Článek
Ne že by šlo o největší hřích Motoristů ve vládě. Ale když Boris Šťastný musel ve Sněmovně nedávno vysvětlovat, jak jdou jeho pravicové ideály dohromady s větším zadlužováním, vytáhl hodně chabý argument – a sice že vláda se rozhodla investovat a na to potřebuje víc peněz.
Kde jsou ty časy, kdy Motoristé na billboardech slibovali pohlídat Babiše. V ekonomických bodech jsou zcela v jeho vleku, i výmluvu na investice se Šťastný naučil od ANO. Hodně o ní uslyšíme i dnes, kdy má ve Sněmovně začít demontáž protidluhových pravidel.
Motoristé nejsou sami o sobě podstatní. Jen dobře ilustrují, jak velký obrat ke správě společných peněz současná vláda dělá. A jak u toho ohýbá skutečnost.
Má to chytře vymyšlené. Víc investic zní jako akční zodpovědný přístup. Jako výraz vůle něco pro zemi udělat, někam ji posunout. Nebo jako výraz odvahy.
Navíc se to celé dá doprovodit rádoby fundovanou analogií s domácnostmi nebo – jak předvedl právě expodnikatel Šťastný – firmami. A sice že lidé si také berou hypotéku, aby svou životní situaci posunuli někam dál. I firmy nakupují stroje na dluh, aby se vypracovaly.
Hapruje ale jedna zásadní věc. Někomu může znít jako technikálie, k mnoha voličům, zvyklým na zjednodušený výklad skutečnosti přímo od koaličních lídrů, se proto nedostane. Přitom jde o argumentační díru – tak velkou, že je až frustrující, jak snadno vládě prochází.
Díra spočívá v tom, že veřejné investice nejsou nic nového. Byly tady vždy, i za minulých vlád. Jen s tím rozdílem, že se vešly do standardního rozpočtu a že patřilo k základní politické slušnosti daňové poplatníky neobtěžovat tím, že by se vydávaly za něco extra.
Zkrátka se na ně musely najít peníze v tom, co se od poplatníků vybralo. Jako na každý další úkol státu. Brát si na stejný účel dodatečný dluh je stejné, jako kdyby jeden člen domácnosti najednou vyrazil do banky pro půjčku, protože peníze prohýřil, takže už nezbyly na věci typu oprava střechy a plotu. I když dřív se do rodinného rozpočtu takové položky běžně vešly.
Totální rozvolnění
Čísla hovoří jasně. Investice se v poslední dekádě pohybovaly podle dat Národní rozpočtové rady od 6,5 do 11 procent všech výdajů. Průměr za posledních 20 let činí 10,8 procenta, což je identické číslo, jaké má vláda v plánu letos. S mírou zadlužení investice v minulosti nijak nesouvisely.
Nelze se hájit ani tím, že by Česko ve veřejných investicích bylo nějak pozadu a muselo na dluh něco dohánět. Podíl 10,8 procenta za období let 2004–2025 je páté nejlepší číslo v EU.
„Problém v posledních letech je, že si musíme půjčovat i na běžný provoz a pak to samozřejmě nutí vlády, aby si půjčovaly o to víc i na investice. Čili historka, že v posledních letech jde o půjčování na investice, nesedí,“ potvrzuje Mojmír Hampl, předseda rozpočtové rady, která – což je užitečné připomenout – je tu podle unijních směrnic jako kontrolka politiků, aby se ve správě veřejných peněz nevymkli normálu.
Což se bohužel v Česku děje, a to v důsledku již zmíněné úpravy rozpočtových pravidel. Respektive – jak říká Hampl – jejich „totálním rozvolněním“.
Změny se mají ve Sněmovně začít projednávat dnes a jde o hodně. Opozice slibuje nasadit důslednou obstrukční blokádu, koalice svolává mimořádnou sněmovní schůzi, protože ta umožňuje o něco hladší schvalovací proces.
Doprava a obrana bokem
Podstatou změn je, že limity zadlužování sice zůstanou, ale půjde se jim vyhnout. Část výdajů se do limitů jednoduše přestane započítávat, a to právě ve jménu investičních potřeb. Bokem mají zůstat výdaje na strategickou infrastrukturu (silnice, dálnice, vodní díla, jaderné zdroje), na obranu nebo na dálnice a železnice pořizované od stavebníků na splátky metodou PPP.
Další úpravy by umožnily obejít dluhové stropy pomocí procedurálních kliček. Vládní většina by si mohla rozpočet vrátit k přepracování a pak při novele by už pravidla rozpočtové odpovědnosti nemusela dodržovat. Nebo by mohla vyhlásit „zhoršenou bezpečnostní situaci“ a výdajové stropy tím nafouknout o deset procent.
„Pokud by došlo k přijetí navržené legislativy včetně výše uvedených pozměňovacích návrhů a vláda dodatečný prostor využila, neudrží se v příštích letech deficit veřejných financí pod třemi procenty HDP a dluhový poměr bude v horizontu let 2031–2033 směřovat k překročení stávající dluhové brzdy na úrovni 55 procent HDP,“ varovali po zveřejnění vládních záměrů ekonomové z Centra veřejných financí při Univerzitě Karlově.
Pro kontext připomeňme, že před covidem Česko dlužilo jen 29,6 procenta HDP. Letos už je na 44 procentech a při realizaci celého vládního programu se sotva do dalších voleb udrží pod 50 procenty. Během jedné dekády se tedy státní dluh může posunout do úplně nové dimenze.
Hnutí ANO před volbami slibovalo šetřit. Ve své tolik vyzdvihované Hospodářské strategii psalo o snižování schodku veřejných financí o půl procenta HDP každý rok, což by de facto znamenalo pokračování v konsolidačním úsilí, jak ho nastartovala Fialova vláda.
Ve vládním programu i ve finální verzi hospodářské strategie, schválené letos vládou, už je ale úplně opačný závazek držet roční rozpočtový schodek do tří procent HDP (oproti loňským 2,1 procenta, tedy nesnižovat ho, jak se říkalo před volbami, ale naopak zvedat). Navíc úprava rozpočtových pravidel způsobí, že ani tři procenta nelze brát vážně, protože se budou vztahovat jen na část rozpočtu.
Investice jsou ve slovníku vládních činitelů snad nejužívanějším slovem, které se používá takřka na jakoukoli útratu. „Investuje“ se do lidí, do seniorů, do platů, do zdraví – do všeho, co zní dobře.
Přitom jde o tak průhledný trik. S více penězi se vždy vládne lépe, vláda vypadá populárněji, nic – v krátkodobém horizontu – není problém. Důsledky se dostaví až později, v podobě vyšších splátek nebo v horším případě také vyšší inflace a vyšších úrokových sazeb pro všechny typy úvěrů. Bylo by velmi záslužné Babiše v tomto ohledu pohlídat, ale kdo to dokáže?
