Článek
Chcete ve zkratce pochopit ekonomickou politiku vlády Andreje Babiše? Pak je asi nejlepší sáhnout po premiérově nedávném komentáři k zamýšlenému rušení rozhlasových a televizních poplatků a převedení financování médií pod státní rozpočet: „Argument, že lidé to stejně zaplatí v daních, je také nesmysl. To by platilo jen v případě, že bychom kvůli tomu zvyšovali daně.“
Zatímco předchozí vláda Petra Fialy ještě alespoň předstírala, že se dlouhodobě snaží o stabilní veřejné finance (a moc jí to tedy nešlo), její nástupkyně celý problém elegantně vyřešila tím, že ze základní trojice příjmy, výdaje, dluh zrušila poslední položku.
Ilustrovat si to můžeme právě na příkladě poplatků. Pokud bude stát každý rok dávat osm miliard z už tak silně deficitního rozpočtu na média veřejné služby a nezvedne o tolik výběr daní, pak to samozřejmě bude na dluh. A je to ještě horší. Nebude to jen každoroční dluh osm miliard, ale pokud si nyní stát půjčuje na desetiletý státní dluhopis za něco málo pod pět procent, je to každý rok ještě navíc zcela zbytečných 400 milionů.
Tuto zvrácenou mentalitu špatného hospodáře se bohužel vláda rozhodla povýšit změnou rozpočtových pravidel na hlavní ekonomický princip Česka. Nemělo by jí to projít.
Výdajové eldorádo
Každý si asi ještě vzpomene na spor o státní finance na rok 2026. Po Fialově kabinetu zde zbyl návrh rozpočtu s deficitem 286 miliard, který nastupující Babišova vláda správně kritizovala za nejrůznější podvůdky a utajování nutných výdajů. Zvolila ale ten nejhorší lék: úplně se přestala omezovat jakýmikoliv rozpočtovými pravidly a pustila deficit zcela z vodítka. Výsledkem je nový schodek 310 miliard. Porušení zákona prý nevadí, protože jde o přepracovaný jízdní řád financí, ne ten původně navržený.
Vše, co se Babišova vláda při sporu o rozpočet na tento rok naučila, chce nyní uzákonit a legalizovat tak svou praxi. Využívá k tomu fakt, že je třeba změnit rozpočtová pravidla dohodnutá na úrovni Evropské unie. To by ještě ničemu nevadilo: místo pouhého sledování deficitu se nově budou předkládat fiskálně-strukturální plány a dál to není třeba dopovídávat, je to odborná věc. Podstatné je, že na konci si budeme moci jinými výpočty dovolit zhruba takové deficity jako předtím. A nadále nám tedy zůstane problém, jak odstranit každoroční stamiliardové schodky.
Jenže současná vláda se rozhodla toto převedení unijní legislativy do české zneužít a různými pozměňovacími návrhy předělat původní unijní shodu k nepoznání. To se opravdu nedá jinak nazvat.
Vláda bude moci navýšit výdaje o deset procent, pokud tu jsou mimořádné situace. Ty se ovšem z válečného stavu rozšířily o „zhoršenou bezpečnostní situaci“, takže to může být prakticky vždy. Prodlužuje se i výjimka pro obranné výdaje, které se nezapočítávají do schodku, až do roku 2036. To, co mělo být krátkou a rychlou reakcí na hrozbu Vladimira Putina, se stává mimorozpočtovým normálem.
A je toho mnohem více, co je v návrhu špatně.
Hlavně dobře schovat dluh
Pojďme ale k tomu nejdůležitějšímu – faktickému zrušení státních rozpočtů, které neustále každý rok otravují vlády s červeně svítícími velmi vysokými schodky. Předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl správně varuje před tím, kolik výdajů se nově dostane zcela mimo dozor rozpočtu. Dosud to byla obrana, nyní se k tomu má přidat i dopravní infrastruktura a platby za PPP projekty (soukromník staví za své, stát pak splácí). Podle Hampla by tak až 70 procent výdajů Státního fondu dopravní infrastruktury, nějakých 100 miliard, mohlo být utraceno mimo rozpočtová pravidla.
Svým způsobem je to geniální rozřešení letité záhady veřejných financí: Když nedokážu schodky zkrotit v rámci státního rozpočtu, vyvedu je mimo rozpočet. Jak prosté, milý Watsone!
Takže nadále budeme mít jakýsi státní rozpočet s limitovanými výdaji. Ale do jeho deficitu se nebudou počítat výdaje na obranu, stavbu jádra, PPP projekty, silnice, železnice…
Související:
Veřejné finance jsou v Česku nestabilní od dob covidu, kdy jsme zahučeli do stamiliardových schodků a dosud se jich nedokázali zbavit. Alespoň jsme ale předstírali, že jejich zkrocení je náš cíl. Ani jsme si nedokázali představit, že by to mohlo být jinak. Stabilní státní rozpočty jsou základem této republiky už od září 1990, kdy Federální shromáždění schválilo Scénář ekonomické reformy, tedy plán na obnovení kapitalismu v Československu. A právě prudentní veřejné finance měly být – a také byly – kotvou celé změny a základním poznávacím znamením české ekonomiky.
Teď vláda říká: Odhoďme už tuto letitou veteš zbytečného šetřílkovství a dejme „našim lidem“, na co mají právo!
Je to lákavé, politicky výhodné, ale ekonomicky to dobře neskončí. Bude to ve velkém ten příběh s poplatky – nejprve budeme nadšení, jak jsme ušetřili, abychom pak zjistili, že to zaplatíme z budoucích daní i s vysokým úrokem.
