Hlavní obsah

Mrazivé. Jak vypadá noc v kyjevském metru

Foto: Jan Novák, Seznam Zprávy

V kyjevském metru nocují stovky lidí. Důvod mají společný, bojí se ruského bombardování.

Reklama

24. 3. 10:31
aktualizováno • 24. 3. 14:49

Každý den dopadají na předměstí Kyjeva ruské rakety. Ničí domy, obchody, školy, infrastrukturu. Zabíjejí lidi. Někteří z nich mají takový strach, že radši přespávají v metru. Reportér Jan Novák s nimi strávil noc.

Článek

Stanice metra Dorohožiči na severu Kyjeva vypadá víceméně stejně jako jakákoliv stanice pražského metra. Zdejší vestibul se ale po vpádu ruských okupačních vojsk stal jednou velkou ubytovnou. Už skoro měsíc tu v průměru nocuje kolem dvou set lidí denně. Doma se bojí ostřelování, tak jsou zde. Na podlaze mají rozestlané karimatky, deky, nafukovací matrace. Je tu i několik stanů. Přes den jedno metro jezdí, druhé je zaparkované ve vestibulu a lidé v něm bivakují.

„Většina nás tu je od začátku války. Za tu dobu se dost známe. Jsme jako sousedi,“ říká sedmadvacetiletá Taria Blaževičová, která sem po vpádu ruských vojsk přišla z Charkova. Má zelený stan vpravo u eskalátorů a přespává v něm se dvěma syny. Oslavili tu už dvoje narozeniny. Její sedmadvacáté a Juriho šesté. „Na tuto oslavu určitě jen tak nezapomene,“ říká s humorem a ukazuje na květiny za stanem.

O kousek dál, na barevné huňaté dece leží ženy tří generací. „Bydlíme nedaleko odsud, v paneláku ve dvanáctém patře, máme ale strach, že by nás mohla zasáhnout raketa, takže noci a rána trávíme raději tady,“ vysvětluje pětadvacetiletá zdravotní sestra. Její tříletá Nataša si spokojeně staví dům z lega. Není jim na té chladné žulové podlaze zima? „Už jsme si za ty čtyři týdny zvykly. Bylo hůř,“ odpovídá dvaašedesátiletá Katja.

Je půl sedmé večer. Čas večeře a kina. Bílou stěnu na konci vestibulu osvítí projektor. Promítá se kreslená pohádka. Malé děti si přinášejí kempingové židličky, karimatky a usazují se. Dlouho jim to ale nevydrží. Raději se honí kolem informačních tabulí nebo jinak lumpačí. Jsou navlečeny v oteplovácích, zimních bundách a kuliších. Větší děti si hrají na tabletu. A teenageři? Ti se potajmu objímají v temných koutech nástupiště. Metrem zní bezstarostný dětský smích.

Vestibulem se line dlouhá fronta dospělých. Ti starosti mají. Mlčky hledí do mobilů a trpělivě čekají na to, až Kolja rozpálí tři elektrické grily a naservíruje jim chutné hotdogy. Vše domácí výroba. Kolja pracuje v restauraci Mr. Grill, která je, jako většina restaurací v Kyjevě, momentálně zavřená. „To jsem měl sedět doma v teple, dívat se na tu spoušť kolem a nic nedělat? Ne. Teď si všichni musíme pomáhat, jak nejlépe umíme. A já umím dělat skvělé hotdogy,“ chlubí se po právu. „Jsou výtečné,“ pochvalují si strávníci. Několikrát do týdne Kolja objíždí stanice metra a hostí ty, kteří tam kvůli strachu z ostřelování přespávají.

Uprostřed haly je velké letiště z nafukovacích lehátek. Na něm leží třiatřicetiletá Oleana a šedesátiletá Nina. V náručí jim vrní kočky Balů a Suzi. I ony jsou raději zde než v patnáctém patře věžáku nedaleko odsud. „Řeknu to upřímně. Bojím se smrti. Bojím se, že budeme mít smůlu a vybombardují zrovna náš barák,“ svěřuje se bankovní úřednice Oleana. Deky, jídlo, pití, žrádlo pro kočky, knihy. Mají vše, co potřebují. „Myslíme si, že tu budeme ještě tak měsíc,“ odhadují, ale krčí u toho rameny.

Před osmou večer, tedy před zákazem vycházení, přicházejí další lidé. Ukládají se na zemi, na lavičkách, případně zalézají do vagonů. Dnes nás tu bude přespávat odhadem kolem sto padesáti. V drtivé většině ženy a děti. A asi tak deset psů a dvojnásobek koček.

Podívejte se na fotogalerii z kyjevského metra:

+20

Toalety jsou v nitru metra. Jemně řečeno, nevoní to tam. Při tom počtu lidí, není divu, ale pánské záchody „tureckého typu“ jsou čisté. Ostatně všude panuje pořádek. Na to se tu důsledně dbá.

Půl jedenácté večer. Kolja dodělal poslední hot dog. Umývá grily a připravuje je na zítřejší štaci v jiné zastávce metra. „Dnes jsem jich udělal 280,“ říká hrdě.

Děti se převlékají do teplých pyžam a chumlají se do spacáků a dek. Z některých stanů je slyšet četba pohádek. Dospělí ještě mudrují. Taria se prochází po nástupišti, nemůže spát. Myslí na svou maminku, která má rakovinu, potřebuje chemoterapii a není jisté, jaké péče se jí v současném válečném stavu dostane. Třiatřicetiletý Oleksander zase myslí na své rodiče z města Vinice mezi Lvovem a Kyjevem. Zrovna tam sirény varují před možným leteckým útokem. Až kolem druhé hodiny ráno se vestibul ztiší. Slyšet je jen chrápání, občasný dětský vzlyk a kašlání. Metro klidně spí.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované