Zakázat sociální sítě dětem? Spíš regulovat toxické algoritmy, radí expertka

Evropské státy chtějí omezit přístup dětí a dospívajících na sociální sítě. Jde například o Řecko, Španělsko nebo Nizozemsko. Jako důvod země uvádějí ochranu dětí před kyberšikanou a dalšími riziky online prostoru. Radikální přístup zaujala Francie - prezident Emmanuel Macron chce, aby se sociální sítě pro děti mladší 15 let úplně zakázaly, a hodlá o tom přesvědčit další země.

Část Evropy vyrazila do boje za regulaci sociálních sítí pro děti a mladistvé. V čele tohoto bloku je francouzský prezident Emmanuel Macron, který si už letos v květnu vytknul tento cíl za jednu z priorit. A svůj názor zopakoval v polovině června poté, co čtrnáctiletý mladík u vchodu do střední školy v Nogentu smrtelně pobodal vychovatelku.

„Musíme zakázat sociální média pro osoby mladší 15 let,“ řekl tehdy.

K jeho plánu se přidávají i další země evropské sedmadvacítky. Přestože v konkrétních parametrech se jejich názory různí, zelenou omezování chce dát třeba Řecko, Nizozemí nebo Dánsko, které bude jako další předsedat Radě Evropské unie.

Česko je nicméně k omezování vstupu na sítě spíše skeptické. Například ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN) označil věkový limit za naivní.„Můj názor je, že by bylo velmi potřeba, aby každý vstup na sociální sítě byl prováděn z profilu, který je jednoznačně identifikován s jednou osobou,“ prohlásil.

Co konkrétně chtějí některé evropské země regulovat? Lze to ještě vůbec technicky zajistit? A co přesně v této souvislosti obnáší digitální rodičovství? V podcastu 5:59 jsme téma probírali s teoretičkou médií z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michaelou Slussareff. Přečtěte si přepis rozhovoru z aktuální epizody.

Několik evropských států volá po regulaci přístupu k sociálním sítím pro děti a dospívající. Většinou jde o jedince pod 15 let. Proč? Jaký je pro to důvod?

Spousta lidí si začíná uvědomovat, že sociální sítě jako takové s sebou nesou mnoho rizik. T rizika jsou opravdu velmi variabilní, od extremizace přes kyberšikanu u menších dětí přes nějaké nebezpečné výzvy a podobně. Zároveň je tam velké riziko pro ochranu soukromí. Některé státy si zřejmě řekly, že toho bylo dost. Takže proto, myslím si, jsou sociální sítě asi nejdůležitějším produktem, který se snažíme regulovat.

Asi bychom měli vysvětlit, proč zrovna sociální sítě, a ne například YouTube nebo internet obecně. V čem jsou tedy ty sítě jiné?

To je hrozně důležitá otázka. A měli bychom si ji pokládat mnohem víc, než to teď děláme. Protože YouTube je svou definicí také sociální sítí, ale většinou se nereguluje. Zároveň se tam ta rizika, která jsem vyjmenovala, mohou objevovat úplně stejně.

Mezi nebezpečné by se daly určitě řadit různé messengery. Například Whatsapp, který je pro malé děti nejčastějším zdrojem nebezpečných informací, nevhodného obsahu či kyberšikany. Nevím, proč by měly mít jiný režim, protože těch rizik vidím na dalších produktech a platformách také dost.

Jaký má být základní cíl omezení sociálních sítí dětem? A bude to funkční? Neuděláme z nich to pověstné zakázané ovoce?

Nejpodstatnější otázkou je, zda se do zákazu vůbec pouštět a zda by měl být plošně do určitého věku. Přiznám se, že si nejsem jistá, zda bych něco takového podpořila. Momentálně už Evropská unie vydala podklady k Digital Services Act (DSA) a k dalším regulacím.

EU dělá velkou práci v tom, že se snaží nastavit způsob specifických regulací, aby vytvořil bezpečnější prostředí pro děti a dospívající na internetu. A nesměřují jen na sociální sítě, ale na jakékoli digitální produkty, které mohou používat děti.

Samotná věková hranice nemusí pomoci. Například u pornografického obsahu platí jasný zákaz pro děti do 18 let. Často jde ale pouze o to, že se na stránkách odklikne požadovaný věk. Ze studií přitom víme, že pornografický obsah někdy sledují dokonce i děti před desátým rokem věku.

Platformy také vědí, že jejich uživatelům je často méně, než kolik deklarují. Ale vlastně se to neřeší. Proto regulace, která jde jiným směrem než jen po věkové hranici může být podle mého názoru efektivnější, pokud se dobře implementuje.

Jste teoretička médií, vedla jste řadu studií. Jak přesvědčivé závěry dnes nabízí vědecké zkoumání, co se týče různých rizikových dopadů používání sociálních sítí mladými - myslím například poruchy příjmu potravy, nízké sebevědomí a podobně?

U některých specifických problémů mohou být sociální sítě nebezpečné. Zmínila jste poruchy příjmu potravy. Z dostupných dat – včetně těch, která před lety unikla ze společnosti Meta, jež provozuje Instagram – víme, že Instagram je velmi rizikový pro dospívající dívky právě v této oblasti. Děvčata, která konzumují v nějaké vyšší míře Instagram, jsou v mnohem větším riziku poruch příjmu potravy.

V další oblastech, o nichž se hodně diskutuje, jako jsou duševní problémy, úzkosti a podobně, výsledky studií naznačují, že to není jednoznačné. Bude určitě hodně záležet i na tom, z jakého prostředí to dítě přichází, jaké má k problémům predispozice a jakým způsobem sítě používá.

V tomto ohledu zatím nemáme úplně stoprocentní data a důkazy. Ostatně nemáme je ani u videoher, kde se již dlouhou dobu řeší otázka, zda agresivní hry produkují agresivní děti a dospívající. Ani v této oblasti zatím akademická komunita stále nedošla k nějakému konsenzu.

Podobné je to u sociálních sítí. Také nejsme schopni přinést stoprocentní důkazy třeba o tom, že by sociální sítě produkovaly úzkostnější děti. Poměrně jednoznačná shoda v akademické komunitě panuje spíše na obecném konstatování, že vliv sociálních sítí na vývoj dětí není úplně pozitivní. Takže se shodujeme i na tom, že je potřeba to nějakým způsobem regulovat.

Ještě u toho zůstaňme: Nejhlasitěji se ozval francouzský prezident Emmanuel Macron, který řekl, že Francie musí zakázat sítě dospívajícím pod 15 let. Bylo to v reakci na ubodání vychovatelky ve škole čtrnáctiletým žákem, který se měl inspirovat obsahem na sítích. Zeptám se znovu: Existují data, která prokazují přímou souvislost mezi přítomností na sítích na jedné straně a patologickým chováním dětí na straně druhé? A pokud ano, tak co ta data říkají?

Neexistují, k tomu přímá data nejsou. Francie a Británie - která o tom taky docela dlouhou dobu diskutovala - mají nakročeno v tom, že chtějí být podobně restriktivní. Jsou to zároveň dvě země, u kterých nám z dat vyplývá, že jsou tam rodiče v průměru spíše restriktivnější. To znamená, že teoreticky jsou děti teoreticky v nižším věku více chráněny před digitálními riziky. Ale právě tam se často stává , že ve chvíli, kdy se děti na internet dostávají, tak protože nemají nacvičené obranné mechanismy, jak reagovat na krizové situace, tak jsou v mnohem větším riziku nějakých dalších problémů. A Francie se možná bude teď snažit posunout hranici u sociálních sítí do nějakého vyššího věku. Osobně si nejsem jistá, zda to zabere.

Druhou věcí je, že britská i francouzská vláda reagovaly na násilné případy, které jsou velmi vážné. Podobnou problematikou se zabývala na Netflixu sérii Adolescent. Může být zvláštní, že bych jako akademik doporučovala něco, co nám ukazuje seriál z Netflixu, ale myslím, že se tam velmi dobře povedlo komplexitu situace vylíčit. Sociální sítě rozhodně nejsou jediným zdrojem násilného chování, ale rozhodně mohou některé další vlivy extremizovat.

Jak to myslíte?

Pokud bychom se podívali na fenomén sebepoškozování, který je teď bohužel taky mezi dospívajícími velmi in, tak to není tak, že moje dítě začne fungovat na sociálních sítích a začne se sebepoškozovat. Informace o tom byly dostupné vždycky, ať obecně na internetu nebo při ústním podání mezi dospívajícími. Sociální sítě mohou přenost zjednodušovat, ale především jejich algoritmy fungují tím velmi toxickým způsobem, že pokud se jednou na takovou informaci podívám, začne mi jich algoritmus nabízet mnohem víc. Pak se ocitnu v informační bublině a mohu nabýt dojmu, že je to úplně normální chování. Ztratím perspektivu a kontakt s realitou. A tím pádem mohu extremizovat to svoje chování.

Myslím, že by nám pomohly právě regulace toxických algoritmů, které už dokážeme dnes popsat a dokážeme určit velmi dobře, jak vypadá nevhodný a nebezpečný obsah. Samozřejmě budeme s regulací pořád jeden, dva kroky pozadu. Nicméně si myslím, že regulace algoritmů by byla mnohem efektivnější než zákaz jako takový.

Co si přesně představit pod regulací toxickými algoritmů?

Algoritmy posouvají dopředu obsahy, které v nás vzbuzují velmi silné reakce. Například před volbami to bude extrémnější obsah, který vyvolává hodně komentářů a vyhrocených diskusí. Náš mozek více totiž více reaguje například na něco, co považujeme za ohrožující. Algoritmy s tím pracují a posouvají tento obsah dopředu, stejně tak je to s jinými obsahy, které vyvolávají silnou reakci.

Zároveň platformy dovedou docela dobře rozklíčovat, jaký typ obsahu - ať už je to ve videu, obrázcích nebo textu - v příspěvcích je. A i to, kdo je uživatel. Dobře je to vidět na už zmíněném pornografickém obsahu, ten dokáží platformy velmi účelně automaticky blokovat. Takže dokáží říct, tohleto je obsah, který na zeď dospívajícího nebo dítěte nepatří a zablokuju ho. Myslím si, že tímto způsobem bychom mohli postupovat u dalšího nevhodného či nebezpečného obsahu. Ale samozřejmě to nebude nikdy dokonalé.

Existují v regulaci sociálních sítí nějaké příklady dobré praxe? Jednotlivé evropské země k možné regulaci přistupují různě. Vede se i debata o věku, zda to má být deset, třináct, patnáct, šestnáct let. Kterou zemi a její přístup byste jako odbornice vypíchla coby příklad hodný následování?

Tam opravdu ještě nejsme, asi bych zatím nenašla takovou zemi. Austrálie je příkladem země, která se posunula zatím nejdál. Dotlačili provozovatele sociálních sítí k tomu, aby je regulovali. To v praxi znamená, že je zakázali dětem, kterým ještě není 16. A ještě stanovili - co mně přišlo docela zajímavé -, že si to musí kontrolovat provozovatel, nikoli aby se kontrolou zabýval nějaký státní systém. Pořád je to ale v rovině plošného zákazu, nikoli v tom, že bychom regulovali nebezpečný obsah jako takový.

Asi klíčová otázka této debaty je, jak lze možný zákaz nebo regulaci vyřešit technicky? Protože co zabrání čtrnáctiletému člověku například, aby chodil na sítě přes cizí profily?

Diskutuje se řada možností. Prošli jsme například debatami o tom, že budu muset nahrávat svou občanku přes webkameru, nebo o tom, že tam může být nějaká facial recognition, rozpoznávání obličeje.

Můžeme ale vycházet i z toho, že provozovatelé z dat dost dobře vědí, kdo jejich službu právě používá. Pokud budou moje data na YouTube ukazovat, že sleduju videa o tom, jak si vzít hypotéku a jak opravit odpad, tak mi nejspíš není jedenáct. A zároveň, když se dívám na nějaké influencery, jak hrajou Fortnite a Minecraft, tak je významně větší pravděpodobnost, že mi těch jedenáct nebo dvanáct je.

Další možné způsoby jsou přes operátory, nebo prostřednictvím různých digitálních identit. Ať že je to bankovní identita, elektronická občanka nebo vznikající evropský systém Digital Identity Wallets. Každá z těch cest má své limity, takže to bude ještě na velkou diskusi.

Vy jste několikrát zmínila DSA, tedy evropskou regulaci digitálních služeb. Česká republika tuto evropskou směrnici ještě nepřijala. Zatím stále ještě visí v Poslanecké sněmovně. Jaké jsou vaše odborné poznatky z Česka, pokud jde o povědomí o negativních dopadech sociálních sítí? Máte pocit, že si uvědomujeme, co všechno můžou eventuálně sítě způsobovat, nebo ne?

Data nemáme, takže budu asi vycházet z nějakých hypotéz, anebo jiných dostupných údajů. Obecně bychom mohli Českou republiku a české rodiče zařadit do nějaké skupiny, která je víc „free a v pohodě“. Děti v Čechách jsou na internetu o něco málo víc, než je průměr v Evropské unii, a o něco málo víc jsou příjemci nějakých digitálních rizik. Když bych ovšem vzala třeba tu pornografii, tak tam opravdu jsme dost „na špičce“. České děti ji vidí mnohem dřív než je evropský průměr.

Věk, kdy dáváme dětem první telefon se v Česku a v Evropské unii příliš neliší, ale u nás nezapínáme tak často systém „rodičovské kontroly“. Děti se tak pohybují na internetu mnohem méně dozorovaně.

Na druhou stranu, v kruzích rodičů a odborníků, kteří se zabývají tímto tématem, stále více rezonuje potřeba přísnější regulace, protože si uvědomují, že to problematické je.

A není na regulaci sociálních sítí už pozdě? Jinými slovy, je možné nebo třeba i nutné tomu čelit i jinak, například děti vzdělávat a podobně? A teď mluvím o takzvaném digitálnímu rodičovství.

Bez digitálního rodičovství se neobejdeme. I ve chvíli, kdy teoreticky sítě zakážu a nebudu provozovat dobré digitální rodičovství, tak děti budou ohrožené něčím jiným.

Jestli je pozdě? Pozdě je, ale to asi nevadí, je lepší dělat něco teď než nikdy. Vždycky budeme pozadu za velkými technologickými giganty, s tím je asi třeba se smířit. Ale děti používají digitální technologie rok od roku mnohem dřív. Dokonce i dětičky, které ještě pořádně neumějí chodit, používají digitální technologie a konzumují obsah, který sice není jako ten na sítích, ale má jiná rizika, která mohou být pro malé děti nebezpečná.

Máte na mysli třeba nějaké pohádky pro nejmenší?

Mám na mysli třeba velmi rychle střižené pohádky. Z výzkumů víme, že rychlý střih u obsahu, který konzumují malé děti, přestimulovává jejich nervovou soustavu. Ve chvíli, kdy se toto děje, může docházet například k dlouhodobým problémům s pozorností. Proto si myslím, že digitální rodičovství musí začít velmi brzy.

Ale - a to je důležité - jako základ v digitálním rodičovství stačí už to, že se budu hodně zajímat, že budu s dítětem vstupovat do digitálního prostoru, budu vědět, co se tam děje. A budu s ním o tom mluvit normálním tónem, ne jenom pokyny typu: „Vypni to už a jdi dělat něco pořádného!“.

Že budu poznávat digitální svět, který dítě prožívá. A zároveň budu mít nastavené hranice a pravidla, ze kterých nebudu ustupovat. Protože - znovu opakuju - ty věci mohou být nebezpečné, rozhodně tam rizika jsou. Ale je mnohem produktivnější, pokud budu dítě od nízkého věku budu učit: Hele, tohle možná asi není pro tebe, proto a proto. Tohle není situace, ve které bychom měli koukat na pohádku, proto a proto…

Díky tomu, že budu pak postupovat s věkem na vyšší úroveň a další aplikace, které mohou být zase jiným způsobem nebezpečné, tak si dítě může vytvořit vysokou digitální gramotnost. A já mu s tím budu jako rodič pomáhat.