Článek
Během studené války představoval největší nebezpečí pro západní demokracie Sovětský svaz. Vnímal jsem ho jako jedovatý koktejl ruské zaostalosti, povrchních marxistických pouček a bolševické krutosti. Naštěstí nehrozilo, že by se Rudá armáda mohla jednoho dne projíždět ulicemi New Yorku, jako jsem to zažil v Praze.
Po příchodu Jana Pavla II. na Svatý stolec v roce 1978 a vzniku polské Solidarity ale nešlo vyloučit, že by ke konfliktu mezi Východem a Západem mohlo dojít, až se sovětské impérium jednoho dne začne rozpadat. Tehdy nikoho ani ve snu nenapadlo, že nebezpečí pro Spojené státy by mohlo číhat uvnitř země.
Až později jsem zjistil, že právě toho se obával už Abraham Lincoln. V roce 1838 se dozvěděl, že dav rasistů ve Springfieldu ve státě Illinois zavraždil místního novináře a odpůrce otroctví. Lincolna to inspirovalo k jednomu z prvních veřejných vystoupení. Položil si otázku, odkud hrozí Americe pohroma, a předpověděl, že katastrofu nezpůsobí „transatlantický vojenský gigant“. Zlo bude domácího původu: „Pokud je naším údělem zkáza“, řekl Lincoln, „budeme my sami jejím původcem.“ Následující občanská válka a statisíce padlých jeho slova potvrdila.
Lincolnovo varování dnes působí stejně prorocky jako tehdy. Sovětský svaz dávno zmizel z mapy a rivalem Spojených států je pouze Čína. S výjimkou Tchaj-wanu se ale soutěž mezi Washingtonem a Pekingem týká oblastí jako umělá inteligence, kvantové počítače, polovodiče, biotechnologie, vzájemná obchodní bilance a dovozní daně. Čína pro Spojené státy nepředstavuje existenciální nebezpečí.
Americe nehrozí vnější ozbrojený nepřítel, a přesto zabředává do autoritářského bahna (viz úvodník New York Times z 15. května 2026). Jak varoval Lincoln, příčinou dnešní americké krize není monstrum horrendum ze zámoří. Je jím Donald J. Trump.
Jeho vstup do americké politiky mohl zpočátku vypadat nevinně. Byl to zbankrotovaný obchodník s nemovitostmi a charismatický televizní bavič. Uměl žertovně provokovat a oplýval sebedůvěrou. Když v roce 2016 kandidoval poprvé, vyhrál po zisku 62 985 000 hlasů. Člověk si řekl, že jeho voliči nevěděli, o koho jde. Tahle výmluva ale mohla platit jen jednou. O čtyři roky později, v roce 2020, sice prohrál, ale navzdory mnoha protiústavním skandálům získal ještě víc hlasů než minule – 74 224 000. Nevzdal se a voliči ho v roce 2024 odměnili rekordním počtem volebních lístků, 77 303 000.
Když tohle někdo dokáže, asi se nemůžeme divit, že mu to stoupne do hlavy. A to se právě teď děje. Projevuje se to například tím, že se Trump porovnává s už zmíněným Lincolnem. Na svou prezidentskou přísahu si dokonce vypůjčil jeho Bibli. Pak mu ale Lincoln začal připadat nedostatečný, a tak si přibral ještě George Washingtona a prohlásil, že on sám je „lepší než Lincoln, lepší než Washington“. Dodal, že kdyby proti němu Washington a Lincoln kandidovali, porazil by je.
Nakonec ale Trumpovi ani tohle srovnání nestačilo. Na fotografii vytvořené umělou inteligencí se světu představil jako Ježíš Kristus a zahájil teologickou disputaci s papežem. A v dubnu 2026 přinesl měsíčník The Atlantic zprávu, že se Trump v kruhu spolupracovníků v Bílém domě staví do jedné řady s Alexandrem Velikým, Juliem Caesarem a Napoleonem. Prý věří, že on a ti tři jsou osobnostmi, které mění chod dějin, ovšem za cenu toho, že jim ostatní nerozumí.
Na rozdíl od svých slavných předchůdců má Trump sociální sítě a využívá je. Během tří hodin v noci 11. května odeslal 55 různých zpráv. Dozvěděli jsme se, že Obama je vlastizrádce; Trumpovo volební „vítězství“ mu v roce 2020 ukradli konspirátoři; je zklamán, že jeho ministr spravedlnosti dosud nezahájil vyšetřování Trumpových nepřátel; zkritizoval autory článku o válce s Íránem – je to ZRADA, napsal.
Po krátké přestávce pokračoval publikací AI fotografie, na níž Barack Obama, Nancy Pelosiová a Joe Biden plavou v bazénu plném odpadků. Trumpův titulek zněl: „Hloupí demokraté milují splašky“ (sewage). Svou publikační činnost pak dočasně ukončil fotografií stodolarové bankovky se svým portrétem a fotografií demokratického kongresmana s poznámkou, že má nízké IQ.
Nežijeme věčně, a proto se Trump po sobě snaží zanechat nesmazatelné stopy. Federální mincovna vyrábí 24karátové zlaté mince v hodnotě jednoho dolaru s jeho portrétem, nápisem „Věříme v Boha“ a daty 1776-2026. Je to v rozporu se zákonem, který zakazuje zobrazovat na platidlech žijícího prezidenta. Trumpův podpis se objeví i na amerických bankovkách. Už je na stodolarové, ale postupně se má dostat na menší denominace. A ministerstvo zahraničí vydává nové americké cestovní pasy s prezidentovým portrétem a jeho podpisem ve zlaté barvě.
Už dříve Trump své jméno přidal na Kennedyho centrum a US Institute of Peace ve Washingtonu. Tamtéž k oslavě 250. narozenin USA staví triumfální oblouk, který má být 250 stop (přes 76 m) vysoký. Bude nejvyšším na světě; Vítězný oblouk v Paříži nemá ani 50 metrů. Bez povolení Kongresu nechal strhnout východní křídlo Bílého domu a přistavuje obrovský taneční sál ve versailleském stylu. Původně slíbil, že to celé zaplatí z vlastní kapsy a z příspěvků svých přátel, teď mu na to republikáni v Kongresu přiklepli jednu miliardu dolarů.
Na pozadí dnešních informačních bouří není těžké přehlédnout to, co je skutečně důležité. Do této kategorie patří nedávná cesta amerického prezidenta do komunistické Číny. Trump byl během návštěvy jako vyměněný. Tatam byla jeho bohorovná sebejistota, s níž nedávno nasadil 145procentní clo na čínské zboží. Tentokrát se neřítil vpřed jako parní válec, spíš se zdálo, že během ceremonií vypadá nejistě a chodí jakoby po špičkách. „Je mi ctí být vaším přítelem“, pochleboval Si Ťin-pchingovi, který mu lichotku neopětoval. Trump pak vyjádřil touhu, aby obě země byly „partnery, ne rivaly“. Dokonce si zaspekuloval, že by nedefinovaná „obnova čínského národa“ a jeho hnutí MAGA mohly spolupracovat a snad se i doplňovat.
Si Ťin-pching snění svého hosta přešel bez poznámky a jednoduše řekl, že mu jde hlavně o Tchaj-wan. Pohrozil, že pokud se problém uspokojivě nevyřeší, „obě země na sebe narazí nebo se dokonce i utkají, což přivede americko-čínské vztahy do extrémně nebezpečné situace“. Tohle byla hrozba, která si žádala odpověď. Ta však nepřišla.
Donald Trump se po velkých očekáváních vrací z Číny s krabičkou jídla z čínské restaurace. Autorka vtipu Ann Telnaes dříve působila ve Washington Post.
S obdivuhodnou elegancí pak čínský boss světu nepřímo oznámil, že Spojené státy jsou v úpadku a Čína na vzestupu. Dokázal to odkazem na „Thúkydidovu past“, koncept, který poprvé použil Graham Allison ve své knize o americko-čínských vztazích. Pro pochopení je zásadní pasáž v Thúkydidově Peloponéské válce z konce 5. století př. n. l., kde se praví: „Byla to rostoucí síla Athén a strach, který to ve Spartě vyvolalo, co učinilo válku nevyhnutelnou.“ Jinak řečeno, když dominantní stát zjistí, že jeho rival nabývá na síle, hrozí válka. Přesně to měl Si Ťin-pching na mysli: „Svět stojí na křižovatce,“ varoval a položil si řečnickou otázku, zda se Amerika a Čína dokážou pasti vyhnout.
Odpověď zní, že ano, pokud se ovšem dosud dominantní Spojené státy smíří s tím, že jejich čínský partner si pro sebe žádá rovnocenné postavení supervelmoci. Aby Peking svůj názor na klesající vliv Spojených států vysvětlil i těm pomalejším, oficiální list China Daily uveřejnil zprávu o Trumpově příjezdu na třetí straně. První strana patřila prezidentovi Tádžikistánu, jehož Si Ťin-pching přijal den předtím.
Jaká byla Trumpova reakce? Čínský názor na pokles amerického vlivu „vysvětlil“ tím, že Si Ťin-pching myslel vládu Joea Bidena. To prý Amerika skutečně upadala, zatímco on, Trump, ji tak vylepšil, že celý svět jí závidí. Když se ale novináři zeptali na americké garance Tchaj-wanu, prezident odvrátil zrak a neřekl ani slovo.
Trump jel do Číny v naději, že Peking přemluví Teherán, aby přijal americké podmínky. Čínští diplomaté pouze uznali, že by válka měla skončit, ale řekli zároveň, že především nikdy neměla začít.
