Návod pro rodiče: Bezpečnost dětí na internetu hlídejte pomocí pěti C

Michaela Slussareff je teoretička médií, vysokoškolská pedagožka, zakladatelka Slow Tech institutu a autorka knihy s poměrně provokativním názvem Hry, sítě, porno: rodičovský průvodce džunglí digitálního dětství a puberty. Pomáhá se zorientovat v internetové džungli a radí, jak zachránit děti před určitými jevy. A nejen děti, ale i sebe.

V roce 2022 vám vyšla kniha Hry, sítě a porno, teď je k dostání v nové verzi 2.0. Proč?

Ano, internetové prostředí se mění rychle. Tehdy nebyli chatboti a nebylo tolik krátkých videí, jako dnes známe například reels, YouTube shorts a podobně. Ta se vlastně v té době nacházela jen na TikToku a ten tehdy české děti ještě tolik nepoužívaly.

Před čím je ještě potřeba naše děti dnes chránit?

Já si myslím, že to jinak zůstává stejné. Hry, sítě, porno, akorát se k tomu přidávají tyto velmi rychlé a návykové formáty. Například u různých mobilních videoher děti konzumují stále více takových, které mají stále více návykových prvků a používají je v čím dál nižším věku, takže to je problematické. A pak jsou tam ještě AI chatboti. Těžko říct, co přijde dalšího.

U těch návykových prvků si vždycky říkám, že když tento boj nemůžeme vyhrát my, jak ho mají vyhrát naše děti?

Těžko. U dětí je hlavní problém v tom, že sebekontrola se teprve rozvíjí. Vlastně není fyzicky ani fyziologicky možné, aby se bránily. Problémy s tím máme i my, dospělí, a to bychom je měli tou digitální džunglí provést, protože jsme za ně zodpovědní. Ale nevíme jak, vždyť zatímco naše děti jsou v té džungli už domorodci, my ne. Kolem nás vyrostla až během našeho života.

Nedávno došlo k prvnímu soudu. Dívka vystupující pod pseudonymem natáčela od dětství videa na sítě a na YouTube. Ve dvaceti se vzbouřila proti dobře propracované návykovosti sociálních sítí a v první instanci vysoudila asi šest milionů dolarů, pokud se nepletu.

Ano, od společnosti Meta a Google právě za YouTube. Dá se říct, že jde o přelomový moment, poprvé jsme se v těch soudech přenesli přes samotný obsah. Dříve se řešilo hlavně to, že je na sítích toxický či nebezpečný obsah, falešné zprávy a podobně. Teď jsme konečně došli k tomu, že platformy jsou strukturálně vytvořeny tak, aby byly návykové. A to je problém. Což bylo vlastně v té první instanci prokázáno - že Meta i Google věděly, že vytvářejí návykový produkt, který je nebezpečný pro dospívající, a přesto v tom pokračovaly. Četla jsem, že u amerických soudů leží ještě více než šest set dalších žalob, tak uvidíme.

Šest milionů dolarů pro ně asi není moc vysoká částka, ne? Představuji si, že je to asi tak deset minut provozu Facebooku.

Ano, přesně tak. Ale Evropská unie je v tomhle docela radikální. Ta již dlouhou dobu pracuje na různých regulacích, které spočívají například v omezování těch návykových prvků. A pokud je firmy nebudou dodržovat, finanční trest pro ně může činit až šest procent světového finančního obratu. A to je teprve něco, co by je mohlo bolet.

Děti také tráví čím dál tím více času komunikací s chatboty. Jaké nebezpečí tu na ně číhá?

Ta nebezpečí jsou asi dvě nejzásadnější. Prvním je přílišné přilnutí k chatbotům – ani nevím, jak je nazvat. Jsou to nějací jejich kamarádi, kterými se stávají, protože to u dětí často začíná nevinně. Často pokládají otázky jako: „Bolí mě břicho“ nebo „Ve třídě mi nikdo nerozumí“. A ten chatbot umí velmi dobře reagovat tak, aby mi „pomohl“, a tím pádem se mu začnu svěřovat s čím dál více věcmi.

Druhá věc spočívá ve sdílení velmi intimních nebo osobních údajů, které poté ta společnost drží a využívá dál. Sama jsem při zkoumání tohoto tématu zkoušela zadávat různé dotazy.

Hrála jste si na osmiletou holčičku?

Přesně tak. Dotazy typu: „Nikdo mi ve třídě nerozumí, všichni jsou hloupí, co mám dělat?“ Zkoušela jsem to probírat s různými chatboty. Navíc existují různé služby, kde si můžete vytvořit vlastního chatbota podle svých představ. To je ještě další úroveň, která je v tomto ohledu nebezpečnější. Například ChatGPT reagoval neuvěřitelně. Ta odpověď měla vždy stejnou strukturu. První část se mi snažila pseudovědecky vysvětlit, čím to je – že jsem ve věku, kdy se měním, že je to normální a že jsem vlastně chytrá, že je to projev mé inteligence.

Lichocení.

Přesně tak. Poté následovalo to vysvětlení. A zároveň tam následovaly většinou tři či čtyři body, kde bylo: „A mohli bychom si ještě povídat o tom, zda bys chtěla, abychom rozebrali, jak se s nimi bavit nebo jak si najít jiné kamarády a také jak porozumět tvým vlastním emocím.“ A na konci byla vždy jedna věta typu: „A nikdy nezapomínej, že jsem tady pro tebe pořád.“ Bylo to velmi děsivé.

To je v tomto kontextu hrozná věta.

K tomu ještě nějaký emotikon. Bylo to děsivé a krásně to ukazuje tu strukturu: vysvětlit, pomoct, ale zároveň přitáhnout a snažit se získat ještě více informací a vtahovat do rozhovoru.

Zkoušela jste Gemini a jiné jazykové modely?

Zkoušela a ChatGPT z toho vyšel úplně nejhůře. Ale je to přibližně půl roku zpátky, může se to měnit.

Americká asociace pediatrů kdysi vytvořila pravidlo tří C. Můžete to přiblížit?

Ona na něm vysvětlila, že to není jen o čase stráveném u obrazovek, ale o třech C: content (obsah), context (kontext) a child (dítě). To se změnilo přibližně před dvěma lety, kdy to upravila a přišla s pěti C.

Těžká věc, dotáhnout to poslední C do důsledku, že?

Když se ptám rodičů, jestli vědí, co jejich dítě v digitálním prostoru dělá, často odpoví, že ano – je na Instagramu, hraje Roblox a má WhatsApp. Ale to ve skutečnosti znamená, že nevědí vůbec nic. Já bych potřebovala vědět, jaké typy obsahu tam sleduje, zda na něj nepůsobí toxický nebo radikalizační obsah, což je u dospívajících velmi časté.

Má dnes ještě smysl dělit svět na online a offline?

Rozhodně nemá. A děti tomu vůbec nerozumějí, když jim něco takového říkám. I pro mě je to někdy zvláštní a těžké si uvědomit, která aktivita je právě ta špatná. To, že si píšu s kamarádkou, je vlastně dobré, protože s ní zůstávám v kontaktu. Na druhou stranu tím možná trávím až příliš času a nemám čas na lidi, kteří jsou fyzicky okolo mě. Je těžké to hodnotit, ale prokazatelně to bude prohlubovat vztah s kamarádkou, pokud se s ní občas i setkávám.

Kam vlastně dospějeme, když naši cestu bude vybírat navigace, naši hudbu Spotify a našeho partnera Tinder? Kde je naše svoboda ve virtuálním prostoru? Jak jednotlivé platformy sledují naše sociální návyky na sítích? A v kolika letech se naše děti setkávají s pornografií?

Odpovědi najdete ve zbytku rozhovoru Lucie Výborné s Michaelou Slussareff.