„Tati, budu milionář?“ Jak odepisovaný floutek pomohl fotbalistům na MS

Postavil si míč na penaltu. Nepřemýšlel, nepochyboval, proměnil. Takový je fotbalista Jan Kliment.

„Všichni se mě ptali, jaká byla cesta ze středového kruhu k penaltovému puntíku… Jaká? Nevím. Krátká. Neřešil jsem to,“ směje se vzpomínce na kop, kterým v březnu poslal Českou republiku přes Irsko k rozhodujícímu duelu baráže o mistrovství světa.

Není v tom arogance. Je v tom upřímnost.

„Daleko horší bylo stát na půli v obětí s ostatníma klukama a mít nervy za ně. To bylo těžký. Pak Mojma Chytil nedal,“ vzpomíná na drama rozstřelu, který ukončil.

V dresu, který už nikdy neměl obléct. V tom nejhezčím, který kdy nosil. V reprezentačním. Pod trenérem, se kterým válčil. Pod Miroslavem Koubkem, který ho nestavěl v Plzni, ale nebál se ho poslat do největšího utkání své kariéry.

Společně pak slavili postup na šampionát. Oblékli trička s nápisem: „Všichni jsou už v Mexiku!“ A dodatkem: My už taky jdeme.

Jan Kliment je mistrem velkých příběhů. Bohužel často mají dramatickou zápletku s nejistým koncem. Aktuálně takovou, že do Spojených států ani Mexika s českou výpravou neodcestuje. Místo boje o nominaci znovu bojuje o pokračování kariéry. Další operace nohy mu má ulevit od každodenní bolesti.

„To je život,“ vzkáže k rozbitému snu o účasti na turnaji nejlepších z nejlepších. Smířeně. Protože tohle je fotbal. Jeho fotbal. Kariéra, která létá mezi sportovní depresí a euforií. Nahoru, dolů, zpátky a znovu. Vyprávěl o ní pro projekt Bez frází.

Jihlava, Vysočina. Parta kluků, která se scházela na betonovém plácku u školy na sídlišti. Mezi nimi jistý Honza Kliment.

„Klička, střela. Nikdo mi nemohl nic říct. Byli jsme děti, ale cítil jsem se tam dobře. Věděl jsem, že dám gól. Tam jsem byl pan Někdo. Nebo jsem si to aspoň myslel a žádný dospělý mi to nerozporoval. Každý den byl nový zápas, každý se hrál o všechno.

Každý jsme si s balonem dělali, co jsme chtěli. Nejvíc asi dostat ho do branky, logicky. To je pocit, který je nádherný. Gól! Byla to euforie tehdy, je pořád. Úžasné vzpomínky. Brutální.“

Zápasy nekončil sudí hvizdem. Končily s rozsvěcením lamp, taková byla dohoda s jeho maminkou. Ne vždycky ji dodržel, tak sedala na kolo a jela syna hledat. Věděla, kam má zamířit. Byl průšvih. Stálo to za to.

Za dětské štěstí se platilo dírami v prodřených botách a prsty okopanými o tvrdý beton. Dneska je na stejném místě umělá tráva. Moc kluků už tam ale po škole nechodí, doba se změnila. A změnily se i jiné věci.

„Asi bych neuměl být ve výchově tak razantní jako právě táta. Jak mě to bavilo za barákem, tak mě to nebavilo na tréninku velkého fotbalu na krásné trávě stadionu Vysočiny.

Nebo nebavilo… Necítil jsem se tam. Asi jsem se styděl, bál se nového kolektivu. Každopádně je to jedna z mých prvních vzpomínek, jak mě taťka dovedl do přípravky a já se rozbrečel. Žádné, že to zkusíme příště. Vzal mě za střídačky, profackoval a poslal zpátky mezi kluky.

A rovnou tam zůstal taky. Jako pomocník trenéra. Aby mě měl pod dohledem a viděl, že se na to nevykašlu.

Řval na mě. Docela dost. Zároveň kdyby tam nebyl, tak já taky ne. Tím jsem si skoro jistý. Nikdy by Jan Kliment profesionální fotbal nehrál.“

Nebyl zázračným dítětem, talentem od pohledu. Ne ve srovnání s vrstevníkem a spoluhráčem, jistým Matějem Vydrou.

Na hřišti ho udržel tátův ostrý hlas. Řev. Řev, který už nikdy od nikoho nebude v další kariéře akceptovat. Zařekne se, že si ho k němu nikdo nemůže dovolit. Od táty to stačilo. Trenér má mluvit v klidu. A věcně.

I s tímhle přesvědčením u některých narazí. A nejen s přesvědčením. Z kluka se stal mladík, našel si místo na křídle. U postranní čáry. Měl rychlost, na hlavě extravagantní účes a v hlavě najednou i sebevědomí.

První ligový gól dal za Jihlavu v devatenácti, ale pak dva roky žádný nepřidal. Nepomohlo mu ani hostování na Slovensku.

„Roman Kučera si mě vzal stranou před posledním zápasem podzimní části roku 2014. ‚Kluci tě neberou. Víc se staráš o účes a diskotéky než o naše výsledky. Na Spartu už ani nepojedeš,‘ oznámil mi a poslal mě mezi další odpadlíky na kraj hřiště. Šel jsem tam s tím, že to je teda asi všechno. Konec.

Řešil jsem, že se v jednadvaceti chci odstěhovat od našich, nějak se zařídit sám. Bral jsem pětadvacet tisíc, pořád kalkuloval, že nájem sotva utáhnu. A teď to vypadalo, že si ze všeho nejdřív budu hledat nějakou normální práci.“

O pár týdnů později mu ji našel nový jihlavský trenér Luděk Klusáček. Místo očekávaného vyhazovu přišla ještě jedna šance. V útoku.

První příprava, hattrick Mladé Boleslavi.

Pak liga a góly Baníku i Liberci. Na zápasech Jihlavy se začal objevovat Jakub Dovalil. Trenér výběru do jednadvaceti let. Výběru, který se chystal na domácí Euro.

„Blížil se konec jara a já se chystal na všechno zapomenout s klukama na Mácháči. Plánovali jsme tam červnovou akci, dlouho dopředu jsme hledali termín právě na období, kdy budu mít volno. Pamatuju si, jak jsem se na to tehdy těšil.

Jenže právě tehdy mi zavolal Jakub Dovalil.

Překvapil mě. To je asi nejpřesnější vyjádření pocitů. Jasně, že jsem měl radost. Táta byl úplně nadšenej. Na druhou stranu jsem si říkal, že do téhle party kluků nepatřím. Neodehrál jsem s ní žádné zápasy, moc z nich jsem osobně ani neznal. Oni na tenhle turnaj společně pracovali někdy od U15 a já k nim najednou vyskočil z Jihlavy. Pěkný, to na mě asi budou koukat…

Věděl jsem navíc, že šance přišla nejen díky výkonům v lize. Pomohla mi i souhra okolností. Matěj Vydra hrál v Anglii a nechtěl ho pustit Watford. Václav Kadlec měl pro změnu první zápas ve skupině stát kvůli kartám. Tak si na soustředění na zkoušku vzali mě a Standu Vávru. Moc nadějí jsem si nedělal.

Navíc ten Standa byl šikovnej. Pořád natáčel nějaká videa s míčem, fakt mu to šlo. Jenže mně taky. Na tréninku i v zápase. Hráli jsme přípravu proti Ukrajině, dal jsem gól a měl přihrávku. ‚Tak asi fakt pojedu,‘ blesklo mi hlavou.

A taky že jo.“

Ne, že by si Jan Kliment odpustil kamarády a návštěvu Mácháče. Mezi reprezentačním soustředěním a začátkem EURA je ve třech dnech volna pozdravit vyrazil. Nepil, ale bavil se.

A pak to přišlo. Ten opravdu velký fotbal. Vyprodaný Eden. Bolest břicha z nervozity. Porovnání světů kluka z Jihlavy a mládežnických hvězd.

„Vždyť ti kluci byli úplně někde jinde. Už na parkovišti. Já měl starý Hyundai, vedle mě se postavil Tomáš Kalas s Porsche Cayenne. Václav Kadlec, Ondřej Petrák… Ti borci byli v té době už opravdové hvězdy. Na rukou měli hodinky násobně vyšší hodnoty, než mělo to moje auto. Říkám, dobrý, tak jsem tady.“

První zápas s Dánskem zvládl. Ocenili ho fanoušci, novináři i trenér Dovalil. Prohře navzdory. Dostal šanci i v druhém duelu. Proti Srbsku musela reprezentace vyhrát, odvrátit domácí blamáž. Tentokrát čekala vyprodaná Letná.

Dočkala se mimořádné show. Show Jana Klimenta.

„A pak se stalo, co se stalo. Co k tomu říct? Nikdo to nečekal. Ani já, ani nikdo jiný na celé Letné.

Vybaví se mi ta obrovská euforie. Moje. Celého týmu. Stadionu. Znovu, obrovské štěstí. Nejdřív mi balon dal Matěj Hybš krásně na malé vápno a já trefil přímo pod břevno. O chvíli později stojím na stejném místě, odrazí se mi k noze balon znovu a stejná trefa.

Přijde mi to až neskutečný. To už není ani o umění. Rozhoduje pomalu tkanička, aby to neuletělo. Jenže mně to tam spadlo, sebevědomí vyletělo do nebe. Věděl jsem, že si už můžu ten den dělat, co chci. Jako na plácku za školou.

Taky že jo. Ve druhé půli jsem dostal přihrávku za obránce, ze strany jsem šel na gólmana. Klička, koupačka, hattrick.“

Z kluka na vyhazov bylo zboží pro Evropu.

„Právě tehdy jsem na hotelu volal tátovi: „Je možný, že budu milionář?“

Pověděl, že asi jo.

Já měl dvacet pět tisíc korun v Jihlavě a oni mi nabízeli stejnou částku v eurech. Měsíčně.“

Hlásily se nizozemské kluby, ale nakonec uspěl Stuttgart s nabídkou z bundesligy. Byla to vstupenka do nové reality. Nepředstavitelné reality.

„Dostal jsem Mercedes, dostal jsem obrovský byt. Myslel jsem, že jsem to všechno dokázal. Myslel jsem, že jsem ten fotbalista, kterým jsem chtěl být, a je hotovo. V jednadvaceti jsem se v hlavě cítil jako vítěz.

Bylo to jinak. Měl to být začátek. Měl jsem si říct, že teď se do toho teprve opřu a budu makat. Jenže… To vím teď. Se všemi současnými zkušenostmi, které jsem jako ten kluk z Jihlavy neměl a mít ani nemohl. V tu chvíli už se nezdálo nic nemožné. Protože to samo o sobě bylo absolutně mimo představitelnou realitu.“

V jednadvaceti to byla pro Jana Klimenta jenom první ochutnávka. Ochutnávka fotbalové kariéry, kde nikdy není nic tak skvělé, aby to v příštím okamžiku nemohlo být bídné. A také to často není tak bídné, aby to nemohlo být za pár dní skvělé.

Ve Stuttgartu mu chyběla trpělivost. Vyprosil si odchod do Kodaně. Sezonu strávil prakticky na lavičce.

V té další zářil. Dostal poprvé pozvánku do seniorské reprezentace.

A vzápětí si přetrhal vazy v koleni. Operace nedopadla dobře. Léčení sebralo více než rok fotbalu. Začínal znovu. Ve Slovácku.

Plzni později vystřelil Ligu mistrů, prodal se do ní z Polska sám. Během hry na počítači. Byl zadarmo. Dal gól, díky kterému se klub Adolfa Šádka vyhnul bankrotu. Gól v hodnotě 600 milionů korun. Vstřelil ho zraněný.

„Zase natržený sval. Věděl jsem, že to nepůjde. I tak jsem to zkoušel. Přeci nepůjdu po pětadvaceti minutách zase ze hřiště! Strašný, strašný.

Motal jsem se tam ve vápně, přerušili hru, ještě jsem naznačil, ať počkají. Bylo to jenom oddalování nevyhnutelného. Pak se to tam nějak semlelo, Jhon Mosquera mi sklepnul míč na penaltu a já ho kopnul do branky.

Bylo vymalováno.

Tribuny v euforii, já taky. Ani slavit ale nešlo, nemohl jsem se rozběhnout, natož dělat nějaké skluzy. Noha mě nepustila. Přesto to bylo neskutečný. Vrátil jsem se do toho okamžiku z jednadvacítek, kdy stála celá Letná a skandovala moje jméno.

Najednou to bylo podobné.“

I s následným pádem. Zranění sice dovolilo gól v Lize mistrů, ale plzeňská parta se obměnila a trenéra Michala Bílka vystřídal Miroslav Koubek. Nesedli si. A tak si sedl Jan Kliment. Na lavičku. Vysvobozením byl odchod do Sigmy Olomouc.

„Věděl jsem, že to je místo, kde všem ukážu. Šel jsem do letní přípravy se zlobou, křivdou. Běhal jsem v trénincích úsek za úsekem s tím, že se mi to v lize vrátí. Dám góly, ukážu, že to umím. Strašně mě to hnalo.

Pořád to všechno bylo nahoru, dolů. Někdo říkal, že jsem floutek. Jiní zase povídali, že Srbsko byl vlastně zázrak a já hráčem jednoho zápasu. Chtěl jsem dokázat všem i sám sobě, že můžu mít dobrou celou sezonu. Dávat góly pořád.“

Možná si na tu sezonu vzpomenete. Jan Kliment nastřílel v ročníku 2024/25 celkem osmnáct gólů, stačilo mu k tomu 21 zápasů. Stal se králem střelců.

Měla to být sezona snů. Znovu se ozvaly velké kluby. Slavia chystala smlouvu, dres pro Ligu mistrů. A pak přišel souboj v semifinále domácího poháru. Nadvakrát zlomená noha.

„Ležel jsem na trávníku a hned věděl, že je konec. Upřímně, myslel jsem, že je konec úplně. Že už si do balonu nekopnu. Cítil jsem, jak mi v noze dvakrát křuplo. Viděl jsem, jak byla v lýtku nepřirozeně ohnutá podivně bokem.

A i kdybych to neviděl a neslyšel, cítil jsem strašnou bolest. Strašnou.

Všechno bylo pryč. Všechno, o čem jsem přemýšlel, bylo zbytečné. Všechno, co jsem v té sezoně dokázal a obětoval, najednou vymazal jeden zákrok. Aspoň v tu chvíli jsem to tak vnímal. Ležel jsem v Ostravě na trávníku a loučil se s kariérou.“

Fotbal. Nahoru. A zase dolů.

Z přestupu do Prahy sešlo. Trpce, protože Pražané dlouho dávali Klimentovi naději. Jenže falešnou. Sigma naopak přišla s nabídkou na prodloužení smlouvy, na společnou budoucnost po kariéře. Ve chvíli, kdy Jan Kliment sedával na terase, díval se na prsty u nohy. A doufal, že s nimi už konečně bude moci znovu pohnout. Bylo rozhodnuto, podepsal. Vážil si důvěry klubu, který plánuje velkou budoucnost. Vážil si důvěry, kterou ne vždy v kariéře cítil.

Mělo to být přirozené pokračování příběhu, přesto dostal další překvapivou zápletku. Telefonát od Miroslava Koubka před baráží o mistrovství světa. Prodloužení duelu s Irskem. Penalty…

Typický příběh Jana Klimenta. Fotbal dává, fotbal bere.

Na www.bezfrazi.cz naleznete více než 350 dalších autentických vyprávění sportovních osobností, řadu z nich lze poslouchat i v audioverzi namluvené předními českými herci.