Článek
Andrej Babiš svádí volební propad kandidátů ANO mimo jiné na to, že se poslední dobou hodně mluví o neplnění vládního programu. A jsou věci, které se opravdu neplní. Loňské billboardy o levnějších hypotékách jsou snadný terč.
Existuje ale ještě jedno vysvětlení. Že vláda svůj program naopak plní – a právě v tom je problém. Že voliči – aspoň někteří – prokoukli, jak špatný program to je.
Skalní příznivci vládních stran takto asi neuvažují. Ale ti přelétavější by chybu v úsudku uznat mohli. Rok po volbách jsou totiž základní nedostatky vládního smýšlení v reálném provozu docela dobře vidět.
Začněme tím nejdůležitějším – bezpečnostní situací. Rozhodně není dobrá a za poslední rok se výrazně zhoršila. Ruské drony létají už nejen na Ukrajinu, ale i do Pobaltí a na bulharské lodě v Černém moři. Donald Trump uzavírá dohody s Kremlem a nutí Kyjev ke kapitulaci. Vlády v Polsku či ve Skandinávii dávají občanům preventivní lekce z civilní obrany.
Česká vláda ale žije v jiném světě. Snaží se přikrčit, podobně jako Babiš v pátek před Volodymyrem Zelenským na summitu EU. Schovat se, zahraniční politiku omezit jen na „We need more money“, jak Babiš prohlásil na téže akci. O válce nemluvit, obranné výdaje přiškrtit, Ukrajinu dát do programu jednou vedlejší větou. Vyčítat – slovy premiéra – „evropským lídrům“, že se dost nesnaží, aby byl mír a válka skončila.
Nic takového pochopitelně nedává žádný smysl. Dokud Ukrajina má vůli vzdorovat, je třeba jí ze všech sil pomáhat, lepší bezpečnostní investice pro zbytek Evropy neexistuje. Babišův tým by rád vykouzlil pocit bezpečí pomocí hypnózy, kdy bude voličům opakovat, že Česka se žádný okolní konflikt netýká. Hlavně se do ničeho nemontovat. Ale co když aspoň části voličů ANO dochází, že to je celé jen iluze?
Anebo z jiného soudku, rozpočet a ekonomika. Vláda se hrdě hlásí k tomu, jak přispívá lidem na elektřinu, ulevuje živnostníkům, zlevňuje naftu. Výhledově na sebe vezme ještě televizní poplatky, zruší penzijní reformu, sníží DPH na limonády a některé léky. V programu také slibuje o dva procentní body srazit podnikovou daň.
Jenže pozorným poplatníkům už musí začít docházet, co za to. Že vůbec nejde o žádnou rafinovanou politiku, ale že si na každou z výše uvedených úlev prostě jen půjčíme. Aby dnes zlevnily složenky, vydá se víc státních dluhopisů a účet pošleme příštím generacím. Tak prosté to je, vláda si na větší rozdávání rovnou rozvolnila rozpočtová pravidla.
Třetí příklad: Vládní strany mívají v průběhu působení v senátních volbách problém, pokud vedle běžného provozu praktikují – jak to popsal v povolební diskuzi ČT ústavní právník Jan Kysela – „něco, jako je systémová redefinice nebo systémová rekonfigurace“.
Tak to bylo na přelomu milénia během opoziční smlouvy. A totéž mohlo zafungovat i o víkendu, vzhledem k tomu, co vláda předvádí směrem k institucím. Ať už jde o rušení služebního zákona a lidskoprávních agend, útoky na média, demontáž ochrany životního prostředí, nebo nadbíhání úřadů zájmům Agrofertu.
Mnoha příznivcům koaličních stran taková politika asi konvenuje. Mnozí budou požadovat, aby se ještě přitvrdilo, a možná právě tak budou vládní partaje na víkendovou prohru reagovat.
Ale třeba to nevyjde. Třeba už někdo zůstal doma kvůli pochybnostem, zda je stávající kurz v jeho či jejím zájmu. Uvidíme příště – není nutné, aby prozřely miliony lidí, stačí menšina ve středu voličského pole, kde se rozhoduje. Jako minulý víkend.
