Článek
„Oba byli zařazeni na sankční seznam, neboť přináleží k agresivnímu ruskému režimu, který rozpoutal válku proti Ukrajině. Co se nyní změnilo? Nic.“
Rozhořčení ukrajinského ministra zahraničí Andrije Sybihy je pochopitelné. „Vyřazení ze sankčního seznamu je nepřípustné,“ dodal na síti X šéf kyjevských diplomatů.
Opravdu, co je nového? Proč jsou tito bohatci s odhadovanými majetky 14,1 (Usmanov) a 16,6 miliardy dolarů (Fridman) najednou pro Evropu přijatelní?
Ališer Usmanov je učebnicovým příkladem postsovětského šíbra. Uzbecký rodák a absolvent prestižní diplomatické školy MGIMO byl zkraje 80. let v Taškentu odsouzen za zpronevěru, jakkoli teď tvrdí, že proces byl zmanipulován. Ještě v sovětských dobách zbohatl na výrobě nedostatkových igelitových tašek.
Posléze se zapojil do budování kapitalismu, aby se stal oporou současného Kremu. „Jsem hrdý na to, že znám (Vladimira) Putina,“ prohlásil. Nejde pouze o slova, jeho závody dodávaly třeba i ocel pro výrobu ruských tanků.
Teď získal protřelý oligarcha překvapivého přímluvce. Francie v Unii prosadila, aby byl středoasijský podnikatel s moskevským pasem vyškrtnut ze sankčního seznamu, na který byl po plošné kremelské agresi proti Ukrajině (2022) zařazen. Důvod? Paříž tvrdí, že čelila náporu Ázerbájdžánu, který donedávna držel za mřížemi dva Francouze. Nikoli náhodou byl jeden z nich, totiž Martin Ryan, den po neobvyklém rozhodnutí EU omilostněn.
Složité? Vlastně ne. Je-li totiž v něčem uzbecký byznysmen výjimečný, je to navazování (a využívání) kontaktů napříč regiony.
Přimluvil se i Fico
Vlivné přátele nabral už na moskevském MGIMO, kde studoval rovněž ázerbájdžánský lídr Ilham Alijev, byť se o rok minuli. Baku každopádně za oligarchu lobovalo. Spekuluje se nejen o zamýšlených investicích do Zakavkazska, ale i o turkické obchodní sounáležitosti.
Proto se za někdejšího výrobce plastových sáčků přimluvil turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který do kampaně neváhal zapojit také šéfa slovenské vlády Roberta Fica. Do party se přidal i ruský šéfdiplomat Sergej Lavrov, který ve věci Usmanovovy rodiny předloni přímo zaúkoloval tehdejšího maďarského kolegu Pétera Szijjártóa.
Jinými slovy: Putinova prohnaného druha od sankcí osvobodila krajně nepravděpodobná koalice Paříže a Bratislavy doplněná o Budapešť z časů Viktora Orbána. Tlačená Ázerbájdžánem a snad i Moskvou.
Evropský příběh Michaila Fridmana, který s Kremlem i Putinem udržuje spíše pragmatický vztah, se zdá být drasticky jednodušší. Chce po Lucembursku 16 miliard dolarů, tedy zhruba 343 miliard korun. Což je prý hodnota jeho zmrazeného majetku plus odškodné. Pro nevelké velkovévodství je podstatné, že tato suma odpovídá téměř polovině jeho ročního státního rozpočtu. Proto se připojilo k Francii a doufalo, že se projevenou vstřícností ze sporu vyzuje.
Důsledky budou dalekosáhlé
Vraťme se k Francii i Ázerbájdžánu a připusťme na okamžik, že amnestovaný Martin Ryan je vážně pařížský zpravodajec, jak část médií naznačuje. Jsou jeho informace tak důležité, aby stály za zradu Ukrajiny i Evropy? Respektive, jednalo Lucembursko moudře, když za totéž vyměnilo své finanční bezpečí? A jak vůbec hodnotit postup Slovenska, které se jen–Fico-ví-proč dobrovolně přidalo ke spojenectví na Usmanovovu podporu?
Nelze než souhlasit s deníkem Financial Times, podle kterého budou důsledky sankčních rošád pro EU dalekosáhlé. A bez výjimky negativní. Pokud jde o povýšení národního zájmu nad kontinentální, toho se napříště mohou dovolávat další členové společenství.
Francouzský ústup v Baku navíc autokraciím naznačil, že je užitečné zatýkat unijní občany coby rukojmí. Nemluvě o tom, že oba miliardáři s ruskými doklady nebyli zproštěni sankcí rozhodnutím soudu, ale takříkajíc politicky. To zpochybňuje samu podstatu EU.
Lze namítnout, že je prozíravé udělat si přátele mezi nejmocnějšími Rusy. Jednou mohou sehrát roli poslů, ba vyjednavačů s Kremlem. Proč ovšem tito dva? Čím si zasloužili evropskou přízeň? Umným lobbingem, dekády pěstovanými styky, ochotou soudit se o peníze získané v ruské právní divočině?
Ukrajina má pravdu, když se hněvá. Evropa se v její podpoře drolí, aniž by hodnověrně vysvětlila důvod. Nacionální sobectví přebilo strach z Ruska. Nebo je něco, co nevíme?
