Vstupné do nich je milion korun. A stejně v takových fondech hrozí průšvih

V poslední době téměř nemine týden, kdy by nějaké známé jméno z byznysu neoznámilo vznik investičního fondu. Fond kvalifikovaných investorů založila zakladatelka Zásilkovny Simona Kijonková, spolumajitel stavební skupiny DEK Vít Kutnar nebo vlastník developerské společnosti Trigema Marcel Soural. Vůbec poprvé se letos objem spravovaného majetku ve fondech kvalifikovaných investorů přehoupl přes jeden bilion korun.

Z investic do fondů se stalo významné lákadlo v nabídce finančních poradců. Trend ale není bez rizik. Vystoupení z fondu nemusí být rychlou záležitostí. Otázky také vzbuzuje oceňování majetků prodávaných do fondů stejně jako konkrétní kauzy, kdy se již peníze investorů ve fondech ocitly v ohrožení.

Na konci září bylo v Česku podle statistik České národní banky (ČNB) 564 fondů kvalifikovaných investorů. Jen od konce minulého roku jich přibylo 48.

„Trend růstu počtu fondů kvalifikovaných investorů eviduje ČNB dlouhodobě. Od roku 2018 se počet těchto fondů zdvojnásobil a objem majetku pod správou zpětinásobil,“ uvedl Jaroslav Krejčí z tiskového oddělení ČNB.

Na rozdíl od fondů pro drobné investory (známých též jako fondy kolektivního investování) podléhají fondy kvalifikovaných investorů mírnější regulaci. Často se ale pojí s vyšším rizikem. Zatímco fondy pro širokou veřejnost přijímají vklady i ve stokorunách, minimální investice u fondů kvalifikovaných investorů je jeden milion korun. Předpokladem také je, že investoři v těchto fondech již mají nějaké zkušenosti s investicemi.

Při vstupu do fondu si investor koupí investiční akcie. Při výstupu z fondu je odprodá zpět. V ideálním případě dostane na konci více peněz, něž kolik do fondu vložil. Hodnota investičních akcií ale může mezitím také klesnout. Konečný zisk ovlivňují také poplatky, které fondy od investorů inkasují.

Pro hodnotu akcií fondu je klíčové ocenění jeho majetku. To zpravidla dělají obhospodařovatelé fondů.

„U veřejně obchodovaných aktiv je ocenění poměrně jednoduchou záležitostí, jelikož se vychází z poměrně robustních dat. U méně likvidních aktiv však jejich ocenění sice vychází z oceňovacích principů a znaleckých posudků, ale zda je toto ocenění správné, nebo ne, se ukáže až v momentu, kdy je toto aktivum reálně prodáno. A reálná cena může být jak vyšší, tak i nižší. Fondy proto mají nastavenu řadu pravidel a povinností, jaké mají zvolit postupy, aby se toto ocenění co nejvíce přibližovalo realitě,“ popsala ředitelka Asociace pro kapitálový trh ČR (AKAT) Jana Brodani.

„Pokud jsou dodrženy tyto zásady a je zpracovaný kvalitní posudek, který přesně popisuje, z čeho vychází při stanovení ceny, pak by nemělo docházet k velmi výrazným odlišnostem. Zde tedy záleží nejenom na kvalitě znalce, ale i na tom, jak velkou péči znaleckému posudku věnuje. Ale i v tomto případě za výsledné ocenění odpovídá administrátor fondu a měly by být dodrženy zákonné postupy, jak k ocenění majetku fondu dochází,“ dodala šéfka AKAT.

Z řad samotných investičních společností spravujících fondy se ale ozývají hlasy, že s oceňováním majetku tuzemských fondů nemusí být všechno v pořádku.

„U poloviny administrátorů na českém trhu se nemůžete spolehnout na kvalitu ocenění. V některých případech to pak končí v situaci, kdy je nadhodnocení podstatné,“ uvedl předseda představenstva Sirius investiční společnosti Martin Burda.

„Rizika vyplývají často z nesmyslných valuací, kdy aktiva ve fondech jsou oceněna hodnotou, za kterou nejsou na trhu ve skutečnosti prodatelná,“ řekl také šéf Winstor investiční společnosti Rostislav Plíva.

ČNB uvádí, že právě kontrola oceňování patří v rámci dohledu nad fondy kvalifikovaných investorů mezi její priority. „ČNB se v rámci rizikově orientovaného dohledu v oblasti oceňování zaměřuje primárně na postupy administrátora při oceňování majetku a dluhů fondů reálnou hodnotou v souladu s mezinárodními účetními standardy, jak vyžaduje zákon o investičních společnostech a investičních fondech. Děje se tak zejména formou kontrol na místě,“ poznamenal Krejčí z tiskového odboru centrální banky.

Samotní představitelé investičních společností zaměřených na správu fondů ale uvádějí, že regulátor nestíhá držet krok s prudkým rozmachem trhu.

„Běžný investor si neuvědomuje míru rizika, které na sebe investicí do těchto fondů bere. Na trhu je určitě řada potenciálních průšvihů. Je potřeba mnohem důslednější práce administrátorů. Je potřeba mnohem důslednější dohled ČNB nad valuací fondů,“ poznamenal Burda.

„Růst trhu byl tak rychlý, že nestihla narůst kompetence na mnoha stranách. Ve zkratce nejsou lidé, kteří by uměli dohled vykonávat. A to v soukromé části dohledu (auditoři, depozitáři, valuátoři), tak myslím, že raketový nárůst ulétl i ČNB. Často tomu bývá tak, že regulace a dohled dohání dynamiku trhu. V takovém období panuje zvýšené riziko. Ale věřím, že situace se bude postupně zlepšovat na všech stranách, a v celém odvětví to již lze pozorovat. Depozitáři i ČNB si toho jsou vědomi,“ komentoval Plíva.

Otázky ohledně oceňování majetku ve fondech vzbuzuje též častá praxe, kterou jeden z účastníků kapitálového trhu označil kriticky za „investiční incest“.

Zjednodušeně lze fungování tohoto jevu popsat následovně: Firma vlastní například nemovitost. Stejná společnost založí investiční fond. Do fondu získá kapitál od investorů. Následně firma svou nemovitost prodá do fondu, na jehož řízení se sama podílí.

„ČNB vnímá, že správnost oceňování majetku, který je předmětem transakcí mezi fondem a jeho zakladateli a případně dalšími spřízněnými stranami, může být spojena s vyšším rizikem nedostatečné odborné péče a kvalifikovaní investoři by měli s tímto potenciálním rizikem počítat,“ podotkl Krejčí za ČNB.

Za rozmachem této praxe může podle Jany Brodani být fakt, že na rozdíl například od západních zemí není v Česku běžné, že zakladatelé prodávají své firmy prostřednictvím burzy. Pro majitele tak fondy kvalifikovaných investorů představují alternativu, jak majetek zpeněžit.

„Tím vzniká inherentní konflikt zájmů, kdy ten samý subjekt je jak prodávajícím, tak i kupujícím do fondu zastupujícím podílníky fondu. Otázka správného ocenění majetku nabývaného do fondu je právě v těchto případech klíčová,“ říká Brodani.

Podle Plívy by takovýto postup nevadil v případě dodržení zákonných požadavků. „Ve chvíli, kdy nejsou požadavky plněny, tak s tím pochopitelně významně roste riziko chybného ocenění majetku. Jedná se o situaci, kdy zakladatel není schopný prodat majetek kompetentní protistraně na trhu. Místo toho si najde správce, který mu majetek ‚zabalí‘ do fondu kvalifikovaných investorů, do fondu je prodán majetek za netržní cenu, a tento fond je pak prodán skrze distribuční sítě investorům, kteří mají zjevně méně kompetencí. Díky tomu je tak zneužita informační asymetrie u daného aktiva,“ popsal.

Mezi nejznámější obchody tohoto typu patří letošní prodej obchodního domu Máj v Praze 1 do fondu Realita. Ten sice není fondem kvalifikovaných investorů a je určený pro širokou veřejnost, na podstatě transakce mezi spřízněnými stranami to ale nic nemění. Správcem fondu je Atris investiční společnost. Ta má stejné koncové vlastníky jako firma Amadeus Real Estate, která ikonickou budovu do fondu prodávala.

Atris ovšem střet zájmů odmítl. „Akcionáři mají zájem, aby fond prosperoval. To znamená, že musíme konstrukci nákupu nastavit tak, aby fungovala oboustranně. Využíváme kvůli tomu externí poradce, abychom na celou věc měli jasný a nezávislý názor z trhu,“ řekl před transakcí tehdejší místopředseda představenstva Atrisu Tomáš Jícha.

Na prodej části projektů do svého fondu se chystá také developerská společnost Trigema. Plánovaný postup hájí přímou účastí Trigemy ve fondu.

„Ve fondu budeme mít kolem 30 procent našeho podílu. Je to vzkaz pro investory, že se chceme podílet na fungování fondu a na tom, aby byl úspěšný. Náš podíl kolem 30 procent bude investorům garantovat, že fond bude řízený tak, jako je řízená Trigema,“ řekl v rozhovoru pro SZ Byznys majitel Trigemy Marcel Soural.

Mezi fondy kvalifikovaných investorů se však již objevily také první případy, které pro investory nedopadly dobře. Týká se to například nemovitostního fondu Nova Real Estate spravovaného Redside investiční společností. Fondu se stalo osudným propojení se zkrachovalou společností Arca Investments. Ztráty investorů se počítají v desítkách procent.

Již třetím rokem se nemohou ke svým penězům dostat také investoři ve fondu CFH. V tomto případě sehrálo roli napojení fondu na problémového poskytovatele spotřebitelských úvěrů Fair Credit. Delta investiční společnost od roku 2022 opakovaně pozastavuje odkup akcií fondu s tím, že situaci dále řeší.

Aktuálně panuje nervozita i mezi investory fondů napojených na zbankrotovanou skupinu RSBC. V nejisté situaci jsou rovněž investoři ve fondu MW, který byl propojený s padlým solárním holdingem Solek.

Správcem jedné části fondů z RSBC i fondu MW ze Soleku je Codya investiční společnost.

„Podle našich záznamů a informací, které jsme měli k dispozici v rámci naší běžné operativy a standardního monitorování klíčových partnerů, neobdržela Codya IS žádné interní či dopředné signály, že by ve skupinách RSBC a Solek docházelo k takovým problémům, které by bezprostředně ohrožovaly majetek námi obhospodařovaných fondů předtím, než se jejich problémy staly veřejnými,“ reagovala členka představenstva Codya Kateřina Švecová.

„Jsme přesvědčeni, že náš systém řízení rizik je nastaven tak, aby minimalizoval rizika vyplývající ze závislostí na klíčových subjektech a procesech. Systém řízení rizik podléhá pravidelnému internímu auditu. V případě jakýchkoli nestandardních událostí jednáme vždy s nejvyšší odbornou péčí a ve výhradním zájmu investorů,“ dodala Švecová z vedení investiční společnosti Codya.

V neposlední řadě se řeší situace v realitním fondu ČSNF. Vysloužil si pozornost kvůli obvinění jeho zakladatele Daniela Římala z daňových podvodů, které však s fondem nesouvisejí. Římal navíc jakoukoliv vinu odmítá. Správce fondu přesto v současnosti řeší prodej zakladatelských akcií fondu.