Milimetry, které mění svět. A nakonec mohou vymazat celé státy

Hladina světových oceánů se zvedá rekordní rychlostí. Každý rok o několik milimetrů. To se sice může zdát jako zanedbatelný údaj, ale není to tak. Důležitý je trend – zatímco mezi lety 2014 a 2023 oceány celosvětově každý rok v průměru vystoupaly o 4,7 milimetru, v roce 2024 už se bavíme o 5,9 milimetru.

Právě nyní navíc stojíme před zlomem. Pokud svět nezpomalí produkci emisí skleníkových plynů, stav hladiny bude jenom akcelerovat.

„I podle nejoptimističtějšího scénáře oceány do roku 2100 pravděpodobně stoupnou až o 0,55 metru. Podle nejhoršího scénáře o více než metr,“ uvádí zvláštní zpráva generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese. „Při scénářích s vysokými emisemi existuje malá, avšak závažné dopady přinášející možnost, že hladina do konce století stoupne téměř o dva metry,“ dodává materiál představený poslední srpnový den na setkání lídrů Fóra tichomořských ostrovů v Palau.

Z textu také plyne, že v současnosti již přibližně 770 milionů lidí – tedy téměř deset procent populace na planetě – žije v pobřežních oblastech položených méně než pět metrů nad úrovní přílivu. A ačkoli zatím se roční nárůst hladiny oceánů pohybuje pouze v milimetrech, už nyní jsou tito lidé vystaveni značným rizikům.

Je nutné pochopit, že zvýšení hladiny o desítky centimetrů neznamená jen ukrojení kousku pláže. Znamená to především, že příliv, bouřkové vlny a další extrémní události budou začínat z podstatně vyššího výchozího bodu.

„Přímořské oblasti jsou obecně vystavené rizikům, ať už jde o silné bouře, v některých oblastech také o přívalové vlny. Když zvýšíte hladinu moře, četnost takových událostí roste. Nemusíte skončit pod vodou, aby nastal problém,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy profesor pobřežního inženýrství z univerzity v britském Southamptonu Robert Nicholls, který se ve svém výzkumu věnuje zejména právě dopadům stoupající hladiny moří. „Není to něco teoretického, už se to děje.“

Stoupající mořská voda už nyní pomalu a pokoutně zasoluje půdu a poškozuje městskou infrastrukturu, vodohospodářské systémy, dopravní a energetické sítě, budovy a zdroje podzemních vod.

„Všechny tyto problémy mají ale v konečném důsledku ještě mnohem vážnější dopady – týkají se základních lidských práv, rozvoje a finanční stability,“ upozorňuje Michael Gerrard, environmentální právník z prestižní Kolumbijské univerzity v New Yorku. „Pod vodou mohou jednou zmizet i celé státy. Na otázku, co to bude znamenat, zatím přitom nemáme moc odpovědí,“ podotýká americký profesor.

Začněme proto odpověďmi, které nám věda dává zcela jasně – zejména na otázku, kde se vůbec všechna ta „nová voda“ bere?

Každého asi hned napadne tání pevninských ledovců. Správně, ale odpověď je potřeba hledat i jinde než na obou pólech Země. Podstatnou část problému – asi třetinu navýšeného vodního sloupce – způsobuje i samotná fyzikální povaha mořské vody.

Oceán pohlcuje přibližně 91 procent přebytečného tepla planety. V důsledku toho se sám otepluje. Kromě klesajícího pH – tedy okyselování – to má vliv i na objem vody. Americká NASA uvádí, že oteplení horních 100 metrů tropického oceánu o 1 °C odpovídá zhruba třem centimetrům vzestupu hladiny v dané oblasti.

Právě tropický oceán v blízkosti rovníku se zvedá nejdramatičtěji. To může působit paradoxně – vždyť jsou světové oceány propojené. Jejich hladina však nestoupá všude stejně.

Vodu totiž neustále přerozdělují oceánské proudy a vítr a jednotlivé oblasti se také různě oteplují, takže se v nich voda tepelně rozpíná různou měrou. Roli hraje dokonce gravitace – obrovské ledové příkrovy svou hmotností přitahují okolní mořskou vodu, a když tají, jejich gravitační působení slábne a voda se přesouvá jinam.

„Pokud Antarktida ztrácí led, její gravitační přitažlivost slábne a hladina moře v její blízkosti může paradoxně dokonce klesat, zatímco ve větší vzdálenosti stoupá o to více,“ vysvětluje profesor Nicholls. „Proto by například pro Evropu byla ztráta antarktického ledu z hlediska hladiny moře horší než ztráta ledu v Grónsku,“ porovnává oba zemské póly.

Pro úplnost je ale nutné doplnit, že více ledu momentálně taje na severu. Největší ostrov světa – byť co do celkového objemu ledu asi devětkrát menší než Antarktida – ročně ztrácí v průměru přibližně 266 miliard tun ledu, zatímco jižní kontinent za stejný časový úsek „jenom“ asi 135 tun.

Nejrychleji hladina dlouhodobě stoupá v některých částech západního Pacifiku, zejména kolem tichomořských ostrovů. Od roku 1993 tam místy vzrostla i o 10 až 15 centimetrů, tedy téměř dvojnásobným tempem oproti tehdejšímu globálnímu průměru. Rychle hladina stoupá také třeba v některých částech Indického oceánu nebo v severozápadní části Atlantiku poblíž pobřeží Kanady a USA.

Podle zprávy generálního tajemníka jsou obecně stoupající hladinou nejvíce ohrožené malé ostrovy, hustě zalidněné říční delty a přímořská megaměsta. Nicholls to potvrzuje, nicméně dodává, že vzestup hladiny by měl znepokojovat všechny obyvatele pobřeží. V globalizovaném světě potažmo i ty ve vnitrozemí, jelikož problémy a nestabilita se mohou velmi snadno šířit.

„Nicméně, co se napříč planetou v zásadě velmi liší, je podoba dopadů a schopnost reagovat a adaptovat se,“ všímá si britský odborník.

Co je zajímavé, nejhůře na tom pravděpodobně budou zejména chudší oblasti v Asii a Pacifiku, které však mají na vypouštění fosilních paliv a globálním oteplování jen pramalý podíl. Stoupající hladina je tak kromě jiného výmluvnou ukázkou velké klimatické nespravedlnosti.

Ve městech s vysokými příjmy, jako jsou Miami, New York nebo třeba čínský Kanton, je hlavním dopadem ohromující finanční expozice pobřežní infrastruktury. OSN hodnotu ohrožených aktiv odhaduje na 2 až 3,5 bilionu dolarů.

„Z technického hlediska máme pravděpodobně poměrně hodně opatření, která lze proti vzestupu hladiny použít,“ míní pobřežní inženýr Nicholls. „Otázkou je, zda je skutečně dokážeme efektivně využít. Adaptace na plíživou pohromu je velmi nákladná a hlavně - problém neřeší, jen kupuje čas.“

To může být problém pro chudší oblasti, kde bude dost možná nutné i hromadné přesidlování. Nejohroženější jsou nízko položené delty jižní Asie - v jedné takové leží třeba téměř celá více než stosedmdesátimilionová Bangladéš - nebo Tichomořské ostrovy.

Ty přitom riskují víc než jen nebezpečí častějších katastrof. Některé státy v Pacifiku mohou přijít doslova o všechno.

Oceánský kontinent zahrnuje celkem 14 samostatných států. Kromě velkých - Austrálie, Papui-Nové Guinei a Nového Zélandu - jde vesměs o tak malé ostrovy, že je lze na mapě rozpoznat jen díky naznačení jejich výlučných ekonomických zón na moři. Třeba deset tisíc obyvatel Tuvalu žije na pouhých 26 km², nejvyšší bod přitom leží jen asi v 5 metrech nad mořem.

Ztrátu území nová zpráva generálního tajemníka OSN nepovažuje pouze za teoretický scénář a s touto možností výslovně pracuje. Nízkých atolů se totiž dotýká každý centimetr vodního sloupce navíc.

Je zároveň nutné uvést, že někteří vědci pracují i se scénářem, že se ostrovy budou paradoxně zvětšovat - atoly totiž vznikají jako nánosy písku a korálů, které mohou častější bouře přinášet. To však není příliš podstatné. Pro jejich obyvatele není rozhodující okamžik, kdy jejich domov skutečně zmizí pod hladinou. Kritická situace může nastat mnohem dříve - už ve chvíli, kdy se na něm kvůli opakovaným záplavám, nedostatku pitné vody nebo zasolování půdy přestane dát žít.

„Voda tamním obyvatelům ohrožuje právo na život a zdraví, na tradiční způsob života a svobodu pohybu,“ uvádí pro Seznam Zprávy Sumudu Atapattuová, profesorka mezinárodního práva z Wisconsinské univerzity, která se dlouhodobě zabývá klimatickou změnou a lidskými právy. „Domorodé národy jsou velmi silně spjaty se svým územím a jejich kultura je založená na vztahu k jejich zemi. Rozhodně proto nebudou chtít odejít,“ dodává expertka s tím, že podmínky je k tomu možná dřív, nebo později donutí.

Jenže kam?

Například vláda Tuvalu uzavřela před třemi lety mezinárodní smlouvu s Austrálií, že ostrované - kterých je dnes asi jen deset tisíc - budou moci získat trvalý pobyt na jejím území. Canberra taky uznala, že státnost a suverenita Tuvalu bude pokračovat, i pokud bude ostrov zaplaven.

Obecně je to však problematické. Území je totiž podle mezinárodního práva jeden ze čtyř základních definičních znaků, které dělají stát státem. Naplněny přitom musí být kumulativně, tedy všechny naráz.

„Právo s něčím, jako je klimatická změna, vůbec nepočítalo. Žádný již existující stát dosud nepřišel o své území v důsledku přírodních podmínek a právní otázky, které by v souvislosti s jeho další existencí vyvstaly, proto dosud nebyly vyřešeny,“ vysvětluje právník Gerrard. „Nicméně státnost je v zásadě jen právní fikce, kterou vytvořilo mezinárodní společenství. Myslím si proto, že můžeme vytvořit jinou právní fikci, která umožní existenci deteritorializovaných států. Je docela dobře možné, že se to stane pravidlem obyčejového mezinárodního práva,“ dodává pro Seznam Zprávy.

Loni se ke kontinuitě státnosti již jednou vzniklých států v poradním stanovisku - nezávazném, ale argumentačně významném - přiklonil i Mezinárodní soudní dvůr.

Zpráva generálního tajemníka poukazuje na několik možných dalších kroků. Některé státy navrhly deklaraci Valného shromáždění, která by znovu potvrdila příslušné zásady mezinárodního práva. Jiné navrhly mezinárodní smlouvu o vzestupu hladiny moří, nebo nové právní režimy určené k zachování existence dotčených států.

Zpráva doporučuje, aby právní řešení vycházela ze stability, předvídatelnosti, svrchované rovnosti, sebeurčení a ochrany dotčeného obyvatelstva. Navrhuje rovněž učinit ze vzestupu hladiny moří stálý bod programu Valného shromáždění.

Debata má ekonomické a geopolitické důsledky, protože námořní prostor kontrolovaný tichomořským ostrovním státem může být mnohonásobně větší než jeho pevninské území.

Výlučné ekonomické zóny států totiž sahají až do vzdálenosti 200 námořních mil (370 kilometrů) od pobřeží a zahrnují rybolovné oblasti a další přírodní zdroje, o které mají stále větší strategický zájem Čína, USA i další mocnosti.

Se stoupající vodou se však posouvají i tzv. základní linie a území výlučných ekonomických zón se zmenšují. To je pro tichomořské státy další potenciální problém. Z moře vesměs plyne podstatná část jejich ekonomiky - ať už jde o rybolov, těžbu či prodávání licenčních práv zahraničním soukromým společnostem.

„V tuto chvíli vzniká mezinárodní shoda, že stát si zachovává své námořní zóny a práva k přírodním zdrojům i v případě, že jeho pobřeží ustupuje,“ popisuje situaci Gerrard. Zda by to platilo i v případě, že by jeho území zcela zmizelo, je však podle něj nejasné.

„Jedním z přístupů, které se objevily v mezinárodním společenství, je snaha tichomořských ostrovních států jejich stávající námořní hranice zmrazit,“ pokračuje Atapattuová. „Myšlenkou je, že i kdyby jejich území zmizelo, současné námořní hranice by zůstaly zachovány. Státy by tak mohly i nadále využívat výhod současných námořních zón včetně výlučné ekonomické zóny. Nicméně nedovedu si představit, jak přesně by to fungovalo v praxi.“

Právě praxe tak nakonec může být složitější než samotná právní teorie. Jak reálně může fungovat stát, jehož obyvatelé žijí v zahraničí, protože jeho vlastní území je neobyvatelné, nebo dokonce vůbec neexistuje? To reálně nikdo neví.

Klimatická krize a stoupající hladina tak možná nepřekreslí jen mapu světa, ale i samotnou představu o tom, co je stát.