I fotbalová hvězda se ptá: Jsem dost dobrý? Mentální kouč hvězd vypráví

V obrozené fotbalové reprezentaci má hned několik klientů. Kapitána Ladislava Krejčího, gólmana Matěje Kováře, stopera Martina Vitíka či objev Lukáše Ambrose. Jak přistupovat k tenisu i k životu s ním řeší Jiří Lehečka, dříve cestoval s Tomášem Berdychem.

Běžně mu říkají mentální kouč. „Spíš to beru tak, že jsem průvodce,“ prohlásí on.

Vít Schlesinger každopádně vidí do hlav české sportovní elitě. Pro posměváčky ezoterika, ale pro lidi, jejichž rozhled nekončí za prvním rohem, vysoce funkční přístup. Jinak by mysl podobným způsobem neladili nejlepší tenista dějin Novak Djoković a další a další superhvězdy.

Když Schlesinger začne vyprávět, jeho odpovědi se větví a on zdůrazňuje, že nemá mustr na pravdu. Vadí mu, že Česko v mentální přípravě zaostává, i když přináší zjevné výsledky. A je pozoruhodné, že jím vyprávěné příběhy se často zcela shodují s tím, co zažívá nejen sportovec-amatér, ale vlastně každý z nás.

„Nebudu jmenovat, ale vzorec je vždycky stejný: Já vím, že jsem dobrej, ale… Ty vole, mě trenér nestaví! A najednou o sobě začínáte pochybovat,“ říká Schlesinger v rozhovoru pro Seznam Zprávy. „Musíte se naučit vidět cestu, protože jestli ji nemáte, rychle podlehnete. Ne realitě toho, že nehrajete. Ale tomu, jak si to celé vykládáte.“

To chce vysvětlit.

O sportu máme tendenci přemýšlet následovně: Teď zrovna nehraju, takže tomu dám nějaký význam. Říkám si, že nejsem dost dobrý. Jenže ono to samo o sobě žádný význam nemá. Prostě nehraju - je to sice na nic, ale o tom já nerozhoduju. Buď se můžu litovat a sám sebe pomlouvat, nebo nadávat na všechny ostatní, nebo se můžu soustředit na to, co je v mé moci: na trénink, na regeneraci, na emoční fitness. Za poslední rok se to skvěle naučil Lukáš Ambros.

Ještě nedávno pro veřejnost neznámé jméno, dnes reprezentant.

Byl v Německu, pak šel do Polska, tam se zranil a skoro vůbec nehrál. A dokázal si to přerámovat. I když vám tou dobou běží hlavou: Jsem zraněný, to je jak naschvál. Co když to tak bude dál?

Sportovci se začne hroutit svět.

Náš mozek si evolučně vytváří nejhorší možné scénáře a tady zní: „Co když nebudu dál hrát a nebudu mít smlouvu? Teď jsem v Polsku, chtěl jsem jít výš, ale nebudu nakonec rád za Česko?“ Je náročné nenechat se tím strhnout a neupadnout v těžké situaci do deprese. To jsou chvíle, se kterými je potřeba se naučit pracovat. Abych mohl dát věcem správný význam, nejdřív je musím přijmout. Lukášovi se to hodně daří, Láďovi Krejčímu taky. V těžkém období zranění se třeba víc začnu soustředit na mentální přípravu. Na to, abych si nebral věci osobně. Abych se soustředil na svou cestu, nejen na výsledky. Abych byl pak ještě silnější než předtím.

Zní to snadno. Praxe bude těžší.

Jasně, snadno se to řekne, hůř udělá. Zároveň se spousta kluků shodne: Když nehraju, šířím kolem sebe negativní energii. To cítí tým, trenér - a hlavně to cítím já, protože mě to unavuje, jak jsem z toho frustrovaný. Takže už tohle uvědomění je důležité. To je první krok. Pak pracujeme na postupné změně mindsetu, který je postaven na hlubokých vnitřních hodnotách a uvědomění vlastní identity. Klíčem je začít se už teď stávat tou osobou, kterou chci být v budoucnu. Najednou se tak začnu cítit, myslet a chovat se ještě dřív, než tam jsem.

Jsme v tomto směru dál? Dělal jsem vrcholový sport na přelomu tisíciletí a upřímně, tehdy bychom se takovému přístupu vysmáli.

Právě, že vůbec ne. A pořád mě to překvapuje, vidím v praxi v tomto směru extrémní amatérismus. A to je obrovská škoda. Já chápu, že jsou lidé, kterým odmala vtloukali do hlavy jen „makej a dři“ a nic jiného, a ti mohou mít pocit, že emoční fitness je nesmysl. To jsou pak bohužel lidé, kteří mají limit a nejsou otevření jakékoliv změně či rozvoji. Ale ke mně takoví klienti nechodí.

Nebavíme se ale víc o celé české společnosti než o sportu?

Těžká otázka. Každý má svou specifickou historii. S jedním fotbalistou jsme přesně tohle řešili. Dostal se do zahraničí, najednou cítí mnohem větší tlak a očekávání a on to nebere jako výzvu, ale má v sobě dlouhodobě energii strachu ze selhání. Protože od blízkého rodinného příslušníka v dětství slyšel: „Musíš vždycky víc makat, abys byl lepší.“ To se zdá jako užitečný výchovný přístup. Jenže jeho dětská duše si z toho do dospělosti odvodila: „Nejsem dost dobrý a nikdy nebudu dost dobrý, protože vždycky bude třeba, abych byl lepší, než jsem.“ Dřina a píle ho dovedly tam, kde je, ale zároveň je v tom strašně nesvobodný. Protože pocit, že nejsem dost dobrý, tím úspěchem vůbec nezmizel. Nemá radost ze hry, není uvolněný, je pořád ve strachu. A tak se úspěch může snadno přetavit do úzkosti.

Přitom má práci snů.

Ano, sám mi to takto popisoval: „Mám to, co jsem v životě chtěl. Chtěl jsem hrát velkou ligu, chtěl jsem vydělávat hodně peněz. Když jsem kdysi slyšel od jiných kluků, že je to nebaví, říkal jsem si - ty seš úplně blbej, nevděčněj. Ale najednou je chápu.“

Jak to myslel?

Že si splnil sen, ale neuvědomil si, co se s tím pojí. Ono totiž, když člověk očekává, že nějaký vnější úspěch z něj udělá lepšího člověka nebo že se tím vyřeší všechny jeho problémy, tak záhy zjistí, že se strašně spletl. Ani všechny peníze světa nedokážou zahojit stará zranění duše nebo pocit vlastní nedostatečnosti. Takže v tom velkém slavném klubu pak třeba přijde pocit naprosté odtrženosti a samoty.

A nejen to.

Prezident klubu vám řekne, že od vás čeká víc. A v hlavě se začnou objevovat pochybnosti, které jsou odrazem podvědomých vzorců a energie, kterou v sobě už dávno máte: „Musíš ještě víc dřít a nesmíš si dovolit být moc sebevědomý a hlavně nesmíš být moc v pohodě, protože pak ničeho nedosáhneš.“ Takové utkvělé představy nás pak drží zpátky a zasekávají na místě. To je důležité rozeznat, uvědomit si, pojmenovat - a jedině pak je lze nahradit prospěšnějším mindsetem, který nám naopak pomůže se posouvat.

Fungovalo by u nás zavedení tolik vychvalovaného norského systému?

V našem prostředí máme jinou historii, takže možná nemusíme norský systém úplně kopírovat, ale rozhodně se jím lze inspirovat. Nemusíme děti pořád za všechno jenom chválit. Ale je potřeba se zamyslet nad tím, za co je vlastně chválíme. Když je budeme chválit pouze za vnější úspěchy, jako je třeba vyhraný zápas, tak sebe i je dostáváme do pasti. Výhra je dobrá, prohra je špatná.

Co to znamená?

Když vyhraju, jsem dobrý, lidé mě mají rádi, mám hodnotu. Když prohraju, jsem špatný, lidé mě nemají rádi, nemám hodnotu. Cítíte tu cestu do pekla? Protože všichni přece chceme učit naše děti, že výhry i prohry patří k životu. Že chybami se člověk učí. Že ve sportu je nejzásadnější fair play a radost ze hry. Že jsou důležitější hodnoty v životě než sláva a peníze. Že láska a štěstí se neměří čísly. Takže namísto výsledků je potřeba se soustředit třeba na převzetí zodpovědnosti. Jak zodpovědně trénuješ? Flinkáš to, nebo ti na tom záleží a dokážeš tím i inspirovat ostatní? Pomáháš spoluhráčům, když je potřeba? Nebo je radši budeš pomlouvat a vysmívat se jim? To jsou věci, které je potřeba vyzdvihnout a pochválit. Ten proces. Zodpovědný přístup, pracovitost, zaujetí, poctivost, upřímnost, důvěra. Tyhle věci jsou naprosto nezávislé na jakémkoli vnějším výsledku.

Aby bylo čtenářům jasno, nebavíme se o tom, že mají mít děti sport na salámu.

Sakra, jasně, že chceme všichni vyhrát. Ale co je tam za tím? Protože výhru nebo prohru vlastně nemáme pod kontrolou. Může se stát tolik věcí, které to ovlivní. Spoluhráči, protihráči, zranění, nejrůznější shody a neshody okolností a osobností. Pod kontrolou může mít člověk jen své vlastní jednání, nic jiného. To není můj názor, to je hluboká pravda. A když jste předem OK s jakýmkoliv výsledkem, tak se vlastně není čeho bát.

Sportovní hvězdy to zmiňují často: Přestali jsme se bát porážek.

A to je ono. Všichni nejlepší sportovci nemají strach dělat chyby.

Nechceme ale po sportovcích občas až příliš, když tyhle záležitosti často nezvládají třeba ani vzdělaní šéfové firem?

Mám pár klientů z nejvyššího byznysu a princip je úplně stejný. Jsou výborní ve své disciplíně, ale žijí ve velké vnitřní nesvobodě. V úzkostech, ve stresu, vztahy úplně na prd. A důvod je stejný. Mají po materiální stránce všechno, ale vnější úspěch se do vnitřního klidu a štěstí zkrátka nikdy nepřetaví. To se dá budovat jedině zevnitř.

Přitom šéf firmy i sportovec je z logiky věci výkonnější, když se cítí dobře.

Přesně tak. To všichni správně vnitřně cítíme. Dokonce na to máme výborné slovní spojení. Když se daří, tak se daří. A máme i opačnou verzi, ta je trochu vulgárnější. Jinými slovy, jak se cítím a jakou energii pošlu do světa, taková se mi vrátí. Mým hlavním produktem není výkon, ale vnitřní svoboda. Vědět, co v životě chci a proč. Kým jsem, kým nejsem, kým chci být a kým ne. Dokázat trochu poodstoupit a podívat se na sebe a svůj život a nenechat si ničím vzít radost, to je umění.

Jde to?

Jde, vidím to na klientech i na nejlepších sportovcích na světě, podívejte se na Novaka Djokoviče. On pořád hledá, jak mít z tenisu radost. Dřív to byly výhry, třeba to, že inspiruje děti, dnes chce pomáhat okolí. Je jasné, že když něco děláme pořád, tak nás to občas nebaví. Každý tenista vám to řekne: „Mě to nebaví, něco je špatně, nejsem dostatečně dobrý.“ Ale to vůbec není špatně. To je úplně v pořádku.

Jak to myslíte?

Představte si, že celý rok cestujete z Ameriky do Číny, Evropy a zpátky, trénujete, hrajete zápasy, někdy vyhráváte a jindy prohráváte. Do toho očekávání okolí, tlak na výkon. Je jasné, že někdy přijde únava, pochybnosti nebo frustrace. V takové chvíli je důležité zastavit se a podívat se, jak se o sebe starám. Jestli dobře spím, mám čas na regeneraci, umím vypnout a vnímám, co se ve mně děje. Protože když se člověk soustředí jen na výkon a výsledek, snadno se stane, že se v tom všem ztratí. Je důležité se umět v tichu a klidu odpojit od své role a napojit se na své autentické já, mít odstup a nadhled.

Jak na to?

Já svým klientům pomáhám dívat se na věci jinak. Často totiž nejvíc netrpíme samotnou situací, ale tím, co si o ní říkáme a co si kvůli ní myslíme sami o sobě. Prohraný zápas se pak v naší hlavě změní v pocit, že nejsme dost dobří. A to jsou dvě úplně odlišné věci. Jsme od mládí naučení stavět svou sebehodnotu především na výsledcích a externích věcech, což je ale past, která přináší více tlaku, strachu a nejistoty. Proto je důležité vystavět svou osobnost na opravdových hodnotách a věcech, které mám pod kontrolou. Život nám občas přinese náročné situace. To k němu patří. Ale nemusíme z každé dělat osobní problém nebo důkaz vlastní nedostatečnosti. Můžeme ji zvládnout, něco se z ní naučit a přitom neztratit sami sebe. A to je něco, k čemu můžeme každý dojít.

Trochu to připomíná slavný výrok Ivana Hlinky: Hlavně se z toho…

Přesně tak. Vzpomínám si například na to, když jsem jezdil po turnajích s Tomášem Berdychem a měl možnost si několikrát povídat s Ivanem Lendlem. Jednou za ním přišel Andy Murray, že jde hrát zápas, a Ivan mu jen řekl něco ve smyslu: „Andy, já si tu teď povídám, běž se rozehrát a já pak přijdu, vždyť je to první kolo.“ (směje se) Žádná velká věda. Měl nadhled a nenechal se pohltit každou jednotlivou situací. Myslím, že tohle nám někdy chybí. Bereme všechno strašně vážně. Každou chybu, každý neúspěch, každou větu, kterou o nás někdo řekne. Přitom život je mnohem víc než jeden zápas nebo jeden výsledek.

Znamená to, že takový Djoković se nikdy nebojí?

Když jsem mu jednou říkal, že vypadá, jako by si pořád věřil a neměl vůbec strach, odpověděl mi, že tak to vůbec není. A popisoval mi, kolikrát se během některých zápasů bojí, pochybuje o sobě nebo mu hlavou běží myšlenky na prohru. Rozdíl je v tom, že v těch pocitech nezůstává dlouho. Dokáže si uvědomit: „Teď se bojím.“ Nebrání se tomu, přijme tu emoci, ale pak se rychle vrátí k tomu, co chce dělat v tuto chvíli a na co se potřebuje soustředit. Strach nezmizí mávnutím ruky, ale nemusí za něj rozhodovat. Tomu říkám emoční fitness. Stejně jako trénujeme tělo, můžeme trénovat i schopnost pracovat s emocemi. Aby nás strach, úzkost nebo tlak úplně nepohltily a my v důležitých chvílích dokázali jednat podle toho, co je pro nás skutečně důležité.

A co?

Jde ale o to, aby člověk pochopil, co mu v cestě za výkonem a lehkostí brání. Jestli je to strach z chyby, strach z výhry, tlak na sebe nebo potřeba dokazovat něco okolí. Když si to uvědomí, může s tím začít pracovat. Vezměte si Matěje Kováře. I on ještě spoustu zápasů prohraje a dostane spoustu gólů. To k fotbalu patří.

Ale?

Otázka je, jestli bude každou chybu vnímat jako důkaz, že není dost dobrý, nebo ji dokáže vzít jako součást své cesty a dál se zlepšovat. To už je na vědomém rozhodnutí každého z nás, jakou cestou se vydáme. A to je pro mě zásadní. Můžu chtít vyhrávat, mít vysoké ambice a dělat maximum pro úspěch, ale přitom nestavět svou hodnotu na věcech, které nemám stoprocentně pod kontrolou. Výsledek pořád hraje roli, ale neměl by určovat, kdo jsem jako člověk. A právě v tom vidím velkou svobodu a lehkost.