Blízko dokonalosti. Jak dokázala izraelská obrana zastavit íránskou smršť

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Poslední válku na Blízkém východě spustil Izrael 12. června. V ten den zaútočil na řadu cílů v Íránu s deklarovaným cílem zničení, či minimálně zastavení íránského programu výroby jaderných zbraní.

Teherán odpověděl jediným způsobem: během dvanácti dnů bojů vychrlil na Izrael smršť stovek balistických střel středního doletu a k tomu stovek dronů (nevíme, že by vyslal i nějakou proudovou střelu).

Izraelci byli přesně na takovou odpověď připraveni. Íránské drony nejsou příliš sofistikované zbraně, jejich zastavení se neukázalo jako velký problém. Větší otazníky byly kolem balistických střel: obrana proti zbraním, které se v poslední fázi letu pohybují rychlostí několikrát vyšší než zvuk, není vůbec jednoduchá.

Izrael jako jediná země na světě má ovšem v současnosti také obranu, která dokáže pokrýt velkou část jeho osídleních oblastí. Ze všech odpálených íránských střel jich pouze 31 mělo dopadnout do blízkosti strategických cílů nebo obydlených oblastí. Zemřelo 28 lidí. Dá se tedy mluvit o úspěchu?

Na začátku máme několik základních, veřejně dostupných čísel. Írán během dvanácti dnů bojů vypustil na Izrael podle odhadů přes 500 balistických střel středního doletu – podle některých údajů jich bylo téměř 600.

To jsou hrubá čísla, od kterých se můžeme odrazit, přesto jsou ovšem do jisté míry zavádějící. Žádná technologie není stoprocentní. Část střel selže sama od sebe, třeba se rozpadne za letu.

Kolik takových „zmetků“ bylo, nikdo pochopitelně přesně neuvedl. Bezpečnostní odborník Fabian Hoffmann ve své analýze úspěšnosti izraelské obrany vychází z kvalifikovaného odhadu. Zatímco západní střely mají poruchovost pod deset procent, u íránských raket s jejich desítkami let vývoje je podle něj realistické počítat s poruchovostí mezi 10 až 15 procenty.

Co to znamená v praxi? Pokud bylo odpáleno skutečně 600 střel, tak zhruba 60 až 90 z nich vůbec nedoletělo do blízkosti izraelského vzdušného prostoru. Počet skutečných hrozeb, které se k Izraeli přiblížily, tak klesá na zhruba 510 až 540.

Ne všechny byly nebezpečné. Dalších 25 až 40 raket podle zpráv dopadlo do neobydlených oblastí. Je vysoce pravděpodobné, že obranné radary přesně spočítaly jejich trajektorii, vyhodnotily je jako neškodné a záměrně je nechaly dopadnout do pouště. Izraelská obrana neplýtvá municí za miliony dolarů na střely, které nepředstavují nebezpečí.

Izraelská obrana musela reálně čelit zhruba pěti stovkám střel. Pokud pouze 31 z nich skutečně proniklo až na zem, znamená to, že úspěšně zničila všechny ostatní. Což by znamenalo, že obrana selhala zhruba v pěti procentech případů a uspěla v 95 procentech. Hoffmann, který počítá s 550 íránskými střelami, dospěl k výsledku kolem 93 procent.

Izraelská oficiální místa obvykle mluví zhruba o 90procentní úspěšnosti obrany proti balistickým střelám (bylo tomu tak i tentokrát), a tak je výsledek vlastně o něco lepší, než by se podle nich dalo očekávat. Navíc se spekulovalo, že izraelské zásoby „protistřel“ byly částečně vyčerpány po útoku Íránu z dubna 2024, a tak bude možná muset protiopatřeními do jisté míry šetřit.

Pokud je munice dostatek, obraně to může pomoci. Pokud má jedna střela 80procentní naději na zásah, vypuštění dvou střel proti jednomu cíli zvýší pravděpodobnost zásahu na 96 procent (tedy čistě matematicky, bez ohledu na praktické podmínky).

Jaké faktory tedy mohly hrát roli v tom, že obrana si vedla tak dobře, jak si vedla? Na první pohled (se zatím jen krátkým odstupem od událostí) stojí izraelský úspěch na souhře tří klíčových faktorů: na desetiletích technologického vývoje, schopnosti inovovat pod extrémním tlakem a také skutečnosti, že nejlepší obranou je někdy útok.

Současné izraelské obranné systémy mají své kořeny v 80. letech minulého století, v dobách studené války a ambiciózního programu amerického prezidenta Ronalda Reagana. Jeho Strategická obranná iniciativa (SDI) měla USA ochránit před sovětskými jadernými raketami.

Původní koncept počítal s futuristickými lasery umístěnými ve vesmíru, což se ve své době rychle ukázalo jako technický nesmysl. Političtí oponenti se programu vysmívali a senátor Ted Kennedy (bratr dnešního ministra zdravotnictví Roberta F. Kennedyho) jej pohrdavě označil za „Hvězdné války“. Přezdívka se ujala a na původní pejorativní nádech se přitom zapomnělo.

Kennedy přitom měl v podstatě pravdu: program byl skutečně v řadě ohledů naprosto technicky nesmyslný. Postupně v jeho rámci vznikla snaha vytvořit protivzdušné střely schopné ničit rakety kratšího doletu – a právě zde se otevřel prostor pro spolupráci s Izraelem.

Pro Reaganovu administrativu, která čelila odporu vůči SDI v Kongresu, nešlo tehdy tolik o strategii, jako o politiku. Zapojení židovského státu mělo pomoci získat na stranu podpory SDI vlivnou proizraelskou lobby mezi americkými zákonodárci.

Samotný Izrael byl ovšem zpočátku skeptický, především kvůli obrovským nákladům na vývoj systému. Vše změnila válka v Zálivu v roce 1991. Trauma z 39 iráckých balistických raket, které dopadaly na izraelská města, zlomilo politický odpor a vytvořilo celonárodní poptávku po vlastním obranném deštníku. V současné době tak mají investice do ochrany proti těmto střelám v podstatě celonárodní podporu.

Úspěch izraelské obrany nestojí na jediné zbrani, ale na promyšlené souhře několika systémů, které se navzájem doplňují. Každá vrstva má na starosti jiný typ hrozby.

Vrchní patro, systém Arrow, může ničit balistické střely ještě ve vesmíru, tedy ve výškách nad 100 kilometrů. Střední patro, Davidův prak, se stará o rakety kratšího doletu. A spodní patro, známá Železná kupole, chrání před raketami, dělostřeleckými či minometnými granáty.

Během červnové války ovšem Izrael ukázal, že tyto systémy umí používat nečekaně flexibilně. Davidův prak, navržený na hrozby do vzdálenosti 300 kilometrů, podle zveřejněných záběrů úspěšně ničil balistické střely vypálené z Íránu, tedy ze vzdálenosti přes 1000 kilometrů.

Stejně překvapivé jsou videozáznamy, které zachycují i nasazení „poslední vrstvy“ obrany, tedy systému Železné kupole, proti hlavici balistické střely. Tedy proti cíli, pro který nebyly nikdy navrženy.

Jak je to možné? Svou roli mohou mít zkušenosti operátorů – i moderní, sofistikované zbraně se dají používat lépe, či hůře, a na umu lidí, kteří je obsluhují, tedy záleží. Je možné, že izraelští specialisté se naučili ze systému „vyždímat“ více, než se původně zdálo možné.

Systémy také mohly dostat „pořádný update“ – tedy vylepšit se čistě po softwarové stránce. Izraelský obranný průmysl potvrdil, že výkon systému Arrow byl vylepšen na základě dat z předchozích útoků v roce 2024. Totéž se mohlo týkat i dalších částí izraelské protivzdušné ochrany.

Pochopitelně také nelze vyloučit, že nasazení systémů na nezvyklé cíle bylo alespoň do určité míry „ctností z nouze“. Že tedy šlo jen o improvizaci ve chvíli, kdy obrana byla napjatá k prasknutí a specializované „antirakety“ docházely.

Izraelský obranný štít také nefungoval bez pomoci od jiných složek izraelských ozbrojených sil. Úspěch byl podle všeho kriticky závislý na schopnosti izraelského letectva ničit íránské rakety a jejich mobilní odpalovací zařízení ještě na zemi. Podle izraelských údajů se podařilo zničit „stovky“ raket a zhruba polovinu íránských odpalovacích zařízení.

Strategie má mimo jiného jasnou ekonomickou logiku. Je totiž nesrovnatelně levnější zničit raketu na zemi jednou bombou, než ji ve vzduchu pronásledovat antiraketou za miliony dolarů. I přesto se ke konci konfliktu objevily zprávy, že Izraeli hrozí vyčerpání zásob antiraket. Spojené státy údajně musely narychlo posílat další zdroje na pomoc.

Zkušenost z Blízkého východu může svádět k představě, že podobný deštník by mohla vybudovat i Evropa. Bohužel se z několika důvodů zdá, že izraelský úspěch bude těžko přenositelný.

Prvním aspektem je geografie a měřítko. Izrael je malá země, kterou lze pokrýt hustou sítí radarů a obranných systémů relativně snadno. Bránit celý evropský kontinent, od Lisabonu po Tallinn, je úkol řádově složitější a nákladnější. I když na papíře dostřely systémů jako Arrow vypadají velmi impozantně, v praxi záleží na řadě okolností (kam přesně míří a kolik času je na „záchyt“ atp.). Kruh na mapě neříká všechno.

Ne že by nemělo smysl budovat žádnou obranu. Například Německo už si systém Arrow-3 pořídilo a v současné době ho uvádí do provozu. Jen je těžké si představit, že by evropský obranný deštník mohl v dohledné době být tak „bytelný“ jako ten izraelský, když by měl přikrýt několik set milionů lidí.

Druhým faktorem je to, že Izrael má prakticky bezprecedentní přístup k americkým technologiím, financím (USA z velké části platily vývoj systému Arrow) a jejich přímé vojenské podpoře. Během červnového konfliktu se na obraně aktivně podílely i americké systémy THAAD a rakety SM-3 odpalované z válečných lodí. Evropa si americkými zárukami minimálně v posledních měsících zdaleka tak jistá není.

Zásadní roli hraje ještě povaha potenciálního protivníka. Pro Evropu jím není Írán, ale Rusko – jaderná velmoc s mnohem větším a zřejmě i sofistikovanějším arzenálem. Představa, že by letectvo NATO mohlo volně operovat nad Ruskem a ničit odpalovací zařízení, jako to dělal Izrael v Íránu, s sebou nese nezanedbatelné riziko jaderné eskalace.

Obrana Evropy proti podobným hrozbám tedy nejspíše bude muset v řadě ohledů nejspíše vypadat a fungovat o dost jinak než v případě Izraele.