Hlavní obsah

Reportáž z místa, kde končí válka a začíná lidskost

Foto: Adam Hříbal

U uprchlického centra v polské Korczowé.

Než se ukrajinský uprchlík dostane do bezpečí, trvá to často i několik dní. Trmácejí se nekonečnou řadou autobusů a vlaků. Hřejí se v halách nebo na nádraží a spoléhají na dobrosrdečnost dobrovolníků, které po cestě potkají.

Článek

„Jedeme až od Kyjeva, nedaleko Irpině, kde jsou teď těžké boje. Utíkáme před válkou. Jestli Putin tvrdí, že neútočí na civilisty, není to pravda,“ stačí mi říct žena, která právě přešla státní hranice a jde si pro teplý čaj. Za sebou nechává svoji válkou zasaženou zemi, svůj dům i svoje zázemí. Před sebou má sice bezpečí, ale také nejistotu.

Je středa brzy odpoledne, mrzne a trochu sněží. Stojím přímo u hraničního přechodu v polské Korczowé a sleduji desítky ukrajinských matek s dětmi, které přechází často jen s dítětem v náručí a malým batohem do bezpečí. Skrze celnici dohlédnu na druhou stranu, kde se tvoří fronty na pasovou kontrolu.

Tady na polské straně je pro uprchlíky připravený vyhřátý stan, čaj a jídlo. Tady je první místo, kde si často po mnohahodinových cestách z ukrajinského vnitrozemí mohou alespoň částečně oddychnout. Utekli.

Foto: Adam Hříbal

Medvědi cestu zvládají na jedničku.

„Vozím je každý den, už čtvrtý den v kuse. Celý den se točím tam a zpátky,“ snaží se mi pomalu polsky vysvětlit řidič autobusu Albert. Normálně jezdí hromadnou dopravou po Korczowé, od té doby, kdy ruská invaze zasáhla Ukrajinu, pomáhá svážet lidi do uprchlického centra. Do Polska už uteklo více než milion a půl lidí.

Albert naloží matky, děti, kočárky i to málo, co s sebou stihly sbalit, a odváží je pár kilometrů do obrovské obchodní haly, kde je pro ně připravené další dočasné zázemí. Naložit, vyložit. Opakuje to celý den a lidí neubývá. Albert ale neztrácí úsměv, stihne si dát ještě rychlou kávu a cigaretku a už jde skládat pátý dětský kočárek do uličky prastarého autobusu. Když spokojeně dosedne do řidičského křesla, zhoupne se i stínítko předního skla, kde na něj dohlížejí malé nalepené obrázky svatých.

S rachotem startuje zapocený autobus plný unavených lidí. Spoustu dětí si v ruce drží svého plyšáka, jsou tu i úplně malá miminka zabalená v dekách. Poslední nastupující maminka drží v náručí miminko a nohou se snaží něžně, ale důrazně popohánět dalšího potomka, který se pomalu táhne uličkou autobusu a jeho plyšák se zasekává o sedačky. Ve vzduchu se mísí polský smog, pot i zaschlé zvratky.

Chci se vrátit

Uprchlické centrum v Korczowé už za téměř dva týdny válečného konfliktu v sousední zemi funguje jako hodinky. Na každý autobus, který přiveze uprchlíky od hranic, čekají desítky vojáků, hasičů a policistů, kteří jim pomáhají ven, nosí tašky a směrují je do tepla haly.

„Tady vpravo vyvolávají jako na burze volná místa do autobusů dál do Evropy,“ popisuje mi česká dobrovolnice Viktorie, doktorandka botaniky, jež vyrazila pomáhat, jakmile přes hranice začali minulý týden utíkat první lidé. Procházím neuvěřitelně rozlehlou halou, která běžně slouží jako obchodní dům Biedronka.

Kam člověk dohlédne, tam jsou rozmístěná lahvově zelená armádní lehátka s tlustými hnědobílými dekami. Tisíce míst, která jsou z velké části zaplněná. Lidé tu spí, jedí, jen tak leží zabalení do dek, sledují telefon. Jsou tu desítky psů i koček zavrtaných do přikrývek, tulících se k dětem. Na zemi rozlitý čaj a rozšlapané bláto. Polské uklízečky tu každou chvílí běhají s mopem a snaží se alespoň na pár minut držet čisto.

„Jela jsem na hranice asi šestnáct hodin. Nespala jsem, nedalo se to,“ říká mi jednadvacetiletá Maria, zabalená do péřové bundy. Sedí na jednom z lehátek a kolem ní skáčou malé děti. „Jsem tu s lidmi z mého města, z rodiny jsem tu sama. Rodiče museli zůstat doma, starají se totiž o přívod vody do města, nemohli odjet,“ vysvětluje studentka medicíny, která má namířeno za svou tetou do Německa.

Foto: Adam Hříbal

Jednadvacetiletá studentka medicíny Maria.

Tak jako spousty dalších, se kterými ten den mluvím, se i Maria chce vrátit na Ukrajinu. „Nechci přemýšlet o tom, jestli budu pokračovat ve studiu v Německu,“ zoufá si.

Česká pomoc

Nedaleko vchodu do haly visí na zdi česká vlajka a nápis „Česko“ v ukrajinštině i češtině. Právě tady se čeští dobrovolníci snaží pomoct uprchlíkům, kteří míří do České republiky. „Občas se mě tu lidé ptají, jak se dostanou do Milána,“ odlehčuje situaci dobrovolník Milan, kterému se na krku houpe cedulka právě s křestním jménem shodným se severoitalským městem.

Pomáhají tu i dva studenti ruštiny. Karolína a Jakub přijeli stejně jako já ráno vlakem do polského Přemyšlu. Žluté vlaky RegioJet ve spolupráci s organizací Člověk v tísni a ČD Cargo už týden vypravují humanitární vlaky, které přes Přemyšl vozí na Ukrajinu materiální pomoc. Zpět vozí lidi prchající před válkou.

„Neumíme ale ukrajinsky, snažíme se tu načíst alespoň pár frází,“ říkají Karolína s Jakubem po cestě do uprchlického centra. Karolína drží v ruce učebnici ukrajinštiny a vypadá nervózně. „Já studuju v Olomouci, Jakub v Brně. Zeptali se nás ve škole, jestli bychom nepomohli s tlumočením na hranicích a po cestě. Bojím se, že nebudou chtít mluvit rusky,“ dodává mladá brunetka.

Foto: Adam Hříbal

Češi pomáhají!

Když je ale později pozoruji při práci s lidmi, jsou přirozeně skvělí. S ruštinou to jde, lidé jsou rádi, že se nějak dorozumí. Podaří se jim zorganizovat skupinu těch, kteří míří do Česka. V hale plné tisíců lidí to není jednoduché. Pomáhá jim polská dobrovolnice: „Autobus, který míří na vlak do Česka. Ostrava, Olomouc, Pardubice, Praha,“ vyvolává do mikrofonu.

Od uprchlického centra je přistaven další autobus, tentokrát žlutý RegioJet, který pendluje mezi Korczowou a Přemyšlem, kde je vlakové nádraží. Další nastupování s dětmi, kočárky, taškami a batohy. Skla autobusu se opět zamlžují potem a horkým dechem. Opět startuje motor a vyráží se na cestu. Pro tyto pasažéry už po tolikáté za posledních pár dní. A není to rozhodně naposledy.

Jsme už čtyři dny na cestě, máme s sebou jen to, co máme na sobě.
paní Ludmila

Žlutý autobus zastavuje u vlakového nádraží. Vlak ale ještě není připravený na nástupišti. Skupina desítek lidí se tak snaží zahřát v další přeplněné hale, tentokrát v té nádražní v Přemyšlu. Tady se k nim ale připojují lidé, kteří se sem dostali z jiných měst a jiných hraničních přechodů, například z nedaleké Medyky.

Babuška

V deset večer je na čtvrtém nástupišti přistaven vlak mířící do České republiky. Nákladní vagony, které s námi jely v noci na dnešek, už jsou přepojené na ukrajinské soupravy a míří do válečných epicenter. Zbytek vlaku tvoří většinou lůžkové vozy, jež se rychle zaplňují lidmi. Podle posádky je to asi 250 až 300 lidí.

Mezi nimi i padesátnice Ludmila se svou dvaasedmdesátiletou maminkou Raisou. „Jsme už čtyři dny na cestě, máme s sebou jen to, co máme na sobě,“ říká Ludmila lámanou češtinou. Jedou za jejím synem do Karlových Varů, kde už Ludmila dřív chvilku pracovala. Raisa vedle ní si otírá slzy, na hlavě má vzorovaný šátek. „Vy jste opravdu ukrajinská babuška,“ říká jí láskyplně další žena, která sedí o kousek dál.

Ludmila s Raisou utekly z místa nedaleko Kyjeva, které je podle jejich slov dnes už srovnané se zemí. Šly pěšky přes les, noc strávily v kostele. Potom se dostali do autobusu, který je přivezl na hranice. Po několika dnech se dostaly až do vlaku mířícího do Prahy.

Foto: Adam Hříbal, Seznam Zprávy

Po mnoha hodinách v Praze.

Posádka se snaží rozesadit lidi do vagonu podle jejich cílových destinací. Lidé v jednom vagonu, kde jsou klasická místa na sezení, ne kupé, vystupují ještě v polských městech. K ránu už se vlak dostává přes další hranice dvou zemí a zastavuje v Ostravě.

Dobrovolníci dostali jasný pokyn – ti lidé, kteří v Praze nemají zařízené ubytování nebo nepřestupují na další spoje, musí vystoupit už v Ostravě, Olomouci nebo Pardubicích. Praha totiž hlásí naplněnou kapacitu uprchlických center. Kraje by tak měly pomoct.

Přesto z vlaku, který kolem desáté ranní zastavuje na prvním nástupišti pražského hlavního nádraží, vystupují stovky lidí. Odtud si je zase přebírají další dobrovolníci z Iniciativy Hlavák, kteří je nasměrují dál.

Davy ukrajinských matek s dětmi v náručí míjejí sochu Nicholase Wintona, také s dětmi v náručí, které téměř před sto lety zachránil před nacistickým režimem a Hitlerovou válkou.

Lidstvo je zřejmě nepoučitelné.

Doporučované