Hlavní obsah

Diagnóza Josefa Veselky: Lenin i korunovační klenoty jako symboly stereotypů

Josef Veselka
Profesor medicíny, kardiolog
Foto: ČTK

„Kdoví, kdy se někomu z mocných opět zachce ukázat klenoty lidem. Možná opět před volbami. Člověk by pak mohl být povolnější a volební lístek by třeba zaškrtl dle prezidentského doporučení.“

Reklama

„V pohledu na prezidentský úřad a jeho majestát jsme se za sto let téměř nepohnuli. Přitom bychom prezidenta nemuseli mít vůbec. Vláda i dvě komory Parlamentu by jistě vše zvládly.“

Článek

Je to dávno. Skupinka československých studentů stála v nekonečné frontě kroutící se po Rudém náměstí v Moskvě. V pozadí, coby symbol sovětské moci, majestátný Kreml. V popředí mauzoleum uchovávající tělo největšího z revolucionářů dvacátého století. Čas se táhl a stejně pomalu se studenti přibližovali ke svému cíli. Uběhly snad dvě nebo tři hodiny a konečně byli vpuštěni do ztemnělých místností. Na pořádek dohlíželi uniformovaní muži, nahlas nemluvil nikdo, sem tam někdo zašeptal.

A pak ho spatřili. Pár kroků od nich ležela drobná postava, v níž poznali proslulou historickou figuru. Malá hlava, typická bradka, bílá kůže. Pleť byla tak bledá, že okamžitě přestali věřit v pravost toho, co jim bylo ukazováno. Je to jen vosková figurína, napadlo je. Jednoho ze studentů chytil voják za ruku a vytáhl mu ji z kapsy. Jeho nevraživý pohled říkal, že o důstojnost tady jde především.

Opravdu bych nevěřil, že si na tento bizarní zážitek vzpomenu ještě po třiatřiceti letech. Ale cosi mi ho právě v těchto dnech připomnělo. I současná Praha měla totiž své přechodné mauzoleum. Neležel v něm revolucionář všech revolucionářů, ale byly tam české korunovační klenoty.

Fronta se táhla Pražským hradem až na Malou Stranu a lidé čekali a čekali, aby po několika hodinách mohli pohlédnout na předměty, s nimiž si spojují slavné okamžiky české historie, samostatnost a řadu dalších pocitů, které jim symbolizují sepětí s rodnou hroudou.

Prezidentský kandidát ve frontě

Andrej Babiš sice nejprve řekl, že na prohlídku korunovačních klenotů nepůjde. Nakonec do fronty dorazil a počkal v ní tři hodiny. Po prohlídce musel čelit i nepříjemným dotazům novinářů.

I tentokrát to bylo jen na pár okamžiků. Ve skleněné vitríně se třpytilo zlato a drahé kameny, rodiče a prarodiče se skláněli k dětem a cosi jim šeptali. Určitě je upozorňovali, aby si ten okamžik dobře pamatovali, protože kdoví, kdy se někomu z mocných opět zachce ukázat lidem takovou nádheru.

Možná opět někdy před volbami, aby tím vyjádřili svou nesmírnou laskavost a velkodušnost. Člověk by pak mohl být povolnější a volební lístek by třeba zaškrtl podle prezidentského doporučení. Omámen kouzlem okamžiku by si neuvědomil, že Hrad patří všem lidem a právě nám by měl k procházce nebo výletu za historií či kulturou být plně k dispozici.

Každý národ si vytváří své unikátní rituály a má své anachronismy. Mají to tak Rusové se svým Mauzoleem Vladimira Iljiče Lenina, z dnešního pohledu jedním z největších zločinců dvacátého století, máme to i my se svými korunovačními klenoty.

Mísí se v tom spousta osobních emocí, vzpomínek a představ. Ale reálně je to stejné jako s řadou jiných věcí v uspořádání naší společnosti. Dokud budeme žít v jakési schránce svých stereotypů, na Hradě si budeme představovat místo prezidenta z masa a kostí spíše vladaře, jeho předvolební kampaň bude pouhou hrou na největšího sympaťáka nebo sympaťačku a manipulativním útokem na emoce namísto racionálního představení programu a vizí, pak o délce čekání na korunovační klenoty bude stále rozhodovat jen kdosi tam „nahoře“.

Můžeme si za to sami, protože téměř jakýkoliv pozitivní krok ve vývoji společnosti se musí těžce vybojovat nebo aspoň poctivě odpracovat. V pohledu na prezidentský úřad a jeho majestát jsme se však za sto let téměř nepohnuli.

Byl bych mnohem raději, pokud bych se nad jménem českého prezidenta musel pokaždé krátce zamyslet, protože bych si na něj zrovna v tu chvíli nemohl vzpomenout. Jeho funkce by dokonce mohla být putovní a jednotliví ministři by se v ní střídali po roce, jako je tomu ve Švýcarsku.

Od toho by byl už jen krůček k myšlence, že bychom prezidenta nemuseli mít vůbec. Vláda i dvě komory Parlamentu by jistě vše zvládly. A věřím, že v takovém světě by korunovační klenoty ležely kdesi v muzeu na očích nás všech. Asi bychom si jich pak vážili o trochu méně, ale uspořádání společnosti, jež by jejich umístění symbolizovalo, by bylo lepší než to současné.

A když už jsem u toho snění, pak dodám, že v Rusku by se tou dobou nestála fronta ani na Vladimira Iljiče, ani na Vladimira Vladimiroviče. Už by neměli co symbolizovat.

Reklama

Doporučované