Článek
Je to za námi a jak praví klasik: Voliči rozhodli tak, jak rozhodli. V komunálu kromě toho rozdali karty, aby s nimi partaje sehrály koaliční jednání. V senátních volbách se politikům karty nerozdávají, tam je výsledek černý na bílém neúprosný.
Opoziční strany teď na své straně cítí to, čemu se ve sportu říká „momentum“. Jde o okamžik, když se průběh zápasu začíná obracet na stranu jednoho ze soupeřů. Ten se v tu chvíli pohybuje jakoby s větším elánem a vychází mu, na co sáhne.
Momentum je nestálé a během hrací doby měnívá majitele i několikrát. Když za „hrací dobu“ označíme léta mezi sněmovními volbami, může se s momentem stát, a nejspíš i stane, to samé. A i kdyby ne, euforie z prvních dnů po komunálních a senátních volbách vyprchá a politická řež se vrátí do rutiny dřív, než opadá listí.
Už proto jsou představy, že nastává Babišův „začátek konce“, sotva něčím víc než výkřikem povolebního štěstí v hlasování takzvaně druhého řádu. Že v nich dnešní vládní strany oproti roku 2022 oslabily a v horní komoře utrpěly těžkou porážku, neznamená, že se vláda začíná kácet. Mimochodem: na důvěře Poslanecké sněmovny, které je odpovědná, se nic nemění.
Ani předáci koalice s většinou 108 hlasů samozřejmě nemohou momentum ignorovat. V první řadě juniorní vládní strany, které ve volbách shořely jak papír. Místy nebylo moc patrné, jestli vůbec kandidovaly.
Úkaz takzvaného leštění stranických značek, doteď spojované s opozicí po prohraných volbách 2025, se tím pádem přesouvá i do vládního tábora.
Vzhůru na atrakce!
Nejagilnějším leštičem je Tomio Okamura. Využívá svého hybridního statutu: u příležitosti koaličních jednání procítěně hovoří o tom, co vláda v nejbližší době chystá nebo by měla chystat, a pak se, opatřiv si titulky ve zpravodajství, vytratí zpátky do parlamentu, kde je jeho pracovní pozice. Vládu totiž řídí Babiš. Okamurových pokusů si nemohl nevšimnout a veřejně se nad nimi ušklíbl - zatím nic víc.
O povolebním pondělí se Okamura vyjádřil takříkajíc naplacato: „Je potřeba se zaměřit na co nejrychlejší prosazení voličsky atraktivních viditelných bodů, které po nás voliči žádali v souladu s programovým prohlášením vlády.“ Konkrétně zmínil zrušení koncesionářských poplatků, zvýšení slev na jízdném, ale také „transparentní financování politických neziskových organizací ze zahraničí.“
Okamurova odzbrojující upřímnost by se neměla stát folklorem koaličních jednání, nad kterým se už nikdo nepozastavuje. Měla by spíš šokovat. Protože politici musí řídit stát podle toho, co je zapotřebí dělat. Nebo nedělat. A ne podle atraktivity v očích svého elektorátu.
To není ani naivní, ani přehnaně idealistický požadavek. Naopak, nemít ho a neočekávat od rozhodujících politiků aspoň zlomek celospolečenské odpovědnosti by přitakávalo cynické rezignaci.
Tomiu Okamurovi je to ale jedno a dává dlouhodobě najevo, že ho zajímají jen voliči SPD a spol. Mluví, jako by se od loňska zapomněl na předvolebním jarmarku. To je SPD a bude ještě víc.
Nezměna
Do povolebních dnů spadl i koaliční kompromis ohledně inkluze. Také doprovozený nepřehlédnutelným leštěním značek. Okamura: „Připravují se další kroky, které směřují k hloubkové změně systému inkluze.“ Petr Macinka: „Je to začátek řešení něčeho, co za problém považujeme, a to je inkluze.“
Ani tady se nevládne a nemluví s ohledem na zájmy všech, ale jen vlastních voličů a volebních programů. Motoristé sobě si do něj zrušení inkluze napsali jako podmínku vstupu do vlády. Takže bez ohledu na změny, které si ministr školství pochvaluje, musí živit představu, že inkluze je „zlo“ a její zrušení zůstává alespoň cílem na obzoru.
Dalo se čekat, že reakcí Motoristů na volební porážku a povolební momentum bude… trolling. Respektive počínání konfigurované tak, aby budilo nadprůměrný rozruch. Viz trapná sociálně síťová etuda zmocněnce Filipa Turka s doutníkem típnutým do krémového větrníku. Viz urážlivý výpad Petra Macinky vůči kolegům ze Seznam Zpráv na vládní tiskovce, zarámovaný tradičně neúspěšným pokusem o vtip. To jsou Motoristé sobě a budou ještě víc.
Vedle stojící Andrej Babiš k Macinkovi dodal: „Pan ministr nějak promluvil, já tak nemluvím. My chceme komunikovat slušně.“ To odpovídá Babišově povolební zdrženlivosti vůči oponentům a médiím. V tradičním nedělním selfpromo videu volby ani nezmínil.
Stejně tak nezmínil svou vlastní odpovědnost za neúspěch. Kritiku namířil na neúspěšné spolustraníky. Ohlásil „restart“ ANO - velmi příznačně na svém sólovém povolebním brífingu.
ANO je Babiš a nejspíš bude ještě víc. Nikdo jiný zatím nerestartuje. Čeká se, až jakou rychlost zařadí předseda.
Coby kdyby
Parlamentní opozice - mimo oslabivších Pirátů - působí dojmem, že zatím hlavně žasne nad dílčím vítězstvím. Vychutnává si úspěch a znovunabyté sebevědomí. Jestli je to předzvěst toho, že chce pokračovat tak jako doteď, čeká ji nejspíš nemilé vystřízlivění.
Speciálně z druhého kola senátních voleb se o výsledku parlamentních voleb 2029 dá vyvozovat jen velmi málo. V roce 2029 přijde třikrát tolik voličů. Jan Grolich může v euforii tvrdit, že „kdyby teď byly sněmovní volby, tak je vyhrajeme, já jsem o tom stoprocentně přesvědčený.“ Ale není to nic víc než momentum hráče, který kmitá po palubovce a daří se mu, nač sáhne. Je to jen „kdyby“.
Přečtěte si také:
Parlamentní opozice si ve svém zájmu musí ujasnit, jakou metodou chce vyhrát. Jestli jako první na pásce v počtu hlasů, anebo jako ten, kdo dá dohromady víc hlasů díky povolebnímu spojenectví.
Oba scénáře jsou teoreticky možné. Ale k cíli a ke změně, kterou se každá opozice zaklíná, vede spíš ten první. I proto, že volba s vidinou vítězství přitahuje víc než volba někoho, kdo bude dejme tomu čtvrtý. Nebo proto, že sestavování vlády má své ústavní postupy a politické zákonitosti. Nestačí jen vykolíkovat libovolnou většinu na radnici a druhý den jít na to. Premiérem je většinou jmenován vítěz voleb.
Ve sněmovních volbách bývá pro opozici, která chce vyhrát nad dominantním soupeřem, výhodnější spojovat se předem, ne až - eventuálně - pak. V komunálních a senátních volbách se to připomnělo také.
Grolichova ambice „volby vyhrajeme“ by zasloužila důkladné upřesnění. Kdo se tím „my“ myslí? A jaký bude jejich program? Na kterém by místo leštění stranických značek museli předvést vyspělé umění dohody?
