Evropa není na konvenční válku připravená, říká odbornice

/Od zvláštní zpravodajky ve Francii/

Evropa nemá čas čekat s obrannou připraveností do roku 2030. Pokud se bude držet současného harmonogramu, je to „dárek Rusku“, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Amanda Paulová.

Evropské země sice v posledních letech výrazně zvýšily výdaje na obranu a udělaly „obrovský krok dopředu“, na případnou konvenční válku ale nejsou podle analytičky European Policy Centre stále připravené.

„Evropa je ve válce,“ říká Paulová a upozorňuje, že Rusko ji přibližuje stále blíž evropským metropolím. Za jednu z hlavních slabin považuje přetrvávající obavy evropských států z eskalace. Má za to, že právě strach Evropanů je pro Vladimira Putina motivací pro pokračování v tlaku.

Rozhovor vznikl krátce po projevu o stavu Unie Ursuly von der Leyenové ve Štrasburku. Analytička v něm hodnotí nejen evropskou obranyschopnost a hrozbu z Ruska, ale také jeden z nejvýraznějších návrhů projevu – možnost, že by se Kanada stala prvním přidruženým členem EU.

Podařilo se Ursule von der Leyenové dobře pojmenovat problémy, kterým dnes Evropa čelí?

Myslím, že to byl dobrý projev, ale Ursula von der Leyenová má dobré projevy vždy. Rozhodně zachytil řadu problémů dnešní doby. Zároveň ale podle mě chyběly konkrétní detaily, jak spoustu věcí, o kterých mluvila, převést ze slov a myšlenek do skutečných činů a výsledků.

Zajímavé také je, že pokud si správně vzpomínám, vůbec nezmínila Spojené státy. Hodně mluvila o Kanadě, ale USA a transatlantické vztahy v projevu prakticky chyběly. To je podle mě možná poprvé.

Proč podle vás Spojené státy tentokrát nezmínila?

Možná je to jednoduše odraz toho, jak zásadně se změnil vztah s administrativou Donalda Trumpa, a uvědomění, že se Evropané musí postarat o vlastní bezpečnost. Ale znovu – nepamatuji si projev, ve kterém by USA nebyly zmíněny.

Říkáte, že v projevu chyběly konkrétní detaily. U čeho například?

Třeba u návrhu na vytvoření Evropské bezpečnostní rady. Není jasné, jak by měla fungovat. Nebo přidružené členství, o kterém mluvila v souvislosti s Kanadou. Co to vlastně konkrétně znamená? Já sama nevím. Mohla k tomu říct víc.

Podobné je to s některými věcmi, které zmínila v souvislosti s Ukrajinou. Ursula von der Leyenová je samozřejmě silným podporovatelem Kyjeva a řekla řadu správných věcí o posílení ukrajinské protivzdušné obrany, systémem Patriot, munici nebo dronech.

Pořád ale nemáme jasný plán, jak Ukrajina skutečně získá interceptory pro systémy Patriot a další klíčovou vojenskou pomoc, kterou potřebuje, zejména před nadcházející zimou. I v tomto podle mě stále chyběla konkrétnost.

Zastavme se u Kanady. Von der Leyenová navrhla, že by se mohla stát prvním přidruženým členem EU. Je něco takového možné?

Záleží, co by takový status znamenal. Kanada by samozřejmě neměla hlasovací práva ani nic podobného. Pravděpodobně by šlo o určitou posílenou formu partnerství, která by ale šla dál než běžné partnerství.

Dokud nebudeme znát konkrétní podrobnosti, těžko říct. Mohlo by jít například o užší spolupráci v obraně a dalších klíčových strategických oblastech.

O jak důležitého partnera dnes pro Evropu jde?

Kanada je velká země a má dlouhou historii dobrých vztahů s Evropou, ať už ekonomických, nebo politických. Je také důležitá pro bezpečnost na severu.

Neřekla bych, že je součástí sousedství EU, ale rozhodně patří do širšího pohledu Unie na severní region. Až bude EU definovat svou strategii vůči svému severnímu sousedství, bude důležité mít Kanadu na své straně.

Kanada je navíc vnímána jako silný spojenec způsobem, jakým už Spojené státy nejsou. USA samozřejmě nahradit nemůže, ale stále jde o velkou zemi, která má s Evropou dobré a produktivní vztahy.

Z projevu byl hodně cítit důraz na naléhavost – ať už v bezpečnosti a obraně, nebo ve způsobu, jakým Evropa rozhoduje. Dokáže se podle vás EU vůbec pohybovat tak rychle, jak současná situace vyžaduje?

Naléhavost v oblasti bezpečnosti a obrany tu máme už čtyři a půl roku, nemyslím si ale, že EU jako celek dokáže v této oblasti postupovat příliš rychle. Máme spoustu důkazů, které to ukazují.

Do budoucna podle mě půjde spíš o iniciativy, které už byly nastíněny. Například v rámci koalice ochotných budou konkrétní kroky prosazovat skupiny zemí, které je chtějí uskutečnit, možná ve větší míře než v minulosti.

EU totiž navzdory všemu prochází velmi složitým obdobím, kdy se často nedaří najít společnou pozici. A s blížícím se volebním rokem může být hledání shody ještě složitější.

Výdaje na obranu v Evropě podle dnešního projevu vzrostly za posledních pět let téměř o 80 procent. Je ale Evropa díky tomu skutečně silnější? Promítly se ty peníze už do reálných vojenských schopností?

Evropa rozhodně posílila. Především existuje jasné povědomí o zásadních bezpečnostních hrozbách, kterým čelíme, což dříve nebylo. Tou hlavní je samozřejmě Rusko a různé podoby hrozeb, které představuje. Zároveň se ale zvyšuje odolnost jednotlivých států a jejich schopnost těmto hrozbám čelit.

Von der Leyenová například zmínila společný postup proti hybridním hrozbám. Schopnost společně reagovat na drony, sabotáže nebo kybernetické útoky je podle mě důležitá. To všechno ale bude stát hodně peněz a nemyslím si, že EU má v tuto chvíli dostatečný rozpočet vzhledem k rozsahu bezpečnostních hrozeb, kterým čelí.

Pokud byste se mě zeptala, zda jsou dnes Evropané připraveni vést konvenční válku, velmi o tom pochybuji. V této fázi ještě nejsme. Stále procházíme procesem, který nás má připravit na podobný typ hrozby.

Když se ale podíváme na stav ozbrojených sil v řadě zemí EU před začátkem ruské invaze v plném rozsahu, udělali jsme obrovský krok dopředu. Něco takového se ale nemohlo stát přes noc ani během čtyř a půl roku. Je to dlouhodobý proces, který bude vyžadovat trvalý politický i finanční závazek.

Vidíte tedy za poslední roky skutečný pokrok?

Rozhodně. Země, které dříve na obranu nevydávaly téměř nic, dnes vydávají mnohem více. Nejde ale jen o peníze. Obranné sektory se více koordinují, státy spolupracují mnohem více než dříve a do společných obranných iniciativ se více zapojuje Ukrajina i další země.

Samozřejmě nic nepostupuje tak rychle, jak bychom si přáli. EU byla vždy velmi pomalu se pohybující zvíře. Teď už bych neřekla, že je to šnek, možná spíš hroch. Ale rozhodně se pohybuje správným směrem.

Tenhle vývoj je ale potřeba udržet a musí existovat dlouhodobá strategie. S blížícími se volbami ve Francii a dalších zemích zároveň existuje riziko, že politický vývoj může plnění těchto závazků zkomplikovat.

Co je podle vás dnes největší slabinou Evropy?

Schopnost financovat všechny iniciativy, které jsou na stole, ať už jde o vojenské výdaje, nebo další návrhy.

Například von der Leyenová zmínila Evropskou bezpečnostní radu. Musíme si ale dávat pozor, abychom nepřicházeli s návrhy, které se ve skutečnosti neuskuteční, případně bude velmi obtížné je realizovat. Pokud se je následně nepodaří naplnit, podkopává to důvěryhodnost EU. Pokud vím, k Evropské bezpečnostní radě zatím existuje jen velmi málo konkrétních detailů. Je to stále spíš slogan než něco jiného.

Začátkem roku jste napsala, že Evropa už je ve válce a Ukrajina je její frontovou linií. Platí to stále?

Rozhodně. Evropa je ve válce, i když to možná někteří lidé, zejména běžní občané, stále nechápou. Rusko navíc přibližuje válku stále blíž k našim hlavním městům. Nedávný útok na vlak na polské hranici je toho jasným příkladem, stejně jako řada dalších eskalačních kroků, které Rusko podniklo.

Nepochybuji, že prezident Putin bude s blížící se zimou dál eskalovat. Z evropské strany jsme přitom zatím neviděli nijak zvlášť důraznou reakci. V EU podle mě stále panuje příliš velká averze k riziku.

Pokud ale chceme čelit Rusku, musíme být připraveni reagovat skutečně tvrdě a vážně. To je jediný jazyk, kterému Putin rozumí – tvrdá slova a tvrdá opatření, ne jen malé kroky tu a tam.

Měli bychom kvůli pokračujícím sabotážím a dalším ruským útokům změnit způsob, jakým o konfrontaci s Ruskem přemýšlíme? Chápou podle vás evropští lídři, jak naléhavá tato hrozba je?

Rozhodně ji chápou lépe než před rokem nebo dvěma. Stále ale cítím určitý strach z Ruska, který nezmizel. A právě evropský strach je pro Putina největší motivací k další eskalaci. Bude v ní pokračovat, dokud Evropané tento strach nepřekonají a neudělají něco, co Rusko překvapí.

Je potřeba reagovat silou, což zatím příliš nevidíme. Dobrým prvním krokem by podle mě například bylo, kdyby evropské země začaly ze svého území sestřelovat ruské drony nad Ukrajinou. Myslím, že to by Rusko skutečně překvapilo, protože Rusové věří, že Evropané z nich mají stále takový strach, že by podobný krok nikdy neudělali. Přesně takové kroky jsou ale podle mě potřeba.

Co podle vás Putin vidí, když se dnes dívá na Evropu? Kontinent, který je od roku 2022 těžší zastrašit, nebo stále především slabiny, kterých může využít?

Myslím, že je to kombinace obojího. Putina podle mě překvapilo, do jaké míry Evropané Ukrajině pomohli. Zjevně něco takového neočekával a pravděpodobně to pro něj byl šok. Teď už si na to ale zvykl.

Zároveň si podle mě stále myslí, že Evropané nejsou připraveni udělat další krok a zapojit se do války přímo, protože se obávají toho, co by Rusko mohlo udělat. Na prvním místě těchto obav je samozřejmě možnost nějakého jaderného úderu. S tím podle mě Putin stále kalkuluje.

Myslíte si osobně, že může dojít k další eskalaci a Putin zaútočí i na Pobaltí, Polsko nebo jinou zemi mimo Ukrajinu?

Nemyslím si, že to lze vyloučit. Otázkou je, jakou podobu by takový zásah měl. Rozhodně jsme ale podle mě ve fázi války, kdy by Putin něco takového potenciálně mohl udělat, a měli bychom být na tuto možnost připraveni.

Ještě před půl rokem nebo rokem by lidé neočekávali útok na hranici, ke kterému nyní došlo. Nikdy bychom proto neměli podceňovat, jak daleko je Rusko ochotné zajít, aby dosáhlo svých cílů a Putinových osobních cílů.

Ty se od začátku války nezměnily a stále věří, že jich může dosáhnout, jen možná jinými prostředky, než původně plánoval.

Když tohle všechno vezmeme v úvahu, má Evropa skutečně čas až do roku 2030, kdy chce dosáhnout obranné připravenosti?

Rok 2030 se zdá být velmi daleko. Kdyby to bylo na mně, rozhodně bych tyto plány výrazně urychlila. Bavíme se o třech letech, a to je dlouhá doba. Pokud je to skutečně jejich časový plán, řekla bych, že je to vlastně dárek Rusku.

Samozřejmě to není jednoduché a situaci ještě zkomplikovalo rozhodnutí Trumpovy administrativy omezit svou přítomnost v evropské bezpečnosti, ať už přímo na místě, nebo v jednotlivých iniciativách. I tuto mezeru je potřeba zaplnit.

Pokud ale skutečně existuje politická vůle, věřím, že by to šlo zvládnout mnohem rychleji. To znamená, že nám stále chybí taková míra naléhavosti, jakou současná situace vyžaduje.