V Olomouci, tam jsou blázni. Judistka Zachová dře, neremcá a vládne Evropě

Sobotní odpoledne jsme se měli potkat na kávě v centru Olomouce jako obvykle, ale na poslední chvíli judistka Renata Zachová místo setkání pro rozhovor o tom, jak obhájila zlato na mistrovství Evropy, na poslední chvíli změnila. Do mobilu mi pípla zpráva: „Ahoj, mám technický dotaz. Máme nečekaně oslavu medaile na naší hale na Tererově náměstí. Nemohl bys, prosím, dorazit sem? Moc se omlouvám, ale o té oslavě jsem nevěděla.“

Vzápětí pípla druhá zpráva: „Je i dort.“

Jel bych i bez dortu. Na dveřích olomouckého judo klubu visí fotky odchovanců, co to dotáhli až na olympijské hry - kromě Zachové láká z letáku na nábor děti i David Klammert. Uvnitř tělocvičny je party a pohoštění. Asi padesátka převážně mladých lidí přišla jejich Renču překvapit, poblahopřát i zavzpomínat.

Dorazili také bývalí členové klubu, mámy s novorozenci. Je znát, jak dohromady tvoří komunitu, jež se podporuje a má ráda. Vůně nás vyhání na verandu, kde trenér Jiří Štěpán u grilu obrací steaky.

„Trenér to pro mě zorganizoval. Je to hezký,“ říká Zachová vděčně, když se posadíme do klidu ven na zídku a chytáme paprsky slunce.

Kouč tajnou oslavu zosnoval pod zástěrkou motorických testů. Teď se váha nehlídá, je potřeba si úspěch prožít. Žíněnky v tělocvičně vypadají měkce, ale to jen, pokud si ně chcete lehnout. Jakmile s vámi praští soupeř, zabolí to.

Zachová má tohle místo spojené hlavně s potem, s dřinou, s tréninky šestkrát v týdnu, třikrát denně. „Párkrát jsem si tady sáhla na dno,“ prohodí.

Však trenér Štěpán, jinak milý pán, jemuž za krk vyskočí mladší dcera Terezka, je po republice známý koňskými dávkami, jež lákají odhodlané odvážlivce a odrazují flákače.

„Ví, co tady mohou čekat: tvrdou práci, ale každý dostane šanci,“ povídá Štěpán, když předá obracečku na chvíli kolegovi. „Vždycky se objeví někdo, kdo za to bojuje trošku víc než ostatní. Musíte chtít trénovat. Někteří v republice z toho mají strach, řeknou, že v Olomouc jsou blázni, že tam se dře, ale bez toho nejde. Jiná cesta nejde.“

Zachová po ní jde už devět roků, kdy za vyhlášeným trenérem na Hanou vyrazila v patnácti z jihočeské vísky Svatý Jan nad Malší i se svým bratrem dvojčetem. Rodiče najednou zůstali sami. Kurážný krok. „Přes pot a někdy i sociální odříkání,“ pokračuje Štěpán. „Snažíme se jako skupina dát jim druhou rodinu. Griluji, viděl jste, je to pro ty děcka. Víme o nich všechno. To dobré i špatné.“

Druhá rodina, to není klišé, ale popis. Štěpánova žena Marie byla Zachové nablízku, poradila, když dospívající slečna radu potřebovala. A Renata jim zase občas pohlídala Terezu, kterou zná od jejího prvního roku. „Jsou má druhá rodina,“ kývne Zachová.

Štěpánovy dcery Tereza s Anežkou jí vyhlížely na Štědrý den víc než Ježíška. „To bylo pořád: Kdy přijde Renča, proč tady není Renča?“ směje se trenér.

Štěpán pro judo dýchá. Než si založil rodinu, pronajal si nedaleko být na sídlišti na Jívové, to mu bylo dvacet tři, a bydlel tam i se čtyřmi nadšenými přespolními kluky, kterým chtěl pomoc v jejich cestě být dobrými judisty. „To si lidi o mně řekli, že jsem blázen,“ usměje se a upraví si brýle na nose.

Povedlo se to. Jedním z těch čtyř chlapců byl i olympionik a mistr Evropy do 23 let David Klammert. „To byla má první generace svěřenců,“ ohlíží se Štěpán za příběhy, ve kterých jde o ryzí sport, nikoli tučné finanční bonusy. „Vracel jsem se na Moravu, abych dal šanci dětem, kterou jsem neměl.“

Sen zůstává pořád stejný: „Olympijská medaile.“

Zachová se o ni už jako mistryně Evropy poprvé ucházela loni v Paříži, avšak Maďarka Szofi Özbasová, bronzová z mistrovství světa, jí vyřadila hned v prvním kole. Slzy těžko zastavovala. „V prvním kole na olympiádě nikdo nechce ven,“ hlesla.

Málokdo věděl o jejím zranění ramene z Evropy. Měla v něm zánět a natržený úpon. „Muselo jí to extrémně bolet,“ uznává Štěpán. „Navíc Szofi se pere do opačného gardu a Renča se musela prát na jednu ruku, nechtěli jsme to ale ventilovat.“ Snižovat výkon soupeřky, to neexistuje.

I tak to byl zážitek, třebaže od premiéry na hrách měla Zachová větší očekávání. „Bylo hezké, že vás pozdraví vítězka Wimbledonu, ale dítě si to představuje celkově větší,“ přiznala. Původně plánovala, že po olympiádě jí přítel tatér udělá první kérku s pěti kruhy, avšak nakonec z toho sešlo. „Zdráhal se, protože mamka je proti tetování. Nechce si ji rozzlobit,“ usměje se.

Povahu pokorné válečnice Zachová ukázala při obhajobě evropského zlata v černohorské Podgorici. Do semifinále se dostala přes úřadující světovou šampionkou a jedničkou turnaje Nizozemku Joanne van Lieshoutovou. Zvládla i vyrovnanou bitvu s Italkou Carlottou Avanzatovou a ve finále vyzvala hvězdnou Francouzku Clarisse Agbegnenouovou, šestinásobnou mistryni světa a olympijskou šampionku.

Od začátku byla aktivnější než Zachová. Kouč Štěpán, který pochopil strategii soupeřky, jež chtěla rozhodnout z prvních ataků, křičel: „Per se, per se!“

I babička Zachové u streamu přivřela oči: „Ježiš, ta s Renčou hází!“

Zachová zvolila vyčkávací taktiku. „Chtěla jsem dvě minuty vydržet. Ze začátku těžký, protože má velkou sílu, ale pak by se to mohlo lámat na mou stranu,“ vysvětlila plán.

Štěpán chtěl, aby jeho svěřenkyně přitvrdila a tak učinila, dokázala atak sokyně blokovat, přemisťovat se.

Finále se pak vskutku zlomilo na českou stranu, nervózní Agbegnenouové se dopustila velké taktické chyby. Při chvatu použila zakázanou nebezpečnou techniku a byla diskvalifikována. Praly se na zemi, spojila rukama hlavu a ruku české judistky, přechází do držení, ale Zachová to skvěle brání tak, že se zvedne. A to už jí Francouzka musí pustit, v postoji se tento chvat dělat nesmí. Nepustila, bylo hotovo. Štěpán to věděl hned, nepotřeboval video.

Stejnou chybu udělala Agbegnenouová už ve druhém kole, ale tam jí to ještě kupodivu prošlo.

Zachová však ani po verdiktu rozhodčích neslaví. Z úcty k soupeřce. Chtěla to jinak. Dokonce se jí při podávání rukou omluví, třebaže nemá za co. „Nechtěla jsem, aby to tak skončilo. Tohle je vítězství nevítězství. Vím, že se historie neptá, ale…“ prohodí.

Když hrála česká hymna, pořád měla v sobě smíšené pocity. „Divný finále,“ povzdechla si.

Ale Štěpán to vidí jinak. „V žádném případě to nemůže snižovat úspěch, kterého dosáhla,“ zdůrazní.

Doceňuje, jak velký počin se právě Zachové povedl. Jak obří je konkurence ve váhové kategorii do 63 kilogramů, kde může na Evropě vyhrát až patnáct judistek. Na mistrovství světa je okruh adeptek na zlato ještě o deset soupeřek početnější.

„Vážím si toho extrémně moc,“ povídá. „Mistryně světa prohraje na grandslamu v prvním kole. Lidi si neuvědomují, jak je těžké toho dosáhnout. Je to fakt krásný. Výkon byl bezchybný, téměř klinicky přesný. Renča byla smutná, protože se chtěla prát, ukázat, že jí patří titul a zároveň měla úctu k soupeřce.“

Jeho svěřenkyně obhájila evropské zlato ze Záhřebu. V českém ženském judu nevídaná věc. Povedlo se to pouze legendárnímu Lukáš Krpálkovi mezi chlapy. Zachová přesto nekřepčila, projeveným respektem vzbudila dojem u francouzské trenérky, která děkovala, že si toho gesta váží. Agbegnenouová potřebuje čas, aby to strávila a než na Instagramu Zachové už srdečněji poblahopřála i se vzkazem: „Dáme revanš.“

Menší oslavy se konají už v Podgorici. Na večeři dorazí také dvojnásobný olympijský šampion Krpálek, který později bere evropský bronz. V Zachové spatřuje svou následovnici v ambasadorství českého juda.

„Renčo, asi to budeš muset převzít, je to na tobě!“ smál se.

„Nene, Luky, ještě pár let!“ opáčila Zachová.

S Krpálkem se nesrovnává ani po druhém evropském zlatě. „Judo není sport, který by byl vidět. A Lukáš zazářil na olympiádě.“

Dodává, že se po druhém evropském zlatu nezměnilo vůbec nic. Odměnu za cenný kov inkasuje jen od českého svazu juda, nikoli od evropské asociace. Když se jí lidé ptají, zda je ta medaile aspoň ze zlata, s úsměvem odpovídá: „Ne, ale pro mě má cenu zlata! Je to důkaz, že dřina se vyplácí.“

To však v jejím odlesku vidí jen zúčastnění. Ti, co vědí, že pády na žíněnku nejsou pokaždé úplně do měkkého, když s vám praští pořádně. „Nejhorší je, že když to v judu nejde, tak vás ti lidé mlátí! A to není super pocit,“ říká.

Na podmínky si však nestěžuje. „Mohu jezdit na soustředění do Japonska několikrát za rok, mám tady žíněnku, posilovnu, fyzio v Neředíně. Škola mi vychází vstříc.“

Je vděčná za plat od VSC (Vysokoškolské sportovní centrum Ministerstva školství). Pomáhá olomoucký klub i český svaz. A taky máma. Jako finanční poradkyně jí domluvila podporu u Partners banky, která trvá už sedm let a je zásadní. Partnerství prodloužili až do olympiády v Los Angeles 2028. Tam by se ideálně měl Štěpánovi splnit sen. „Potenciál je na olympijskou medaili,“ věří kouč.

Shánění podpory nechává Zachová na něm. „Jde to okolo mě. Já jen trénuju a peru se,“ poznamená.

„V našem sportu jsou olympijské hry zásadní,“ doplní Štěpán.

Přál by si, kdyby v Olomouci měl judistický klub zázemí, v němž by mohli sportovci spolu bydlet i trénovat, aniž by byl zase potřeba byt na Jívové nebo jinde. „Takové zázemí nemáme, ale snažíme se to lepit,“ podotýká. „Od dorostu je finanční náročnost výchovy vrcholového judisty enormní.“

Zrovna kolem prochází předseda oddílu Martin Koubek. „Bez něho by to nešlo,“ děkuje Štěpán.

Předseda jen mávne rukou. Mezinárodní kempy a regenerace něco stojí. Dotace z města, kraje i z Národní sportovní agentury nestačí. „Rodiče jsou v Česku největší sponzor,“ říká Štěpán. „Když chce dítě sportovat pro radost, tak to není drahý sport, ale příprava vrcholového dorostence je asi 300 tisíc ročně. Když jich máte ve skupině pět, další juniory a dospělé, naskáče to. Naštěstí máme rehabilitaci na fakultě FTK za rozumný peníz. Bez to by to nešlo. Kdyby přišel velký sponzor, bylo by to krásný.“

Sponzoři pomáhají s přípravou v Japonsku, která je důležitá hlavně pro to, že v Česku i Evropě se těžko shání kvalitní sparing na tréninkové zápasy. „Když se holky nechtějí prát, je to ztráta času,“ prohodí Štěpán. V Japonsku to není problém.

Proto tam se Zachovou vyrazili na měsíční soustředění hned další den po utajené oslavě v tělocvičně. Kemp před mistrovstvím světa se hodí. Zase to bude dřina a dřina. „Extrémní makačka, dvě, tři až čtyři fáze denně, začínáme v šest ráno,“ nechá Štěpán nehlédnout do tréninkového plánu. „Tato dřina nám dává vůbec možnost se prát o medaile.“

Zachová neremcá. Na tuhle cestu se vydala a ztotožnila se s ní. Když má říct vzory, ke kterým vzhlíží, nejmenuje. „Mám ráda hlavně sportovce, kteří něčeho dosáhli a nepoznamenalo je to, zůstali pokorní. Mám ráda lidi, co makají.“

Sama jde příkladem. „Máme vztah, který se podaří se sportovcem jednou za život,“ váží si Štěpán. „Není žádný problém v komunikaci, i když máme špatný den. Je to na jiné úrovni. Pracuje se mi s ní perfektně.“

Když se Štěpán závěrem zamyslí, než zase převezme obracečku u grilu, co má na judu nejraději, chvílí mlčí. „Judo mě baví, ne co mě baví na judu. Prostě judo. Ten proces, to, co může dát lidem.“