. Jaká byla jeho rodina, jaké podmínky mělo pro rozvoj.

Co by měli dělat rodiče, aby jejich dítě bylo psychicky silnější?

V současné době blahobytu je velmi důležité nechávat dítěti prožitky neúspěchů. Nechat ho zažít určité problémy, trápení, dokonce i utrpení. V žádném případě nežehlit věci za něj. Jestli dítě pláče po porážce, určitě mu nelhat, že hrálo dobře a bylo na hřišti nejlepší. Ať si ten neúspěch trochu prožije, protože výstupy z komfortní zóny nás posilují.

V mládí jste měl vážný úraz během hokejového utkání a pak jste se bál jít na led. Strach utrpět další zranění a strach utrpět další porážku z hlediska psychologie je jedno a totéž?

Psychologie rozlišuje dva základní typy strachu: intuitivní a racionální. První je strach o život a vlastní tělo. Druhý je pak strachem o svoje ego. Je to krásně vidět u malých dětí. Pokud se dítě bojí pádu ze stromu nebo skály, je to správně. Tak funguje pud sebezáchovy. Pokud se ale bojí dostat z diktátu pětku nebo prohrát tenisový zápas, to není dobře. To je strach racionální, ten by se měl odbourávat.

Ve svých rozhovorech říkáte, že současná generace je strašně rozmazlená, ale zároveň dodáváte, že se na sportovní výsledky u dětí tlačit nesmí. Tak co s tím?

Je velmi důležité, na co se klade důraz při zpětném hodnocení sportovní činnosti. Jestli se hodnotí výsledky, nebo výkon. Správně by se nemělo mluvit o výhře nebo prohře. Primárně je třeba hodnotit, co se udělalo dobře či špatně. Komentovat, jestli se projevilo to, co trénujeme. Zdůrazňovat možnosti ke zlepšení. Je přece plno různých aspektů, které jsou mnohem důležitější než konkrétní výsledek.

Nedávno jsem měl zajímavou konverzaci se známým mládežnickým trenérem v běžeckém lyžování. Vytkl mi, že jsem dostal jednu dvacetiletou juniorskou reprezentantku pod velký psychický tlak tím, že jsem ve svém článku napsal o stagnaci jejích výkonů. Nezdá se vám, že v Česku jsou sportovci obecně příliš chráněni, proto pak někteří z nich mentálně nejsou odolní?

Tady hodně záleží na věku sportovce. Nejhorší je puberta mezi 15 a 18 lety, kdy je mladý člověk extrémně citlivý, až přecitlivělý. V tomto věku je třeba být s kritikou opatrný. Ale to vůbec neznamená, že je zakázáno vyjádřit svůj názor. Navíc ve 20 letech o žádnou pubertu už nejde. Psychicky silná osobnost vnímá, co se kolem ní děje, ale nepouští to negativum do svého subjektivního světa.