Zátopek, Čáslavská, Masopust. Legendu s foťákem uznával celý sport

Nejslavnější sportovní pár, jaký kdy tato země měla, vyhlížel velké chvíle. Emil Zátopek jako by tušil, že jeho nadlidská dřina mu na blížící se olympiádě v Helsinkách 1952 přinese tři zlaté medaile a nesmrtelnost. Zato Dana Zátopková klidná nebyla. Svírala ji nervozita. Proto ji návštěva pořád dokola povzbuzovala: „Dano, hodíš padesát metrů a vyhraješ!“

Tak dlouho to tvrdila, až to Emil nevydržel. „Tady máš inkoustovou tužku a napiš to na ten oštěp,“ zahlásil k onomu optimistovi, k jistému Jaroslavu Skálovi. A tak společně z dřevěného oštěpu odmotali provaz sloužící jako držadlo - a pod něj dopsali smělé přání.

Dana Zátopková hodila v Helsinkách oštěp do vzdálenosti 50,47 metru. Vyhrála zlato, ve stejný den jako její Emil.

Zátopkovy zná každý Čech, třetího aktéra historky málokdo. Přitom Jaroslav Skála byl stejně jako oni zásadní osobností tuzemského sportu. Vynikajícím fotografem, šéfem fotooddělení v legendárním časopise Stadión. Přesně dnes by se dožil sta let.

„Byl to člověk naprosto výjimečný i tím, jak se choval sám k sobě, že se nebral vážně. Byl zažraný do fotografie, miloval sport. A to tak moc, že nikoho dalšího takového nepamatuju,“ říká pro Seznam Zprávy respektovaný fotograf Jiří Koliš.

Právě on spolu s dalšími kolegy vytahuje zpět na světlo osobnosti, které si to zaslouží, vydal knihu, chystá sportovním fotografům velkou výstavu. Skála má mezi nimi čestnou pozici a Koliš si hýčká historky z první ruky. Čas nebrzdí, spěchá krutě vpřed, Koliš je tak najednou posledním žijícím členem slavné fotografické redakce Stadiónu. Se Skálou byl mnohokrát i u Zátopkových, proto kouzelný příběh ze začátku tohoto textu není vyfabulovaný, slyšel ho opakovaně na vlastní uši.

„Dana to Emilovi tak často připomínala, že on pak ze zlatého oštěpu, který si přinesla domů, udělal násadu ke smetáku,“ baví se Koliš.

I tohle spustil svým nápadem Jaroslav Skála. Přítel Oty Pavla, Josefa Masopusta, Ivo Viktora, házenkářského rytíře Jiřího Víchy, cyklistického šampiona Jana Veselého. O všech slavných duklácích psal zrovna Ota Pavel a v jeho nejkrásnějším sportovním díle Plná bedna šampaňského je také krátká zmínka o muži, který je všechny zvěčňoval: „Bodrý fotoreportér Jarda Skála, který chodil trochu jako Chaplin a trochu jako Horníček a trochu jako Skála.“

A hlavně fotil jako málokdo.

Nejslavnější českou sportovní fotografií může být nazýván Brankář v dešti Stanislava Tereby, úžasně silný snímek fotbalového gólmana bičovaného provazci vody, za nějž Tereba dostal v roce 1958 jako první a dosud jediný Čechoslovák ocenění za nejlepší fotografii roku na nejprestižnější přehlídce World Press Photo.

Skála nemá jednu takovou fotku, která by definovala jeho dílo. „Má desítky mimořádných fotografií, což je na jeden život strašně moc,“ sklání se Koliš před svým mentorem a přítelem, jenž zemřel 19. září 2010. Mimochodem, do smrti si vykali: „Pan Skála mně a Jirkovi Pekárkovi nabízel tykání, ale my vždycky říkali, že nemůžeme, že je pro nás ve Stadiónu šéf. Jen mávnul rukou: Vy jste ale pitomci.“

Skála byl svéráz a zdaleka nejen proto, že když zrovna fotil, roztáhla se mu tvář do typicky skálovského úšklebku. V roce 1948 v armádě ve svých fotografických začátcích portrétoval obávaného ministra obrany Alexeje Čepičku, zetě komunistického premiéra Klementa Gottwalda. Od roku 1950 pracoval pro časopis Ruch, brzy přejmenovaný na Stadión. Pro pamětníky jsou svázaná čísla Stadiónu poklad, i kvůli obrazové a grafické stránce, jež měla mimořádnou úroveň.

Skála zároveň tvořil v časech, kdy dějiny s Československem házely jako s papírovým míčkem. Krutá padesátá s popravami, pak šedesátá léta s nadějí a o to větší následnou deziluzí, normalizační dekáda se sedmičkou na začátku. To byly pro něj profesně vrcholné roky.

„Já jsem přišel do Stadiónu v roce 1976. Pan Skála byl formálně šéf, i když vyhozený ze strany po srpnu ‘68. Vzal na sebe totiž vinu za všechna mimořádná vydání Stadiónů, které rozdával i sám Zátopek. Viděl jsem fotky, jak mu pan Skála sehnal maskéry z Barrandova a ti Emila nalíčili, aby ho nepoznali sovětští vojáci,“ líčí Koliš. „Nebudu tvrdit, že byl největší chartista nebo bojovník proti režimu - nebyl. Zajímalo ho focení a sport. Po fotbalových zápasech odcházel ze stadionu jako poslední.“

Na Dukle takto Skála trávil hodiny a hodiny s manžely Tománkovými, správci areálu na Julisce, dalšími postavami z časů Oty Pavla. Měl blízko ke všem, kdo tehdy tvořili tuzemské sportovní kroniky.

Tím spíš bolí u srdce, že jeho archiv je děravý, neúplný. Zčásti kvůli šlendriánu a krádežím. Zčásti ale kvůli Skálovi samotnému.

„Měl strašně blbou vlastnost. Totálně nulový zájem o vlastní sebepropagaci,“ vysvětluje Koliš.

On Skálova mistrovská díla zná ze společných let ze Stadiónu i z momentů, kdy připravuje speciální kalendáře nebo fotoknihy. Fascinují ho dodnes.

Jako snímek Zátopkovy dřinou zkroucené tváře z hodinovky v roce 1951, kdy vylepšil světový rekord. „Neskutečná je fotka Věry Čáslavské, která stojí sama v prázdné tělocvičně a za ní čeká uklízečka s hadrem a kýblem u nohy. Zvlášť když si uvědomíte, jaký osud tady pak Věra měla. Ikonická je i ta, na níž má Jaroslav Jiřík na mistrovství světa 1969 ve Stockholmu hvězdu přelepenou černou izolačkou,“ zmiňuje Koliš slavný protest hokejistů kvůli sovětské okupaci. „A takových udělal tucty.“

Skálovy reportážní záběry jsou kronikou doby, knihou tváří dávno zesnulých lidí, jejich oblečení, výrazů a kulis. Ukazují dávno zmizelý svět sportu za komunistické éry.

Popasovat se s ní nebylo snadné. Koliš vzpomíná, jak Skála třeba veřejně hájil šampiona Závodu míru Jana Veselého, když ho soudruzi najednou odsuzovali. Nebo jiný příběh, kdy zkusil najít hranice možného.

„Strašně obdivoval a miloval Ivo Viktora a chtěl, aby o něm vznikla opravdu dobrá kniha,“ líčí Koliš. Napsal ji Dušan Hamšík, vynikající spisovatel, jenže politicky nevhodný autor. Skála zařídil, aby dílo vyšlo a přemluvil svého blízkého přítele a seriálovou ikonu Jaroslava Dietla: „A tak je v tiráži jako autor Dietl, vzal to na sebe, Skála to zařídil a výsledkem je skvělý životopis, který chtěli všichni.“

Skálu pak přirovnává k Vladimíru Menšíkovi - přišel do společnosti zdánlivě nabručený s tím, že ten večer určitě ani pusu neotevře, jenže pět minut poté už kolem něj všichni stáli a on vyprávěl a vyprávěl.

Proto se tak sblížili s Miroslavem Horníčkem, jehož Skála učil fotit. Jen ta jeho lenost, kombinovaná s nezájmem o vlastní odkaz. „Ikskrát jsme byli společně u Horníčka doma a vymýšleli jsme Skálovi jeho monografii, kterou by sepsal Horníček a vydala Olympia. Všichni jsme se na ni těšili, ale pan Skála na sebe vzorově sral,“ použije Koliš jadrný, avšak dokonale výstižný výraz: „Těšil se na ni. Chtěl ji udělat. Ale udělal pro to málo. Spíš nic.“

Přitom by do ní patřilo tolik příběhů, tolik zážitků! S Otou Pavlem vyrazil Skála v roce 1957 na mistrovství světa v hokeji do Moskvy, v SSSR mu bušily do prstů dvacetistupňové mrazy a do toho mu okolo stojící bolševici tvrdili: „Vždyť je teplo.“ Jinak byly výjezdy za hranice výjimka, na Západ to nešlo vůbec, ani pro fachmana Skálova renomé. Stihl jen olympiádu v Grenoblu 1968 v krátké éře uvolnění a pak zmíněné hokejové MS o rok později ve švédském Stockholmu.

„Žili jsme jako v kleci,“ dodává Koliš a připomíná, že i na slavném mistrovství Evropy v Bělehradě v roce 1976 mohl Panenkovu zlatou penaltu zvěčnit jediný fotoreportér z Československa Stanislav Tereba.

I za tím je ovšem tak trochu Skálův odkaz. Ten daleko méně viditelný než jeho úžasná ztvárnění Zátopka či Čáslavské.

„Udělal pro nás všechny strašně moc práce,“ vyzdvihuje Koliš. „I v době, kdy žil, se hádal s různými svazy, že na sportovištích musí být místo pro fotografy. Řešil, co potřebujeme, co by mělo být jinak, vymýšlel výstavy. Chodil na schůze, kam nikdo chodit nechtěl, protože co si budeme povídat, bylo to většinou k ničemu.“

Z přemlouvání soudruhů Skála vydřel, co šlo. I proto se po něm dnes jmenuje cena pro nejlepší český sportovní snímek roku, byť její laureáti často netuší, čí jméno nese. Velká ironie dějin, vždyť Skálu znala svého času celá pražská elita. Na jejich chatě vyprávěla historky Jiřina Bohdalová, díky přátelstvím s Dietlem či divadelním režisérem Jánem Roháčem si Skála zahrál fotografa v řadě československých seriálů.

A dokonce se mu povedlo v rychlé replice trumfnout Horníčka. Když se točily slavné Hovory H, Horníček se zrovna napil svého oblíbeného červeného vína, Skála cvakl spouští a herecký bard pronesl: „Jardo, to je zajímavý, že mě fotíš vždycky, když piju, ale nikdy ne když přemýšlím.“

Jako míček nahozený na smeč. „Jarda zvednul aparát, podíval se na něj a řekl: Tak krátkej čas tam nemám,“ směje se doteď Koliš. „Napadlo to ho bezprostředně a Horníčka zboural. Pokaždé, když to někdo připomínal, sám Horníček zdůrazňoval, jak z toho byl hotový, že se muselo přerušovat natáčení a že šlo o naprostou improvizaci, proto hláška v Hovorech H zůstala.“

Opravdovou Skálovou vášní ale i přes blízké vztahy s kumštýři zůstal sport. Sednout si na Duklu a hodiny klábosit, to měl Skála v srdci. Na jeho fotografiích jsou blízké vztahy se Zátopkovými, Masopustem či Víchou znát. Čiší z nich lidskost.

Což neznamená, že by Koliš chtěl Skálu glorifikovat. Proč taky, byl to člověk jako každý jiný. Se svými chybami, se slabostmi. „Jít po něm zvětšovat ve stejné fotokomoře, to jsem ho kvůli tomu bordelu proklínal. A on mi jen opáčil: No jo, ukliď si to, já nemám čas,“ usměje se Koliš. „Nebyl to Mirek Dušín, ale to, co dělal, dělal jako Boží člověk. Pro všechny, ne pro sebe.“

Proto po něm zůstaly fotografie, které budou mít sílu i dalších sto let.