Jak dostat děti od obrazovek? Zákazy jsou k ničemu

Dnešní děti tráví svůj život před zářivými obrazovkami. Už téměř nechodí hrát si ven. Selhávají v mezilidských kontaktech a vlastně už o ně ani nestojí. Jsou závislé a není možné je od videoher a sociálních sítí odtrhnout… To jsou nejčastější povzdechy starších generací směrem k dnešním dětem a dospívajícím.

Jenže odborníci to vůbec nevidí tak černobíle. Čas, který děti tráví před obrazovkami, závisí do značné míry na tom, jak se k tomu postaví rodiče – a zdaleka to nekončí pouhým nastavením pravidel.

Skutečnost, že děti tráví u obrazovek stále více času, je dobře známá a nezpochybnitelná. Výzkum, který vloni provedla společnost Gamifit (firma propojující cvičení doma, pohyb venku a RPG prvky v herním světě, pozn. red.), ukázal, že české děti jsou u obrazovek průměrně 6,7 hodiny denně. Přitom například ještě výzkum z roku 2023 provedený vědci z Masarykovy univerzity hovořil o tom, že adolescenti ve věku třináct až sedmnáct let tráví u mobilů v průměru čtyři hodiny a jedenáct minut.

Je proto logické, že rodiče jsou znepokojení a snaží se čas regulovat a omezovat. Problém je v tom, že v tomto ohledu si nevystačí se zákazy ani pouhým stanovením pravidel.

„Rozhodně bych neřekla, že fungují zákazy. Určitá omezení a limity jsou samozřejmě žádoucí, ale striktní zákazy jsou zejména u dospívajících kontraproduktivní,“ zdůrazňuje Radka Kůřilová, psycholožka, odbornice na digitální technologie a autorka knihy Už to vypni! Zároveň dodává, že pokud rodiče dětem digitální technologie zakáží, odříznou je tím od kamarádů, kontaktů a zábavy, které v online prostoru mají.

To potvrzuje i Michal Božík, psycholog a vědec ve Výzkumném ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě, který se tématu počítačových her věnuje dlouhodobě: „Oba tyto postoje jsou extrémní, a tedy z principu špatně. Pokud saháme k regulacím bez toho, abychom měli snahu o pochopení a provázení dětí u obrazovek, vyvolá to nutně problémy. A na druhou stranu, pokud jim ponecháme absolutní volnost, aby si dělaly, co chtějí, opět to s sebou nese řadu problémů,“ říká Michal Božík.

Logicky se tedy nabízí otázka, do jaké míry dětem do užívání digitálních technologií zasahovat a regulovat je. „U malých dětí musí být regulace a restrikce větší. Spolu s tím, jak postupem času děti vyzrávají, regulace ze strany rodičů by se měla postupně zmenšovat. V teenagerském věku by mělo působení rodičů postupně přecházet do seberegulace, kterou může dítě vykonávat samo. Ovšem samozřejmě za předpokladu, že si osvojí kompetence a zároveň i autonomii, aby si vztah k digitálním technologiím dokázalo regulovat samo,“ vysvětluje Michal Božík.

V závislosti na věku se různí i doba, kterou by děti u obrazovek měly strávit. Podle Radky Kůřilové by děti do dvou let neměly vidět obrazovku vůbec: „To je ale samozřejmě ideální situace, která je ne vždy uskutečnitelná. U dětí do pěti let se v souvislosti se sledováním obrazovky obvykle uvádí hodina denně, nicméně nikoli v kuse.“

„U dětí do tří let by se čas, který stráví před obrazovkou, měl limitně blížit nule. To samozřejmě neznamená, že když rodič potřebuje uvařit oběd a pustí dětem pohádku, že v rodičovské roli selhal. Ale je potřeba uvědomit si, že příliš brzké vystavení dítěte obrazovkám pro něj nemá vůbec žádnou přidanou hodnotu. Kromě jedné výjimky – a tou je kontakt s rodinnými příslušníky, například prarodiči, kteří aktuálně nejsou fyzicky přítomni,“ souhlasí Michal Božík.

Radka Kůřilová navíc zdůrazňuje, že u předškoláků by v případě užívání digitálních technologií měl být vždy přítomný rodič. „Sledovaný obsah může u dítěte vyvolat emoci, kterou je potřeba zpracovat a ošetřit. Navíc je potřeba si uvědomit, že i velmi malé dítě se dokáže proklikat k obsahu, který by rodiče skutečně nechtěli, aby jejich potomek viděl. Velkou chybou, které se někteří rodiče dopouštějí, je potom dávat dítěti obrazovku v situacích, kdy potřebují, aby se uklidnilo nebo najedlo. Jenže tím ho zároveň učí, že tohle je jediný způsob, jak se uklidnit nebo zabavit u jídla, a velmi složitě se to odnaučuje,“ dodává Radka Kůřilová.

U dětí ve školním věku a teenagerů však lze jen těžko určit obecně platný konkrétní počet hodin, který by byl bezpečný před obrazovkami strávit. „Záleží na tom, jak zvládají školu, kroužky, jestli se dokáží bavit s kamarády i bez technologií a jestli dokáží plnit své povinnosti. Důležitý je také kontext. Nejde jen o počet hodin, ale také o to, co v online prostoru dělají,“ vysvětluje Radka Kůřilová.

To, že je čas před obrazovkou pouze jednou z proměnných, které mají vliv na to, jestli bude používání obrazovek problémové, nebo bezproblémové, zdůrazňuje i Michal Božík: „Čas je jedním z vodítek, ale nesmíme zůstat jen u něj. Potřebujeme znát obsah, který děti na obrazovce konzumují. Potřebujeme znát také kontext, v jakém se sledování digitálních technologií odehrává. Například odpolední sledování vzdělávacího videa má výrazně odlišný kontext než hraní her pozdě v noci.“

Rodiče, kteří volí strategii ponechání volného průběhu, doufají, že postupem času se děti videoher a sociálních sítí přesytí. To je ale podle Michala Božíka naivní předpoklad. „Digitální technologie jsou vlastně jakési digitální cukříky. Ale na rozdíl od reálných sladkostí se jich nikdy nedokážeme přesytit. U přesycení opravdovými sladkostmi přijde fyziologická reakce, protože tělo je chytré a nechce se otrávit,“ říká Michal Božík.

Dětská mysl a vědomí ale takovou zpětnou vazbu dát neumí. Za prvé děti nemají ještě vyvinuté regulační mechanismy a za druhé jsou ta lákadla tak silná a takovým způsobem útočí na slabá místa naší nervové soustavy, že jim dítě nedokáže odolávat nebo je to pro něj nesmírně náročné.

S tím souhlasí i Radka Kůřilová: „Občas tento názor od rodičů slyším, ale dětí, které se digitálními technologiemi přesytí, je zanedbatelný počet. Počítačové hry nejsou čokoláda a člověk se jich nedokáže přejíst už proto, že přinášejí pořád něco nového, co může hráč objevovat, a to nám připadá zajímavé a atraktivní.“

Podle Michala Božíka je snaha dostat děti od obrazovek tou nejtěžší částí pro rodiče samotné. Mnoho z nich ví, jak správně nastavit pravidla. Ale často zapomínají na to, že dítě se neučí jen z toho, co jim rodič řekne, a že pravidla nemohou být stanovená jen rodičem, ale že dítěti musí nějakým způsobem dávat i vnitřní smysl.

„Zaprvé rodiče musí o těch pravidlech s dítětem mluvit. Musí s ním diskutovat a vysvětlit mu jejich smysl – samozřejmě přiměřeně věku. A zároveň rodiče musí bezpodmínečně vystupovat jako příklad pro dítě. Marně bude rodič očekávat, že dítěti nastaví hodinu denně u obrazovky a bude to fungovat, když dítě posléze vidí rodiče, jak si sedne k televizi a tam sedí tři hodiny,“ upozorňuje Michal Božík.

Zdůrazňuje, že děti se učí tím, že napodobují dospělé, a toto sociální učení absolutně přebíjí rovinu verbálních příkazů a sdělení. Proto má smysl mluvit o jakémsi rodinném mediálním plánu, který nezahrnuje jen pravidla pro dítě, ale pravidla a fungování celé rodiny. Začít můžete třeba tím, že si jako rodina zakážete mobily u jídla.

„Problém rozhodně nemají jen děti, ale problém máme i my dospělí. Samozřejmě máme rozvinutější regulační mechanismy. Mozek dospělého člověka zraje kolem pětadvacátého roku, a tím pádem bychom měli být schopni nějaké seberegulace, ale tyto digitální technologie cílí na to, že jsme v tomto ohledu zranitelní, bojují o naši pozornost, o náš čas, a tím i o naše peníze. Takže je potřeba nastavovat pravidla i pro sebe a přemýšlet nad tím, jak já - coby rodič - používám technologie,“ upozorňuje Michal Božík.

Radka Kůřilová v této souvislosti také zdůrazňuje nutnost vysvětlování dítěti, proč rodiče stanovili právě taková pravidla a k čemu slouží. „Důležité je také vysvětlení důsledků například toho, když dítě přetáhne čas. Takže například, pokud přetáhne limit o půl hodiny, následující den může být na telefonu o půl hodiny méně. Není to tedy žádný náhodný trest, který uděláme v emočním pohnutí, ale je to jasný důsledek toho, co dítě udělalo,“ vysvětluje.

Zároveň zdůrazňuje, že je důležité ocenit dítě, když dodrží to, co si s rodiči domluvilo, protože občas máme tendenci všímat si věcí, jen když nefungují. „Ocenění dodržování pravidel může být pro děti velmi přínosné. Důležité je také všímat si, ve kterých situacích pravidla nefungují a společně to probrat. Čím je dítě starší, tím je ona diskuse důležitější. Pokud se rodiče spolehnou čistě jen na příkazy, děti začnou tato pravidla obcházet, rodiče se budou tím víc rozčilovat a všechny to bude ještě víc štvát,“ vysvětluje Radka Kůřilová.

Současně je ale podle Radky Kůřilové potřeba počítat s tím, že sebelepší diskuse nezaručí, že dítě pravidla nikdy neporuší: „Zkoušení hranic je normální lidská vlastnost a je na rodičích, aby ty hranice sice laskavě, ale pevně drželi. Pokud rodiče nátlaku dětí pravidelně podlehnou, potom děti vědí, že nemá cenu se snažit a není nutné pravidla dodržovat,“ varuje.

Námi oslovení odborníci se však shodují na tom, že by byla škoda, kdyby rodiče vnímali digitální technologie u svých dětí pouze negativním způsobem. „V dnešní době hraje videohru téměř každé dítě. Videohry mají svou funkci – ať už relaxační, nebo třeba v tom, že umí rozvíjet některé naše schopnosti,“ říká Michal Božík.

Pokud máme kvalitně nastavené hranice, dokážeme zvládnout i algoritmy, které nás zahlcují, a vezmeme si ze sociálních sítí pozitivní věci, jako je třeba uspokojení potřeby kontaktu s druhými, uznání nebo pozitivní zpětnou vazbu. „Jde o nějaký nástroj, který máme k dispozici. Je nedokonalý, ovládaný silnými korporacemi, ale sám o sobě dokáže některé naše potřeby naplnit,“ dodává Michal Božík.

S tím úzce souvisí i další rodičovská strategie, kterou zmiňuje Radka Kůřilová: „Jednou z možností je zapojit se s dětmi do jejich online světa. Bavit se o něm, vyzkoušet si s nimi nějakou hru, kterou hrají. Děti jsou nejnadšenější, když mohou rodiče zapojit, vzít je do svého světa a rodiče to s nimi prožívají. Když děti uvidí, že dospělí jen nezakazují, jsou spíš ochotné poslouchat, co v online světě nemusí být úplně v pohodě. Pokud však rodiče neznají svět, ve kterém se jejich děti pohybují, je těžké nastavovat v něm pravidla.“