Hlavní obsah

Tomáš Etzler: Čína je mstivá, Číňané jsou lidé jako my

Foto: Expres FM

Hostem Ranního klubu byl Tomáš Etzler

Reklama

7. 9. 2020 20:17

Jediný český novinář s oceněním Emmy vysvětluje v Ranním klubu rádia Expres FM, jak se dostal k prestižní práci v CNN, a prožil svůj americký sen. A co nám hrozí od Číny a jaký je jeho nový film.

Článek

Nejen o tom hovořil v Ranním klubu rádia Expres FM. Celý rozhovor si můžete pustit v audiu:

Tomáši, vy jste byl kromě jiného barman, číšník, staral jste se o nemocného milionáře, taky jste dělal zedníka v Denveru, honili vás mormoni, čistil jste a natíral výškové budovy, do toho novinářské mise v Haiti, Iráku, Afghánistánu, Číně, Spojených státech. Slovy klasika: Čím vším jste byl, byl jste rád?

Já jsem byl vším, čím jsem byl, rád. Jen to někdy trvalo déle, než jsem chtěl. Já jsem rád za každou zkušenost - když jsem začínal v Americe, tak jsem tam opravdu střídal ta zaměstnání třeba i každý týden, nebo někde jsem vydržel pár měsíců. Toho číšníka, barmana jsem dělal tři roky, to mě dokonce hrozně bavilo. Mě to tam strašně bavilo, protože já jsem vyrostl na knížkách Jacka Londona, Jacka Kerouaca…

Takže pořád na cestě?

Pořád na cestě a pořád výměna nějakých zaměstnání. A já jsem si najednou říkal - já ty knihy žiju… Je to podobné. Ono se to samozřejmě časem přejí. Jeden, dva roky to bylo zábavné a bylo to vzrušující, ale pak jsem si říkal: přece jsem sem neodjel, abych tu dělal toto.

A jak se člověk z mytí oken dostane do Atlanty, do centra CNN?

Já jsem nechtěl dělat barmana dalších třicet let. Tak jsem udělal pár kroků, které mi změnily život. Jeden z nich byl, že jsem se ve svých 33 letech rozhodl, že se vrátím na školu. Já jsem měl magisterský titul z Pedagogické fakulty v Ostravě, ale ten nikoho ve Spojených státech nezajímal. Takže jsem se rozhodl, že si udělám americký titul nebo americkou školu. Udělal jsem těžké přijímačky na University of Colorado v Boulderu a začal jsem studovat televizní novinařinu. V dubnu 1999 se stal ten strašný masakr, první masakr na velké škole ve Spojených státech - v Columbine, což je v jižním Denveru. Já jsem tam bydlel. Volala mi má profesorka a říkala, že všechny americké i zahraniční televize přijíždějí: BBC, Sky z Velké Británie, že hledají místní pomoc. Tak jsem se přihlásil do CNN. A když jsem tam přišel, tak mě najali jako řidiče, platili mi 10 dolarů na hodinu v hotovosti, což pro mě byly slušné prachy v tu dobu. A navíc jsem byl velký fanoušek CNN. Tak jsem pro ně jezdil, vozil jsem lidi na letiště, jezdil jsem pro pizzy, vozil jsem lidi na rozhovory, vozil jsem lidi na lokace živých vstupů. Mě by předtím v životě nenapadlo, že budu pracovat pro CNN. Tak jsem si říkal: „Mám tady pár dní na to, abych je přesvědčil, že…“

Že beze mě nemůžou být.

Přesně. Podařilo se mi to. Po čtyřech týdnech, co jsem s nimi pracoval, proběhly jakési námluvy s Atlantou. A po dalších 14 dnech mě pozvali do Atlanty a už jsem tam zůstal.

Já teď přeskočím. Nakonec jste skončil v Berlíně jako šéf pobočky pro tuto část Evropy. Tomu se říká „americký sen“, ne? Že se jde dostat od řidiče přes Atlantu do Berlína, kde tomu šéfujete…

To byl „americký sen“. A já to zdůrazňuji ještě jedním faktem, protože tam se stala jedna taková věc a myslím si, že by se mi nestala v žádné jiné země na světě. Mě ti šéfové zahraniční produkce CNN pozvali do té Atlanty napřed na týdenní zkušební dobu. A nikdo se mě neptal, kolik mi je let, nikdo nechtěl vidět vysokoškolské vzdělání, nikdo se mě neptal, jestli jsem ženatý. Dostali reference, co umím, jak pracuji. A co umím a jak pracuji, jsem jim musel během toho týdne ukázat, a to jim stačilo na to, aby mi tu práci dali. To je prostě Amerika. Bum. Máš práci, příležitost.

Co to bylo za rok, kdy jste odešel?

1991. Já jsem přistál v Chicagu 4. srpna 1991 - já i se svou tehdejší přítelkyní a současnou znovu.

To je taky hezký příběh mimo jiné.

Na mě se to nějak valí. Chtěl jsem mít lepší život. Chtěl jsem žít v zemi, kde budu spokojený, ale co budu přesně dělat, jsem netušil. Měl jsem pochopitelně obrovské ambice, uvažoval jsem odejít do Hollywoodu. Půl roku před odjezdem do Spojených států jsem tlumočil - poprvé byla v České republice v Ostravě skupina Deep Purple a jejich tehdejší zpěvák Joe Lynn Turner mi říkal, ať se mu ozvu, až přijedu do Spojených států. Tak jsem si říkal: „To bude pohoda, až se mu ozvu.“ Ozval jsem se mu asi stokrát a on mi v životě neodpověděl.

Klasický americký model. „Jo, určitě zavolej. To bude bezva.“

Už jako číšník v Denveru jsem měl velmi spokojený život. A byl jsem šťastný. Denver je úžasné město, protože má velice rychlý přístup k horám. Ráno jsme si šli lyžovat, odpoledne jsem šel do školy a večer do hospody buď pracovat, nebo na pivo. Neměl jsem si na co stěžovat, jen jsem měl dojem, že nevyužívám hlavu. To číšníkaření v tom Denveru, to byla skvělá parta – v Americe je to trošku jiná skupina lidí než u nás. Tam jsou to všechno ambiciózní herci, muzikanti. Každý číšník v Americe píše scénář, takže to byla taková bohéma. Mně mezi těmi lidmi bylo hodně dobře. Ale říkal jsem si: „Je tohle život, který já chci žít?“

Hostem Ranního klubu byl Tomáš Etzler (Video: Expres FM)

Takže nakonec to dopadlo trošku jinak.

Nabídla se příležitost a já se jí chytl. Já samozřejmě nebyl jediný z University of Colorado, kterého požádali o spolupráci během pokrytí toho masakru. Pár mých spolužáků šlo dělat do Foxu nebo kam. A po dvou dnech říkali: „Já přece nejsem řidič. Já přece nejsem nějaký fixer, já tady nebudu běhat pro kafe. Já jsem reportér nebo korespondent.“ A vykašlali se na to.

Prostě nevydrželi…

Nevydrželi. Byli možná příliš arogantní. Já tam byl o osm let starší než všichni ostatní. Takže tam asi hrál roli i můj věk a dospělost a prostě vyzrálost. A říkám mladým lidem na školách, že když tady někde bude příležitost, musíte se jí chopit.

Vy jste držitelem ceny Emmy jako jediný český novinář. Má to váhu, když člověk získá v téhle branži takovéhle ocenění?

Má. Ta cena má ve světě obrovskou cenu. To je opravdu Oscar mezi novináři – ale já nedělám novinařinu pro ceny, já pracuji prostě pro podstatu té práce, ale je to jakési uznání vaší práce. Je to povzbuzení, že to děláte dobře, že to je důležité. Pro mě je to pochopitelně obrovské zadostiučinění, ale i závazek, abych ukázal, že to nebyla náhoda.

A ať jsme konkrétní. Vy jste to dostal třeba za konkrétní reportáž nebo to bylo za souhrn toho, co jste za tu dobu udělal, když jste právě byl v lokacích typu Haiti, Afghánistán?

To je technologická Emmy – byl jsem v týmu, který jako první použil systém BGAN v živém vysílání. BGAN (Broadband Global Area Network, pozn. red.) je externí satelitní modem a umožňuje napojit se na satelit prakticky kdekoliv na světě. Nepotřebujete mobilní signál, nepotřebujete satelitní vůz. Je to prostě krabice o velikosti laptopu. Tuhle technologii vyvíjeli dohromady inženýři CNN, Inmarsatu, což je satelitní společnost, a Applu. A já byl jeden z těch vojáků, co byli ochotní to zkoušet v poli. Testovali jsme to jeden rok, vždycky jsme dělali testovací živé vstupy. Nakonec jsem byl první, kdo to použil v historii světového vysílání. To bylo v Bahrajnu v roce 2003 nebo 2004.

Vy jste natočil film Nebe - původně to měl být dokument o sirotčinci v Číně. Nakonec CNN z nějakého důvodu tento dokument neodvysílala. Bylo to na Ameriku příliš silný kafe, nebo jaký byl důvod, že CNN stáhla z programu tenhle dokument, který si u vás objednala?

Nevím. Oni dokonce i zaplatili, sice naprostou almužnu, ale my jsme si říkali, že jelikož se to odvysílá, tak se nám to vyplatí jinak. Ten film byl původně půlhodinový. Měl se odvysílat v pořadu Untold Story jako Nevyřčené příběhy na CNN a prostě ho stáhli. Když jsem potom volal Tony Maddoxovi, což byl šéf CNN International, řekl mi: „Tomáši, někdy ty věci nevyjdou tak, jak by měly.“ Myslím, že tam šlo pravděpodobně o nějaký případ sebecenzury, i když já jsem v tom filmu snažil být co nejdál od politiky. Ten dokument pro CNN jsem prodával jako dokument o lásce, o bezpodmínečné lásce a empatii. Takže nevím, byla to pro mě celkem těžká rána, ale dodneška opravdu nevím.

Nakonec jste se rozhodli, že byste mohli udělat film o tom, že Čína je z jedné strany velmi zajímavá země se spoustou problémů, a vy jste to pojali jako něco, co by Čínu mělo zmapovat celou.

My jsme chtěli udělat dokument o Číně, jenže Čína je tak komplexní, tak rozmanitá, tak obrovská země, že ji v jednom dokumentu obsáhnout nelze. Ale jde natočit dokumenty o různých aspektech života v Číně. A my jsme se domluvili, že natočíme, jak se žije v Číně postiženým dětem. Ten nápad vznikl v roce 2012, CNN to pak neodvysílala. A pak jsem to ukázal jedné své kamarádce – kreativní produkční Kateřině Ondřejkové, což je velice úspěšná produkční -, ona se na to podívala a říkala: „Tomáši, to musíš dodělat. To jsou skvělé materiály.“ Tak jsem na tom začal pracovat, což bylo v roce 2016. A trvalo další čtyři roky, než se ten film dodělal.

Máte rád Čínu jako zemi?

Ano, Čínu jako zemi mám rád. Nenávidím čínskou vládu a komunistickou stranu.

Vy jste v několika rozhovorech řekl, že Čína se chová k partnerům tak, jak oni sami dovolí. Jinými slovy, když dovolíte Číně, aby se k vám chovala tak, jak se chová, tak půjde ještě dál a ještě dál ve svých požadavcích. Je to tak?

Ano, správně.

Teď máme poměrně aktuální téma, což je Taiwan. Nechci, abychom se o tom bavili obšírně, nicméně rozděluje to společnost. Myslíte si, že Čína by byla, řekněme, tak mstivá, že by například stáhla peníze z pražské Slavie a řekla: „Pojďte hrát do Číny, protože my už to tady platit nebudeme.“

To je velice dobře možné. Máte pravdu, že Čína tady možná stáhne nějaký byznys, ale víte co - pro nás by bylo daleko horší, kdyby to stáhl Taiwan. Taiwan pochopitelně není takový gauner jako Čína, takže proč by to dělali. Čína je mstivá, ale nemá tady takové páky, aby České republice nějak významně ublížila, jako by třeba mohla ublížit Německu. Ovšem ona Německo velice potřebuje, nicméně ano, je takhle mstivá.

Co je na Číně, pro vás unikátního kromě toho, že tam mají dobré jídlo a že je to svou rozlohou neuvěřitelný prostor? Jsou to třeba lidi?

Já vám řeknu dvě věci. Když jsem se stěhoval do Číny koncem roku 2006, tak jsem si myslel, že už jsem všechno viděl, že jsem prožil války, že jsem procestoval celý svět, ale Čína mi vyrazila dech. Tam je všechno úplně jiné. Vždycky říkám lidem, co tam jedou: neptejte se proč, protože tu odpověď nenajdete. Berte ty věci tak, jak tam jsou. Jděte, jak se říká, s proudem. A v tom mě prostě fascinovala, ty vůně, barvy, hlasy, zvuky. To byla prostě kakofonie. V Pekingu ta energie, to bylo prostě něco, co jsem v životě nikdy neviděl. Je to obrovská země, kde žijí desítky národností, desítky etnických skupin. Je to velice rozmanitá země, i když bohužel venkov je úplně zdevastovaný, nejenom tím obrovským ekonomickým rozvojem, který tam nastal za posledních třicet, čtyřicet let, ale už za Maa. Čína je malebná, ale spíš je malebná na západě – Tibet, Čching-chaj a tyhle provincie.

Zůstaňme u gastronomie - zažil jste tam opravdu klasickou čínskou gastronomii, když přijdete k někomu domů a oni vás chtějí něčím pohostit? Je to něčím podobné tomu, co prezentují restaurace, co prezentují stánky, bistra, nebo je to naprosto něco jiného?

Je to naprosto něco jiného. Jídlo v Číně je opravdu vynikající. Mně tam strašně chutnalo prakticky všude. A další fascinující věc, já jsem po Číně jezdil celou dobu, navštívil jsem všechny čínské provincie, a i po těch sedmi letech tam měli pořád nová jídla, která jsem neokusil – po sedmi letech. A já tam žral strašným způsobem, protože mi tam chutnalo. A chutná mi. Jediný problém s jejich kuchyní je ten, že vy nevíte, co jíte. Jednou jsem šel s čínskou kamarádkou na oběd a říkám jí: „Hele, pojďme si dát skleněné nudle a ona odpověděla, že to nejí, že do toho dávají igelit nebo. Je pravda, že když jsem tam žil, tak tam nebyl jediný týden bez skandálů, co se týče kvality jídla. Třeba já miluji hot pot, když si uvaříš vývar a dáš do toho syrové krevety, maso, zeleninu, tofu, a to se před vámi opravdu uvaří. A jeden skandál se týkal řetězce takových lepších restaurací hot potu po celé Číně, kde se ukázalo, že když to ty lidi dojedí, tak oni ty vývary recyklují, že to dají jinému stolu. Oni se bránili, že je to přece neškodné, protože oni do toho dávají antibiotika a léky proti průjmu. Tím to pro ně bylo vyřešené. Já jsem pak přestal jíst jídlo na ulicích, jak se říká ten „street food“, protože tam vůbec nevíte, co jíte.

Vy jste říkal, že jste byl s kamarádkou v Číně a byli jste na večeři - jaké jsou vůbec čínské ženy? Jsou vtipné, jsou zábavné, nebo si drží odstup, protože jste cizinec a vy si je asi nevezmete?

Nedrží odstup. Já jsem jednou seděl se svojí kolegyní v redakci a venku bylo strašně zasmogováno, mladá holka to byla, a já ji říkám: „Hele, ty nemáš obavy, že v tom budeš vychovávat jednou svoje děti?“ A ona se na mě podívala jako na úplného blbce a řekla, že její děti nebudou Číňani. A dneska žije šťastně v Kanadě. V Číně jsou samozřejmě nacionalistky, patriotky, ale hodně mladých žen chce odejít. Čínské ženy - já s nimi nemám zkušenost, nevím, jestli mám říct bohužel, nebo naštěstí - jsou velice náročné, když už se tedy vdají. Znám pár lidí, co jsou ženatí. Někteří z nich jsou velice šťastní, a někteří z nich jsou…

Nešťastní… (smích).

Ano, ti hledají, jak důstojně odejít.

Ne po anglicku, ale po čínsku.

Číňani jsou stejní jako my. Oni jsou prostě hodně zdeformování toxickou ideologií komunistické strany, ale jsou to normální lidé, jako jsme my, čili tam budou ženy, které budou hodné, příjemné a dobré a super ženské, jak se říká, a budou tam i megery jako všude na světě.

Tomáši, závěrem: kromě filmu, který bude mít brzo premiéru, vím, že máte rozepsané nějaké knížky. Budete teď psát? Co chystáte dál?

Dopisuji knížku. Budu muset potupně tento týden oznámit, že knížka, která měla vyjít letos v říjnu, nebude. Já jí letos dopíšu, ale bohužel nestihnu to, nepíšu dostatečně rychle. Vyjde tedy až počátkem příštího roku - původně jsme se domlouvali na 300 stranách, a teď to vypadá na nějakých 500 stran. A to se tam stejně celá ta Čína nevejde. Chci potom napsat ještě další dvě knihy, jednak ty své americké roky, od roku 91 až po odchodu do Číny, mé roky v Americe a v CNN, a pak chci napsat ostravské roky. Tam se toho taky hodně dělo - čili já píšu takovou autobiografii na tři díly pozpátku. Co bude potom, nevím.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené