Postup na mapě neznamená výhru. Válka může přerůst v „sebevraždu společnosti“

Války se obvykle hodnotí podle map a čísel - kdo obsadil jaký kus země, kam se posunula fronta, kdo přebral iniciativu, kolik je padlých. Dějiny ale ukazují, že skutečný výsledek často není patrný na bojišti, ale uvnitř válčících států.

Podle historika a vojenského analytika Tomáše Řepy může Rusko na Ukrajině postupovat ještě dlouho, ale válku přesto prohrávat - ne vojensky, ale jako velmoc.

Čtyři válečné roky neničí jen armády a ekonomiku, ale i elity a budoucí stabilitu režimu. „Úpadek neznamená kolaps zítra ráno,“ upozorňuje.

V jednom z našich dřívějších rozhovorů jste řekl, že Rusko sice může zabírat území, ale strategicky tím oslabuje samo sebe. Platí to stále, nebo se režim ukázal jako odolnější, než historická zkušenost naznačovala?

Slovo strategicky můžeme klidně zaměnit za dlouhodobě, každopádně oslabování je možná až nedostatečné slovo. Pokud největší země světa s ohromnými zdroji, velkou sociální nerovností a demografickým propadem vede útočnou válku za takových okolností již čtyři roky, pak to nevyhnutelně směřuje k dalším potížím. Příklady z ruské historie by měly být dostatečným varováním. Nevydařená válka předznamenává další úpadek.

Nezdá se, že by se v nejbližší době mělo něco změnit. Režim se ukázal odolnější v tom smyslu, že dokázal přenastavit ekonomiku na válečný režim, utlumit odpor obyvatel a doplňovat armádu kombinací kontraktů, finančních pobídek a nátlaku. Současně ale roste cena, kterou za tento přístup celá země platí, a žádný územní zisk nemůže něco takového kompenzovat.

Jaký způsob úpadku máte na mysli?

Úpadek neznamená kolaps zítra ráno. O Rusku stále platí Bismarckův výrok, že nikdy není tak silné, jak se tváří, ale ani tak slabé, jak bychom si přáli. I v tom je jistá nadsázka. Nevím, jak by železný kancléř hodnotil Sovětský svaz těsně před kolapsem, ale jsem přesvědčený, že se tímto směrem Rusko pomalu, ale jistě přibližuje.

Jak poznat rozdíl mezi skutečným úpadkem a schopností autoritářského státu dlouhodobě fungovat v chudobě a izolaci?

Rozdíl se pozná podle toho, zda režim dokáže reprodukovat elity a kompetence, udržet technologickou a průmyslovou suverenitu, financovat bezpečnostní aparát bez kanibalizace budoucnosti a držet „smlouvu“ se společností bez stále vyšších nákladů na represi.

Rusko může dlouho fungovat chudší, je to v mnoha ohledech soběstačný stát, a to nepoměrně víc, než byl třeba kdysi Sovětský svaz, ale pokud je růst tažen hlavně vojenskou výrobou, tak se ekonomika přehřívá, roste inflace, úroky jsou vysoko a civilní sektor chřadne. Jde o fatální stagnaci. To je typická trajektorie států, které přežívají, ale slábnou v mezinárodní soutěži.

V minulosti jste upozorňoval i na risk, který pro autoritářské režimy představuje mobilizace. Vidíme v Rusku skutečné společenské napětí, nebo se Kremlu podařilo tento problém obejít?

Kreml to do jisté míry „obešel“ tím, že se vyhýbá plošné mobilizaci a místo toho používá tichou mobilizaci. To znamená masivní nábor na kontrakty, vysoké odměny, které ale nejsou vždy vypláceny, tlak přes regiony, verbování z chudších oblastí, práci s vězni a „neviditelný“ administrativní nátlak. To snižuje riziko okamžitého výbuchu ve velkých městech.

Napětí existuje, ale je rozptýlené - v rodinách padlých, v nejvíce zasažených regionech, na pracovním trhu kvůli nedostatku lidí a v rostoucí únavě, která se režimu daří držet pod prahem kolektivní akce represí a propagandou. Jinými slovy: historický problém autoritářů nezmizel, jen se posunul do „šedé zóny“ každodennosti.

Problémy, se kterými Rusko válku začalo, tedy nezmizí, ale dále se prohloubí. Časový rámec však nelze spolehlivě odhadnout. A to i proto, jaká je mentalita značné části populace.

Ten, kdo přečníval nebo se protivil, byl buď zlikvidován, nebo musel odejít do zahraničí. Nebuďme tedy překvapeni, když to bez nějakých výrazných protestů potrvá ještě dlouho. I to je ruská tradice vycházející z historie.

Přechází válka na Ukrajině do dlouhodobého opotřebovávacího konfliktu?

Samozřejmě. Již po stažení Rusů od Kyjeva v dubnu 2022, které výrazně ovlivnila porážka elitních ruských sil na letišti Hostomel, bylo jasné, že nás čeká především opotřebovávací válka. Válka je dnes primárně opotřebování lidí, munice, ekonomiky i vůle dál bojovat.

V čem je dnešní fáze jiná než například v roce 2023?

Klíčový posun je v tom, že se dále výrazně zvedla role hospodářství a inovací. Kdo stabilněji vyrábí, nakupuje či adaptuje technologie a techniku, ten si udržuje iniciativu.

Druhá změna je pak zásadně technologická - masové nasazení levných dronů, elektronický boj, rozptýlené bojiště již bez souvislé linie dotyku a „zabíjení na dálku“ zvyšují ztráty a dělají průlomy stále těžší.

Třetí rozdíl je pak i politický - stále častěji se kvůli únavě z války bojuje i o tempo a podmínky k dalšímu jednání. Aktuální rozhovory přitom ukazují, že se opotřebování přelévá i do diplomacie, tedy bez ochoty k zásadnímu kompromisu.

Odhady ztrát na obou stranách se dramaticky liší podle zdrojů. Pokud by se potvrdilo, že Rusko má výrazně vyšší absolutní ztráty, znamená to automaticky, že je na tom strategicky hůř? Existují v dějinách války, kdy stát s vyššími ztrátami nakonec uspěl?

Vyšší ztráty samy o sobě automaticky neznamenají prohru - v dějinách existuje mnoho případů, kdy stát, mocenský útvar či nějaké společenství s vyššími ztrátami nakonec uspěl. Typicky když měl větší demografickou či ekonomickou kapacitu nebo politickou soudržnost.

Sever proti Jihu, Francie v souboji s císařským Německem za první světové války, Sovětský svaz ve druhé světové válce, Čína ve válce s Japonskem, Severní Vietnam v konfliktu s USA. Rozhodující je přitom poměr ztrát k mobilizovatelným zdrojům, schopnost ztráty nahrazovat, kvalita výcviku a odhodlání politického vedení.

Koho vlastně válka v Rusku a na Ukrajině zasahuje nejvíc? A co to může znamenat za deset nebo dvacet let?

U Ruska je problém, že ztráty jsou podle řady relevantních odhadů mimořádně vysoké a dopadají disproporčně na regiony a socioekonomicky slabé vrstvy. Zároveň to postupně vytváří jakýsi dlouhý stín. Veteráni s traumaty, invalidita, demografické díry, tlak na zdravotnictví a pracovní trh.

U Ukrajiny je dopad ještě existenciálnější – jde o budoucí demografii, návrat uprchlíků, rekonstrukci a nahrazení „ztracené generace“.

Odhady se liší, ale trend opotřebení je u obou stran hluboký a dlouhodobě neudržitelný. Buď se lidi povede maximálně ochránit a ve válce postupně nahradit stroji, což ale hned tak nenastane, byť se o to zejména Ukrajina snaží a rozhodně neplýtvá nesmyslně tolika životy jako Rusko, nebo sledujeme de facto řízenou sebevraždu celé společnosti. To je ale pochopitelně svého druhu každá válka. Ve 21. století to akorát sledujeme intenzivně a v přímém přenosu.

Vidíte v dnešním Rusku paralely spíše s pozdním Sovětským svazem (SSSR), nebo s carským impériem po Krymské válce?

Vidím jakousi kombinaci obojího. Po krymské válce (1853-1856) se ukázala technologická a institucionální zaostalost carského impéria, která nutila k reformám. Dnešní Rusko také naráží na limity modernizace, logistiky a průmyslové základny v dlouhé válce.

Pozdní SSSR zase připomíná tím, že má sice rétoricky „velmocenské“ ambice, ale ekonomika je deformovaná zbrojními výdaji a robustností bezpečnostního aparátu. Dále roste závislost na vývozu surovin a režim se opírá o kontrolu informací. Zásadní rozdíl proti SSSR je, že dnešní režim je méně ideologicky ukotvený a společnost ještě více sevřená strachem.

Oproti situaci v SSSR po Gorbačovových reformách, kdy se mohlo i otevřeně kritizovat a rozhodně se přitom nedělo tolik pádů z okna, se jedná o úplně jinou situaci.

Znovu je však třeba připomenout, že každá historická paralela pokulhává. Něco sedí, něco však nikoliv a dobové kulisy se proměnily. Dá se to i nazvat tak, že dějiny se zcela neopakují, ale rýmují. Mnoho trendů je podobných, ne však shodných - pošetilost mocných je ale stále stejná.

Řekl byste, že je současný ruský režim stabilnější, než byl sovětský systém v 80. letech?

Krátkodobě může působit stabilněji, protože je tvrdší a bez vnitrostranických brzd, které měl pozdní Sovětský svaz. Zjednodušeně stačí jeden rozkaz novodobého cara, nemusí ani zasedat politbyro. Dlouhodobě je ale křehčí v tom, že stojí na užší koalici loajality, na osobě lídra a na toku peněz do bezpečnostního aparátu.

S jakým konfliktem 19. nebo 20. století je dnešní válka na Ukrajině nejvíc srovnatelná, a v čem naopak žádná historická paralela nefunguje?

Historicky se to může podobat kombinaci první světové války, tam lze porovnávat opotřebení průmyslu a lidí, a íránsko-irácké války, která byla dlouhá, krvavá, s omezenými průlomy a obrovskými ztrátami.

Navíc funguje prvek ze studené války v tom, že výsledek spoluurčuje podpora spojenců. U Ruska možná do jisté míry hraje roli i kalkul ze strany Severní Koreje, Íránu, Číny - tyto země to rozhodně nedělají z nějakých sympatií. Platí klasické „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“.

Zmínil jste studenou válku. V čem se od ní dnešní situace liší? Je v něčem i nebezpečnější?

Studená válka měla tvrdé, ale relativně čitelné „koleje“ – jasnější sféry vlivu, stabilnější odstrašení, více kontrolních mechanismů. Dnešek je nebezpečnější tím, že je fragmentovanější a méně predikovatelný. Tedy kombinace faktorů jako hybridní operace, kyberútoky, sabotážní aktivity, záměrná práce s migrací (např. při hranicích Polska s Běloruskem) a záměrně šířenou lží - dezinformacemi.

Navíc funguje jakýsi pocit, že válka v Evropě je vlastně „normální“, přestože tu až na výjimky, jako rozpad Jugoslávie, téměř 80 let nebyla. A současně je tu riziko, že dlouhá válka bude Moskvu motivovat k dalším formám nátlaku, aby kompenzovala omezené zisky na bojišti. Což se může přelévat i do vyjednávání, jak vidíme na aktuálních jednáních bez průlomu.

Existuje historický konflikt, ve kterém obránce vydržel tak dlouho proti početně silnějšímu agresorovi a nakonec uspěl?

Ano, typicky tam, kde obránce získal čas, prostor a podporu zvenčí. Například Británie v letech 1940–41, kdy vydržela do momentu, kdy se z konfliktu stal širší koaliční boj. Dále třeba Čína proti Japonsku v letech 1937–45, Severní Vietnam proti USA, kde hrála roli kombinace vytrvalosti, politické strategie a externí podpory, nebo Afghánistán proti SSSR. Společný jmenovatel je pak to, že obránce nepřetlačil agresora jen „hrdinstvím“, ale tím, že agresorovi zvedal cenu - náklady za jeho agresi a donutil ho změnit priority.

Může válka paradoxně režim stabilizovat, tedy vytvořit společnost, která je chudší, ale politicky loajálnější?

Může a historie to zná. Válka umí vytvořit „obléhanou pevnost“, ve které část společnosti přijme omezení výměnou za pocit bezpečí a srozumitelný příběh. Funguje to ale jen za určitých podmínek - režim musí udržet základní životní standard, kontrolu informací a přerozdělit výhody loajálním skupinám.

Zároveň je to stabilita vykoupená budoucností. Čím déle konflikt trvá, tím více roste riziko, že se loajalita změní v apatii, cynismus a nakonec v tichý odpor. Zvlášť když se kumulují ztráty a ekonomické náklady.

Tomu se blíží jistý skanzen jménem Severní Korea, i když až do války na Ukrajině se přímo do válečných operací několik dekád nepouštěla.

Na začátku války se hodně mluvilo o „morální převaze“ Ukrajiny. Lze i dnes tvrdit, že je stále strategickou výhodou?

Ano, ale rozhodně není samospasitelná. Morální převaha je strategickou výhodou hlavně v tom, že pomáhá udržet vnitřní soudržnost, legitimitu obětí a podporu spojenců. V dlouhé válce ale morálka potřebuje oporu i v kapacitě: munici, výcviku, rotacích, protivzdušné obraně, ekonomické výdrži. Morální převaha tedy zůstává „multiplikátorem“, který zvyšuje efekt zdrojů, ale nedokáže je nahradit.

Ukrajinští vojáci přitom vědí, že když přestanou bojovat, válka se k jejich domovům přiblíží ještě víc. I proto jsou schopni leckdy bez vystřídání zvládat neuvěřitelně dlouhou dobu strávenou na linii dotyku. I to však postupně mění technologická revoluce, nyní vyjádřená např. drony, do budoucna zase mnoha dalšími vymoženostmi.

Co je z historického hlediska pro obránce nebezpečnější - vojenské vyčerpání, nebo psychologická únava společnosti?

Jsou provázané. Vojenské vyčerpání je viditelné ve ztrátách a munici. Psychologická únava je zrádnější, protože může přijít dřív než vojenský kolaps a projeví se poklesem disciplíny, polarizací, útěkem a tlakem na „jakýkoli mír“.

Historicky platí, že když se obránci rozpadne soudržnost, ztrácí schopnost mobilizovat zdroje i v situaci, kdy by ještě vojensky mohl držet.

Únava z války roste i v české společnosti. Je to historicky běžný jev u zemí, které samy neválčí?

Ano, po úvodní vlně zájmu či solidarity přichází vystřízlivění. U „nezúčastněných“ společností se časem typicky prosadí pocit, že konflikt je vzdálený, složitý a nekonečný a že domácí problémy jsou naléhavější. Historicky to vidíme u dlouhých konfliktů, které se vlečou roky. I když se jich část veřejnosti účastnila jen politicky, přes rozhodování volených zástupců, nebo ekonomicky.

Únava je přirozená, ale problém nastává, když se promění v iluzi, že „když se přestaneme dívat, přestane to existovat“. Myslím, že i v ohlasech na tento rozhovor se dočteme, že už s tím tématem nemáme otravovat. Jako kdyby přehlížení závažných dějů, které mají navíc potenciál dál eskalovat, mohlo přinést stabilitu a bezpečí.

Mimochodem, obranyschopnost má v této souvislosti jedinečnou vlastnost. Můžete se mít jakkoliv dobře materiálně a říkat si, že vám nic nehrozí a vás se to netýká, ale pokud ji zanedbáte, máte jistotu, že k vám potíže, hrozby a výzvy stejně dorazí. Proto ignorance není v tomto směru dobrou volbou.

Dostaly se podle vás evropské země do stavu, kdy je na zbrojení už teď pozdě?

Zbrojení, ať se to někomu líbí, či nikoliv, je zároveň součástí odstrašování. Asi je třeba stále dokola opakovat historicky ověřené „chceš-li mír, připravuj se na válku“. Na zbrojení tedy rozhodně pozdě není. Evropa je v situaci, kdy dohání zpoždění a naráží na limity - průmyslové kapacity, zásoby, personál, politické cykly.

Jak dlouho obvykle trvá, než si společnost připustí, že nějaká válka není epizodou, ale novou geopolitickou realitou?

Historicky trvá přepnutí společnosti a státu z mírové rutiny na vážně vnímanou a akcentovanou bezpečnostní realitu často roky: po fázi popření se přechází k dílčím opatřením a až později k systémovým změnám v rozpočtu, výrobě nebo výcviku. Klíčová je konzistence a dlouhodobá schopnost vyrábět a udržovat, ne jednorázový nárůst.

Když to řeknu zjednodušeně - zaslouží si přežít ta společnost, která pochopí, že má smysl se semknout na obhajobě svého hodnotového ukotvení a práva na svobodné směřování, a bude ochotna taky pro to něco udělat. Ta, která rezignuje, zanikne.