Provincii Severní Kivu ve východní části Konžské demokratické republiky sužují již přes rok obnovené střety tamní armády s rebelujícími povstalci ze skupiny M23. Rebelové se probudili po deseti letech nečinnosti. V regionu nicméně operují i další zbrojené skupiny, které sledují své vlastní zájmy.
Po rok trvajících střetech mezi vládními jednotkami a M23 je od března situace po dohodě o příměří relativně klidná , píše britská BBC. Přesto podle twitterového účtu Kivu Security Tracker, společného projektu výzkumné organizace Congo Research Group a Human Rights Watch, k útokům dál dochází.
Jen v Severním Kivu také své domovy muselo opustit milion lidí, uvádí humanitární organizace Lékaři bez hranic. Většina z nich našla útočiště na okraji hlavního města v kempech pro vnitřně vysídlené. Dalších zhruba 80 tisíc osob uteklo jen od začátku roku 2023 do sousední provincie Jižní Kivu, kde přežívají ve velmi těžko dostupných oblastech, aby se k nim ozbrojené a násilné skupiny nemohly dostat.
Jednou z nich je například Hauts Plateaux, kde působí také tým Lékařů bez hranic. Odtud také pochází tato reportáž.
Jen v provincii Severní Kivu opustil své domovy podle Lékařů bez hranic milion lidí. Někteří zamířili do sousední provincie Jižní Kivu, která patří mezi východními oblastmi Konžské demokratické republiky mezi ty relativně klidné. Na snímku uprchlíci, kteří našli dočasné útočiště ve škole ve městě Minova v Jižním Kivu.
Stále větší množství prchajících lidí ze severu však v Jižním Kivu vede k přeplňování táborů pro vnitřně vysídlené. Tím se nadále prohlubuje humanitární krize. Lidé tu žijí bez dostatku potravin a základních hygienických pomůcek, což má za důsledek šíření různých virů a nemocí. Snímek pochází z tábora, kam se dočasně uchýlili obyvatelé z Bweremany.
Uprchnout do jednoho z táborů musela z rodného města i 35letá Rehema (na snímku) s rodinou. „Slyšeli jsme, že došlo ke bojům, ale nemysleli jsme si, že by došly až k našemu rodnému městu Rubaya… Jednoho únorového dne jsem viděla vojáky sestupovat z kopce a ozvaly se výstřely. Nečekali jsme, až bude prolita krev… Odešly nás stovky. Nemohla jsem si s sebou vzít nic, jen své čtyři děti, manžel odešel se svou druhou ženou. Našla jsem si zde práci, přepravuji velké pytle uhlí do Kalungy a dalších míst. Jedno z mých dětí se stará o malé, ostatní děti mi pomáhají. Cesta tam nám trvá pět hodin a zpět taky. Je to velmi únavné, protože je zde mnoho strmých kopců. Za tuto práci dostanu dolar a půl na den, díky tomu mohu platit měsíční nájem za pokoj. Za peníze, které mi zbydou, koupím kukuřici a mýdlo. Doma jsme jedli čtyřikrát denně a různá jídla – brambory, fazole, kukuřici… Teď jíme jen jednou na noc, a pořád to samé. Na nové oblečení už nemám peníze, nemáme sprchu, takže se myjeme v noci, abychom měli trochu soukromí. Nemáme ani záchod, tak prosíme sousedy o jejich. Nedostali jsme žádnou humanitární pomoc. Miminko je nemocné, takže jsem v posledních dnech nemohla pracovat… Dokud bude válka pokračovat, budeme dál trpět.“
Svou zkušenost popsala také dvacetiletá Maniriho, která utekla z Karuby v Masisi (provincie Severní Kivu) a nyní žije v Lumbishi se svým manželem a čtyřmi dětmi.
„Válka mi zabila mámu i tátu. Vzali jsme se s manželem a utekli do Lumbishi. Nejprve jsme bydleli v kostele, pak nám poskytli bydlení. Nás šest žije v jedné velmi malé místnosti. Přijeli jsme sem, protože si zde můžeme vydělat malé peníze jako denní dělníci. Dostávám kolem jednoho dolaru za den práce na poli. Moje nejmladší dítě má spalničky a před třemi dny bylo přijato do nemocnice v Numbi. Je to moje třetí dítě, které onemocnělo… Myslím, že bude velmi komplikované se v brzké době vrátit domů.“
Před nájezdy rebelů utekla i 32letá svobodná matka Josephine z Walikale (Severní Kivu), která od začátku února pobývá v Numbi v Jižním Kivu se svými sedmi dětmi, z nichž nejmladší je 18měsíční Valentin. „Můj nejmladší syn je nemocný spalničkami a malárií, po šesti dnech se začal zlepšovat a už zase jí. Nejdřív jsem si myslela, že je to obyčejná malárie a sama jsem mu dala nějaké léky, ale nezlepšilo se to, tak jsem přišla sem do nemocnice. Obvykle chodím žebrat do města Shange o jídlo. Někteří mi dávají brambory. Zde také Lékaři bez hranic poskytují pacientům jídlo a mýdlo. Až nás z nemocnice propustí, nebudeme mít žádnou další podporu. Často přemýšlím o tom, že to vzdám… Ale mám takový strach o své děti, že mě to nutí dál bojovat. Trvalo nám měsíc, než jsme se dostali do Numbi, procházeli jsme lesem. Děti hodně trpěly, otékaly jim nohy. Cestou nám ozbrojená skupina sebrala všechno. Teď mám jen to, co mám na sobě.“
Chance (22) pochází z vesnice Bukombo v Severním Kivu. Při útěku před ozbrojenými rebely se setkal s třicetiletým Ashafou (vlevo). Od konce února se ukrývají ve škole v Minova v Jižním Kivu. „Moje matka byla zavražděna a můj otec byl unesen. Zbytek rodiny utekl a teď jsem sám. Musím hodně cestovat, abych našel něco k jídlu. Vody taky není moc. Kromě toho jsem se nakazil malárii. Být daleko od svého domova v jiné provincii je velmi obtížné. Odjel jsem s jinými prchajícími lidmi náklaďákem, ale ozbrojení muži po nás házeli výbušniny. Někteří útok nepřežili,“ vypověděl.
Kromě táborů se zaplňují i nemocnice. Například nemocnice v Numbi (Jižní Kivu), kde aktuálně pomáhá tým Lékařů bez hranic, je nyní zahlcena pacienty poté, co se zde rozšířila epidemie spalniček. Na většině pokojů jsou na lůžku tři až čtyři děti, a to i přesto, že lůžková kapacita byla nedávno navýšena. Kromě pacientů se spalničkami týmy Lékařů bez hranic zaznamenávají vysoký počet koinfekcí a významný nárůst případů podvýživy.
Sestra Francine z týmu Lékařů bez hranic kontroluje zdravotní stav dítěte v centru intenzivní terapeutické výživy. Nemocnice Numbi, provincie Jižní Kivu.
Lékař Faustin kontroluje stav dítěte nemocného spalničkami. Nemocnice Numbi, provincie Jižní Kivu.
„Dospělí i děti tu umírají na podvýživu, protože se bojí vyjít i jen několik desítek nebo stovek metrů z tábora… Byl jsem v jiných afrických zemích, kde byla půda neúrodná, a tudíž byl minimální i ekonomický potenciál, ale tady je realita jiná. Rozhodnete se něco zasadit a za pár měsíců můžete sklízet. Šokovalo mě, jak je celá oblast úrodná, zelená a je tu obrovský potenciál v sektoru zemědělství,“ popsal realitu pro Seznam Zprávy Tomáš Král z Lékařů bez hranic. Poukazuje tak na paradox, kdy lidé umírají hlady v jedné z nejúrodnějších částí země. (Na snímku shlíží pracovník Lékařů bez hranic a místní dítě na město Minova a jezero Kivu z vrcholu kopce.)
Krajina v Hauts Plateaux Minova v provincii Jižní Kivu.
Zatímco doma by se Konžané o sebe postarali díky práci na svých drobných polích či řemeslných dílnách, v táboře jsou odkázáni často jen na humanitární pomoc. Snímek z uprchlického tábora, Jižní Kivu.
„Uprchlíci zde žijí v extrémně nejistých podmínkách, ke kterým také patří nedostatek prostoru. Je tu nedostatečná hygiena a přístup k potravinám,“ říká Ulrich Crépin Namfeibona, nouzový koordinátor Lékařů bez hranic v Jižním Kivu. „Díky kombinaci těchto faktorů jsou tito lidé velmi zranitelní vůči nemocem.“ Na snímku škola města Minova v provincii Jižní Kivu.
Potravinová krize se navíc prohlubuje v kontextu aktuálně probíhající války na Ukrajině, která ceny potravin ještě navýšila, podobně jako náklady na činnost humanitárních organizací, uvádí dále Tomáš Král z MSF. Snímek z tábora, kde většina dosavadních obyvatel pochází z Bweremany.
Pohled na město Kalungu, odkud lidé nosí těžké zboží pěšky přes kopce několik kilometrů až do Numbi.
Asi 5,6 milionů lidí už muselo kvůli konfliktům na východě Demokratické republiky Kongo - v provinciích Severní Kivu a Ituri - opustit své domovy. Doma by jim hrozil únos nebo smrt. Snímek nemocnice v Minově.
Podle Norské rady pro uprchlíky je tento konflikt jedním z nejpřehlíženějších na světě.
Někteří prchající Konžané kromě táborů žijí v hostitelských rodinách nebo si pronajímají malé pokoje v bezpečnějších oblastech, pokud na to mají finanční prostředky. Snímek několika roztroušených provizorních přístřešků u jezera Kivu.
Kdo jsou Lékaři bez hranic Nezávislá humanitární a zdravotnická organizace. Týmy pracovníků Lékařů bez hranic (MSF - Médecins Sans Frontières) působí ve více než 70 zemích světa a poskytují profesionální zdravotnickou pomoc lidem tam, kde život poznamenala válka, epidemie či přírodní katastrofa. Zároveň pomáhají i těm, kteří jsou z běžné zdravotnické péče vyloučeni.