V Rakousku už se lyžuje. V Salcbursku je možné lyže spojit i s dobrým gastrem

Celý den brázdit sjezdovky, jen v poledne se zastavit v horském bufetu na Gulaschsuppe nebo Frittatensuppe s kaiserkou na zahřátí a zase pokračovat do poslední jízdy vleku. Tak vypadaly v mém dětství zimní prázdniny, kdy mě rodiče pravidelně brali na lyže do rakouských Alp, nejčastěji do regionu Hochkönig, ale i do jiných míst v Salcbursku.

V dospělosti se mi ale na lyže začalo čím dál víc prášit. Jen občas jsem si zajela na české sjezdovky, dvakrát vyzkoušela Itálii, ale častěji jsem v zimě volila úniky do teplých krajin.

Letos v lednu jsem si nicméně staré časy připomněla, když jsem na poslední chvíli dostala nabídku vyjet s partou na prodloužený lyžovací víkend. Chvíli jsem váhala. Na lyžích jsem nestála pár let, nakonec mě ale přesvědčil cíl cesty. Byla to stejná oblast v Rakousku, kterou jsem s rodiči navštívila naposledy - městečka Wagrain a Kleinarl. Kde jinde tedy probudit nejen svalovou paměť a lyžování si osvěžit?

Navíc i jen na prodloužený víkend je to z Česka dobře dostupný cíl, z Prahy vzdálený pět hodin jízdy.

I když mi z tehdejší dovolené utkvěla hlavně nepřízeň počasí, která nám nakonec o jeden den neplánovaně zkrátila pobyt, hned po příjezdu mi bylo jasné, že se místo výrazně proměnilo.

Celé středisko s názvem Salzburger Sportwelt patřící pod resort Ski amadé se zmodernizovalo a rozrostlo tak, že se lyžaři mohou pohodlně rozptýlit asi na 210 kilometrů vzájemně propojených sjezdovek. Já tu při minulé návštěvě nezažila ještě ani visutou kabinovou lanovku, která se klene nad Wagrainem a spojuje hory Grießenkareck a Grafenberg. Funguje přitom už třináct let.

Takto propojený areál ale posouvá zážitek z lyžování. Výhodou není jen množství kilometrů, ale hlavně možnost každý den vyrazit jinam a poskládat si lyžování podle chuti i dovedností – od pohodového brázdění modrých sjezdovek až po celodenní přejezd napříč horami.

Právě představa projet celý areál nás lákala a chvíli jsme koketovali s myšlenkou pokořit zdejší výzvu 12 Peaks Trophy, která zahrnuje zdolání všech dvanácti vrcholů od Tauernkar nad Zauchensee až po Gernkogel s výhledem na Sankt Johann im Pongau. Jenže okruh čítající 46 kilometrů sjezdovek znamená také 30 různých lanovek a na dvoudenní lyžování už je to přece jen trochu moc přesunů. Výzvu jsme si tedy nechali na jindy a raději si hledali sjezdovky, které nás budou nejvíce bavit.

A byly to nakonec ty, ke kterým se z Wagrainu přímo po sněhu ještě nedávno nedalo dostat. Patřily do střediska Shuttleberg Flachauwinkl-Kleinarl, jež se se sjezdovkami nad Wagrainem propojilo vyhlídkovou kabinovou lanovkou Panorama Link koncem roku 2020. Při jasném nebi je jízda v této kabinové gondole nezapomenutelná.

Příjemně překvapená jsem ale byla hlavně z toho, kam se posunula gastronomická nabídka na svazích. Dopřát si oblíbenou Frittatensuppe byla samozřejmě povinnost, ale ve větších chatách dostanete i další rakouské speciality jako vydatné sýrové špecle Kasnocken či tyrolský Gröstl, ale také luxusní steaky nebo skvělou pastu.

Hotovým úkazem byla však horská chata Lumberjack. Ta se pyšní obrovskou halou, v jejíž nabídce jsou jídla z bio a čistě lokálních surovin. Spoustu zeleniny a bylinek si dokonce v létě vypěstují přímo ve sklenících a na záhoncích rozmístěných na zdejší terase.

Na své si tu přijde opravdu každý, pod jednou střechou se totiž nachází několik jídelních stanic - od steaků a hamburgerů přes pizzy a těstoviny až po nadupaný salátový bar.

Ten v době naší návštěvy dokonce vedla Češka Karolina. Je vegetariánkou a na Lumberjack narazila při své zimní dovolené. Nabídkou jídel i celým fungováním konceptu byla tak nadšená, že sem o rok později vyjela za prací.

Pro sedmičlennou skupinu si od ní necháme připravit přílohové porce několika salátů, protože co si budeme říkat - přes všechna hutná jídla v horských krčmách zapomínáme zařadit do jídelníčku také něco zdravějšího.

Všechny saláty byly ze sezoně dostupných surovin - převážně kořenové zeleniny, brambor a luštěnin. Nejvíce mě zaujal salát z jakonu - zeleniny typické pro Jižní Ameriku, kterou lze ale pěstovat i v našich podmínkách. Vzhledem připomíná bramboru či topinambur, ale chutí se nejvíce blíží jablkům a hruškám.

Ale nezůstali jsme samozřejmě jen u zeleniny. Spíš jsme nevěděli, co ochutnat dřív. Volba padla na domácí pizzu, vegetariánské ravioly i žebírka z regionálního masa. Kvalitou i chutí bylo vše na úrovni špičkové restaurace.

Gastronomický zážitek během lyžařského pobytu nicméně korunovala Claudia - majitelka rodinného hotýlku Lärchenhof na okraji vesničky Kleinarl, ve kterém jsme přenocovali. Ta své hosty přímo rozmazluje svou vášní pro kulinařinu. Den v její režii začínal bohatým snídaňovým bufetem, který se jen prohýbal pod lokálními produkty a domácím čerstvým pečivem. K tomu ještě hostitelka připravovala zájemcům vajíčka na přání.

Nejvíc jsme se ale vždy těšili na její večeře. Ty byly pokaždé čtyřchodovým překvapením a vyvrcholením dne. V Lärchenhofu není žádný jídelní lístek, Claudia se jen nechá vést sezonou a samozřejmě preferencemi hostů. I když prý jedno pravidlo má - že se u ní v kuchyni nepřipravují hranolky a podobná „fastfoodová“ jídla, která často vyžadují například děti. Těm ale ráda udělá pizzu z domácího těsta a přizve je do kuchyně, aby si ji dotvořily podle představ.

A protože na horách se nemusí jen lyžovat a jíst, vyzkoušeli jsme si během pobytu také sáňky – hned ve dvou podobách. Už v den příjezdu jsme stihli podniknout podvečerní projížďku na saních s koňským spřežením k jezeru Jägersee, které se nachází na samém konci malebného údolí Kleinarltal.

Jemné cinkání rolniček, dusot koňských kopyt a čerstvý alpský vzduch - to je ten správný relax. Jen malá rada pro všechny, kdo hodlají podobný zážitek vyzkoušet: hlavně se teple oblečte. I my jsme nakonec museli sáhnout po alternativním způsobu zahřátí - nejtypičtějším místním likéru Zirbenschnaps, který se vyrábí ze šišek alpské borovice.

K zahřátí ale nakonec nejvíce pomohla procházka kolem zamrzlého jezera, kam nás koněmi tažené sáně dovezly.

Na konci pobytu jsme se naopak rozhodli vyzkoušet sáně, u kterých jsme se zapotili. Sáňkování je v Rakousku oblíbenou zimní kratochvílí, na alpských svazích je to ale jiné kafe, než na kopci za středočeskou vesnicí. Upravená sáňkovací dráha v Kleinarlu má sedm a půl kilometru a převýšení 700 metrů.

Start je z chaty Kleinarler Hütte, která se nachází ve více než sedmnáctistech metrech nad mořem. Vystoupat k ní mohou sáňkaři po svých, nebo se za poplatek nechat vyvézt sněžným skútrem - i to je pak zážitek sám o sobě.

Nám na sáňkování vyšlo nebe bez mráčku, takže jsme se při snaze co nejlépe ukočírovat rychlost i směr sáněk, mohli uklidňovat tím, že pokud je to naše poslední jízda v životě, bude alespoň s krásným výhledem.

Nakonec jsme všichni zdárně doklouzali až do cíle a adrenalin dozníval ještě v autě směrem domů. Při tom jsem si ale říkala, že vracet se po dlouhé době na stará místa má něco do sebe. Člověk je totiž vidí jinýma očima.