Tati, já to na sněhu zvládnu taky. Dcera české legendy pojede životní závod

Zrovna se vraceli z tréninku v Krkonoších, najížděli na dálnici, když v tom jim cosi břinklo do skla. „Do háje! Zase kamínek,“ zasakroval Tomáš Kraus od volantu.

„To naše prokleté přední sklo,“ prohodila čerstvě osmnáctiletá blondýnka vedle. Lucie Krausová, nejmladší Češka na zimní olympiádě.

Už pár dní jsou v italském Livignu na olympiádě, která se pomalu chýlí ke konci. Hokejisté vypadli ve čtvrtfinále, Ester Ledecké se nepodařilo navázat na zlaté žně, Martina Sáblíková ukončila olympijskou kariéru, do popředí vystoupal její rychlobruslařský kolega Metoděj Jílek.

A teď ta nejmladší, jestli dovolíte.

Táta Kraus býval excelentní skikrosař. Možná ho pamatujete. Kdyby funkcionáři schválili návrh, že bude „jeho“ sport v Turíně 2006 v olympijském programu, nejspíš by neměl konkurenci a získal zlato.

Býval to ďábel, od startu letěl jako kamikadze, vyhrával závody Světového poháru. O čtyři roky později ve Vancouveru se konkurence významně rozrostla, při olympijské premiéře skončil jedenáctý a smutný. V Soči 2014, jako čtyřicetiletý matador mezi nažhavenými ještěry, ještě o něco hůř. Jeho sport se dostal do popředí zájmu až ve chvíli, kdy on odcházel.

Skikros velmi přesně zohledňuje věk. Stárneš? Přestáváš stačit!

Je to jízda v muldách, velbloudích hrbech, protisměrných zatáčkách, ve smyku, v neustálé povinnosti dávat bacha na skoky, na stejně rychlé konkurenty i na vlastní rovnováhu. Jednou se vám překříží lyže nebo se necháte rozhodit, a cesta za slávou končí.

Nebo ještě jinak: skikros je disciplína v alpském lyžování, při které vyjedete z branky ve stejný čas jako tři soupeři a snažíte se být první v cíli. Několikrát během dne. Nejlépe až do finále.

„Lůca jede za zkušeností. Za rok nebo za dva bych jí věřil víc. Potřebuje se otrkat. Ale blbě se mi o tom mluví, když sedí vedle mě a poslouchá,“ povídal Tomáš Kraus.

Desítky tisíc kilometrů už spolu mlčeli, smáli se, štengrovali se, hecovali, vyprávěli si, koupili si džusy na pumpě, natankovali a divili se náklaďákům, které předjíždějí, i když mají apatickou rychlost a všechny ostatní zdržují.

Taky se mohli posadit do letadla v rámci olympijské mise, aby se přesunuli do Itálie, ale proč? Do Sionu to létá zřídka. Z Curychu je to ještě tři hodiny autem. Plus čekání na bagáž. Zbytečný opruz, když se může jet autem.

„Táta je dobrej řidič. Já mám ještě mokrej řidičák, netroufla bych si na delší štreky,“ ozval se spolujezdec.

Narodila se v lednu 2008. To už měl táta za sebou spoustu důležitého. Velká prvenství ve skikrosu, první výpravné lety do Aljašky, kterou si zamiloval, sjezdy na Islandu od zasněžených vrcholků až k moři. Taky utržený křížový vaz. Zlomenou lopatku. Naraženou krční páteř. Zlomené palce, utržené vazy.

„Víte, že před deseti lety jsem ještě neměla tušení, čím se táta proslavil? Jasně, lyžoval dobře, to jsem viděla, ale že tak extra dobře?“ překvapí Lucie.

Prozradil jí to až rodinný kamarád, za kterým v milovaném Děčíně během covidového šílenství jezdili na svah. Navzdory všem doporučením, příkazům a zákazům. Bez roušky. Zatímco státní nařízení mluvila o tom, že psa můžete venčit jen kousek od baráku, Krausovi mydlili zasněžené kopce. A dcera poznala svého tátu.

„Dřív jsem hrála volejbal, to byl můj smysl života. V Děčíně je obrovská volejbalová historie a já chtěla být její součástí.“

A pak utrum.

Lyže, sníh, skikros.

„Tati, tohle já si pamatuju jenom matně. Kdybych nevěděla, že se ti ten člověk podobá, vůbec by mě nenapadlo, že jsi to tady,“ usměje se Lucie při pohledu na tátu, který bojoval před lety na olympijských hrách.

Dokud Jakub Správka (ten kamarád z Děčína, o kterém byla řeč) nepustil vleky, i když se to nesmělo. Krausovi lyžovali, míjeli branky, klopýtali na hrbech, malá Lucie získávala ostruhy, přestávala se bát a hlavně poznávala, že to má všechno v genech.

„Jak dlouho jsi mi to chtěl tajit?“ zeptá se lehce dotčeně táty za volantem.

„Lůco, neptala ses.“

S volejbalem skončila. Vrhla se na lyže, na kterých ji v Rokytnici nad Jizerou učil děda, nadšenec.

Jaký děda, takový táta.

Jaký táta, taková dcera.

Jaká dcera, taková olympiáda?

Doma v Děčíně si Krausovi objednali bagr a několikrát opravovali startovací bránu, ze které se Lucie pouštěla do sněhových nástrah. Nerezevou bránu nakonec těsně před letošní olympiádou expert svařil tak báječně, že nepoznáte, jestli startujete v Livignu nebo doma za barákem.

Zatímco táta Tomáš považoval za nejlepší vánoční dárek lyže se sněhulákem, na které poprvé vstoupil na chalupě za garáží, svoji dceru na lyže nenutil. Dokud sama nezjistila, že chce.

„Stejně mě trochu mrzí, žes mě nechal, abych tě objevila sama,“ poví Lucie.

„No vidíš, já to považuju za obrovské štěstí. Nikdy bych ti nechtěl říct, kudy máš jít. Ale skikros je zábava, životní styl, pohoda,“ nadhodí Tomáš Kraus.

A najednou jsou táta a dcera na olympiádě v Itálii.

Copak se o ni nebojíte, Tomáši?

„Bojím. U každého skoku, který nenajede dobře, se modlím: Lůco, jsi přece šikovná, musíš to ustát!“

V posilovně jsou si podobní, zvedají podobné váhy. Na sněhu je zatím táta Kraus zkušenější. Ale do kdy?