Článek
Jen stěží dnes najdete zodpovědného člověka, který by s rukou na srdci mohl říct, že je s americkou demokracií vše v pořádku. Nabízím tři události z minulého týdne:
- Ve středu 9. září 2026 slíbil Donald Trump na republikánském sjezdu v Dallasu, že pokud si strana v listopadových volbách udrží většinu v obou komorách Kongresu, každý dospělý občan dostane pět tisíc dolarů. Dospělých Američanů je ve Spojených státech téměř 270 milionů. Trump se proto před celým světem zavázal vydat ze státní pokladny jeden bilion a 350 miliard dolarů, a to za situace, kdy národní dluh přesahuje 40 bilionů.
- Hned následující den si pan prezident za svůj velkorysý slib vyžádal protislužbu. Vyzval shromážděné Republikány, aby povstali, zvedli pravou ruku a opakovali po něm: „Slibuji největšímu prezidentovi v dějinách Spojených států, který nás vroucně miluje, že půjdu volit se svou rodinou a přáteli, tak či onak, je mi jedno, jestli jsem zapsán v seznamu voličů, nebo ne, pokusím se co nejvíc podvádět, stejně jako oni (demokraté)... Půjdu 3. listopadu volit s přáteli a rodinou nebo ještě dřív. K tomu mi dopomáhej Bůh.“ Publikum svou přísahu zakončilo nadšeným potleskem.
- Podobně mluvili i jiní řečníci. Například viceprezident J. D. Vance přítomné vyzval, aby pomohli prosadit plán převést organizaci listopadových voleb z jednotlivých států na federální vládu ve Washingtonu, tedy na Trumpa. Problém je v tom, že Ústava Spojených států dává pravomoc organizovat volby výhradně státům a prezident v tom nehraje žádnou roli. Podle článku 1 ústavy pouze státy mohou určit „čas, místo a způsob voleb“. Vance je vzděláním právník a ústavní právo je povinný předmět na všech právnických školách. Člověka proto napadá, proč druhý nejmocnější muž v zemi může beztrestně vyzývat k protiústavnímu puči?
Pokud uznáme, že americká demokracie je v krizi, dává smysl se podívat do dějin, jak rychle či pomalu se jiné demokratické systémy v minulosti rozkládaly. Zde jsou dva extrémní příklady.
Římská republika umírala pomalu. Šířila se korupce a rostla ekonomická nerovnost. Vznikaly soukromé armády, které sloužily ne státu, ale bohatým oligarchům. V letech 58–51 př. n. l. Julius Caesar rozšířil panství Říma ke kanálu La Manche, Atlantiku a řece Rýn. Jeho úspěchy a rostoucí majetek ho v očích římské veřejnosti postavily nad všechny ostatní. Rozhodující moment nastal v roce 49 př. n. l., kdy Caesar vědomě porušil zákon, překročil Rubikon a rozpoutal občanskou válku, kterou v roce 45 př. n. l. vyhrál.
V následujícím roce se Caesar prohlásil za diktátora a zároveň vojáky i Římany zasypával dary: někteří od něj dostali půdu, jiným zrušil dluhy, městu věnoval parky a ovocné sady. Se Senátem přestal konzultovat, předsedal mu ze zlatého křesla, své narozeniny prohlásil za státní svátek a porušil dlouhou tradici, když dal razit mince se svou podobiznou.
V roce 44 př. n. l. se skupina šedesáti senátorů rozhodla Caesara zavraždit. Věřili, že jejich násilí bylo ospravedlnitelné jako pokus zachránit demokracii. Konspirátoři se ale přepočítali, když si mysleli, že veřejnost jejich čin ocení. Ukázalo se, že Caesar se díky velkorysým darům stal miláčkem Římanů. Následovala další vlna občanských válek, z nichž vítězně vyšel Caesarův adoptivní syn Octavianus, první v řadě císařů. Ten si ke jménu připojil „Augustus“, čímž sám sebe povýšil na božstvo. Římská republika po 500 letech a krvavých konfliktech v roce 27 př. n. l. skončila.
Naopak německá demokracie se ve 30. letech minulého století pod údery nacistů rozpadla za pouhých 53 dnů. Vnějšímu pozorovateli se dokonce mohlo zdát, že vše proběhlo v rámci platných zákonů. To Adolf Hitler ostatně v září 1930 veřejně slíbil. Před státním soudem se tehdy zavázal, že až nacisté vstoupí do vlády, Německo podle svých představ přeorganizují – ale striktně v rámci ústavy.
Když se v lednu 1933 Hitler stal kancléřem, věděl přesně, že nejprve musí ovládnout média. O to se postaral Josef Goebbels. Po sdělovacích prostředcích následoval útok na státní zaměstnance, což dostal za úkol Hermann Göring. Jako pruský ministr vnitra a prezident Reichstagu vyházel všechny osobnosti, které stály nacistům v cestě. Goebbels si ve svém deníku poznamenal: „Göring dělá čistku. Postupně se ve vládě zabydlujeme.“
Nacisté zároveň amnestovali své žalářované spolustraníky, včetně zločinců, kteří byli odsouzeni za podvody nebo vraždy. Následovaly útoky na univerzity, z nichž aktivisté a SAmani vyháněli židovské profesory a liberály všech typů. Totéž se dělo mezi lékaři, právníky nebo umělci.
Okolo osmnácté hodiny 27. února 1933 se Hitler a jeho tým dohodli na konečném znění zákona „proti zradě a podvratným činnostem“. Shodou okolností se jen o tři hodiny později Berlíňané dozvěděli, že hoří Reichstag. To dalo do pohybu aparát násilí a brutality proti všem nepřátelům. Následující den vyšel zákon, který zrušil práva jednotlivých států, zakázal opoziční tisk a veřejná shromáždění. Policie teď mohla dělat cokoli; habeas corpus přestal platit.
Agónie německé demokracie skončila 23. března 1933, když Reichstag odhlasoval „zmocňovací zákon“, který Hitlerovi předal veškeré pravomoci. Jeho vůle byla nade vším. Nacistická diktatura byla na světě.
Co z pomalého umírání Římské republiky a rychlého kolapsu výmarské demokracie plyne pro Spojené státy? Myslím, že naše dnešní krize odráží aspekty obou modelů. Jsou ale lidé, kteří se obávají, že americká demokracie by v důsledku obstrukcí nebo jiných politických manévrů mohla zemřít překvapivě rychle.
Jedním z nich je J. Michael Luttig, konzervativní soudce, jehož jmenoval Ronald Reagan. Luttig si všiml, že mezi řečníky v Dallasu byl i Mike Johnson, předseda Sněmovny reprezentantů, a ten řekl doslova: „Nemůžeme dovolit a nedovolíme, aby (demokraté) získali v Kongresu většinu. To se nestane.“ Johnson je ústavně třetí nejvýznamnější osobnost vlády Spojených států. Co si máme představit pod prohlášením, že mluvčí Sněmovny „nedovolí“, aby demokraté získali většinu? Je připraven výsledek voleb ignorovat?
Luttig varuje, že v lednu 2021 Trump neuspěl ve snaze zvrátit výsledek prohraných voleb, protože se mu do cesty postavil jeho viceprezident Mike Pence. Tentokrát to může dopadnout jinak. Nabízí se scénář, v němž demokraté vyhrají listopadové volby, ale Johnson neumožní vítězným kandidátům složit přísahu a stát se tak členy Kongresu. Kdo odpoví, že něco takového se nemůže stát, by si měl uvědomit, že Republikáni získali většinu (6:3) v Nejvyšším soudu právě obstrukcemi.
Po vzoru římských císařů si Trump nechal na Floridě postavit čtyři a půl metru vysokou sochu z bronzu pokrytou ryzím zlatem. V rozporu s americkým zákonem a ustálenou tradicí nařídil razit mince se svou tváří, tisknout bankovky se svým podpisem a vydávat nové pasy, v nichž svou postavou dominuje podpisové stránce. Dokáže takový člověk případnou volební porážku v listopadu přijmout s demokratickou pokorou?
Ještě horší je zjištění, že Trump nerozlišuje mezi dobrem a zlem. Nedávno pozval dva známé novináře z New York Times do Oválné pracovny a tam jim zničehonic s evidentním gustem začal číst článek, jehož autor Trumpa řadil nad všechny osobnosti dějin. Prezident předčítal: „Alexander Veliký, římští císaři, Vilém Dobyvatel – neměli letadla, co? Nedalo se cestovat.“ Čingischán, Attila, Tamerlán, Napoleon, radostně dál recitoval Trump. Hitler. Mao. Stalin. Ti všichni sice měli moc, psalo se v článku, ale jejich vliv byl prý pouze lokální. Naopak Trumpova moc je globální. „Takhle jsem o tom neuvažoval,“ řekl prezident a dodal: „Když jsem to ale četl, řekl jsem si, že má (autor) pravdu.“
Nechme stranou, že hlavní argument článku je zcela falešný, protože Čingischán, Alexandr Veliký nebo Napoleon byli opakem „lokálních“ vládců. Oba návštěvníky Oválné pracovny překvapilo, s jakou „bezstarostnou lehkostí“ se Trump zařadil k těm, kdo jako Hitler, Stalin nebo Mao vládli pomocí masového násilí. Zdálo se jim, že prezident nerozlišoval mezi těmi, kdo budovali, a těmi, kdo ničili.
V kanceláři, kde úřadoval Franklin D. Roosevelt, který pomohl porazit nacismus, dnes sedí prezident, který se bez uzardění porovnává s Hitlerem, Stalinem a Maem? Trumpova neznalost dějin a jeho sebeobdiv znemožňují, aby se choval jako demokratický politik. Jeho hrubé útoky na novináře a média vůbec jsou výrazem představy, že je dokonalý, a kdo ho jakkoli kritizuje, je velezrádce.
Totéž vysvětluje jeho čistku federálních zaměstnanců: Trump ze státní správy propustil 58 500 federálních úředníků, 76 000 jich přiměl k odchodu pomocí finančních bonusů a 149 000 ztratilo zaměstnání v rámci slučování nebo rušení úřadů. Museli odejít, protože Trump měl důvod věřit, že ho nemilují. Ze stejného důvodu vyhlásil válku univerzitám a vědeckým institucím, protože správně tušil, že ho neobdivují. Přitom ale amnestoval pučisty, kteří s jeho jménem na rtech a pomocí hrubého násilí v lednu 2021 vtrhli do Kongresu, když se chystal uznat výsledek voleb.
Paralely mezi dnešní americkou krizí a příklady z Říma a meziválečného Německa varují. Přesto stále věřím, že síla zdejší občanské společnosti a její demokratické instinkty nakonec zvítězí. Nežiji ale v představě, že až do Bílého domu v roce 2029 vstoupí jiný prezident, všechno se obrátí v dobré. Zacelit některé rány, které americká demokracie utrpěla, bude trvat velmi dlouho. Je dokonce možné, že některé se nezahojí vůbec.
